Entscheidungsdetail

II.ÚS 456/01

Gericht: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2001:2.US.456.01
Datum: 28. 8. 2001
Textstatus: Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu II.ÚS 456/01 ze dne 28. 8. 2001

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr.

Jiřího Malenovského a soudců JUDr.

Vojtěcha Cepla a JUDr.

Antonína Procházky ve věci ústavní stížnosti M.

M., zastoupeného JUDr.

S., proti usneseni Krajského soudu v Ostravě ze dne 22.6.2001, sp. zn.

1 To 567/2001, t a k t o : Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í : Ve včas podané ústavní stížnosti napadá stěžovatel v záhlaví usnesení označená rozhodnutí a v odůvodnění svého návrhu uvádí, že napadeným usnesením Krajského soudu v Ostravě byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 5.6.2001, sp. zn.

Nt 4208/2001, jímž prvoinstanční soud rozhodl podle ust. § 71 odst.

2 trestního řádu o prodloužení lhůty trvání vazby stěžovatele do 9.9.2001.

Navrhovatel zdůrazňuje, že doba trvání vazby byla v jeho případě prodloužena již potřetí, což stěžovatel pociťuje jako zcela neodůvodněný a protiústavní zásah do svého práva na osobní svobodu, ve smyslu čl.

8 odst 1, odst.

2, odst.

5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Předmětné usnesení je podle názoru stěžovatele ryze účelové, když jeho odůvodnění prý po obsahové stránce odporuje provedeným důkazům a je zcela nepravdivé, neboť povšechně pojatý odkaz na nutnost provádění výslechu dalších, blíže neuvedených svědků, jejichž počet se prý může dle libovůle vyšetřovatele neustále zvětšovat, není v souladu se zásadami spravedlivého procesu ve smyslu čl.

36 a čl.

38 Listiny, když současně pro svou procesní i věcnou neurčitost prý zakládá nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, které poté vede k protiústavnímu omezení osobní svobody.

Z připojeného usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 5.6.2001, sp. zn.

Nt 4208/2001, se podává, že stěžovatel je trestně stíhán pro skutky, právně kvalifikované jako trestné činy loupeže (§ 234 odst.

1, odstavec 2 písmeno a), b) trestního zákona), loupeže (§ 234 odstavec 1, odstavec 2 písmeno a), odstavec 3 trestního zákona) a omezování osobní svobody (§231 odstavec 1, odstavec 3 trestního zákona).

Navrhovatel je stíhaný pro velmi závažnou trestnou činnost, páchanou způsobem odůvodňujícím přísnější právní kvalifikaci, jež úzce souvisí s trestnou činností dalších osob.

Stěžovatel byl vzat do vazby usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 16.6.2000, sp. zn.

Nt 3296/2000, podle ust. § 68 trestního řádu z důvodů uvedených v ust. § 67 odstavec 1 písmeno a), b), c) trestního řádu.

Tyto vazební důvody trvají i nadále, jak uvedl shora označený soud, když dle jeho zjištění z předmětného spisu vyplývá, že v březnu 2001 vrácené vyřízené žádosti o právní pomoc nebylo vyhověno všem jejím bodům, zejména nebyli vyslechnuti požadovaní svědci, takže žádost musela být znovu dne 26.4.2001 do Spolkové republiky Rakousko odeslána.

Z výše uvedeného důvodu okresní soud podle ust. § 71 odstavec 2 trestního řádu prodloužil vazbu stěžovatele do 9.9.2001.

Krajský soud v Ostravě na základě stížnosti navrhovatele (obviněného) posoudil napadené usnesení a stížnost podle ust. § 148 odst.

1 písm. c) trestního řádu zamítl.

V odůvodnění svého rozhodnutí se ztotožnil s vývody okresního soudu a zdůraznil nutnost vyčkat vyhovění žádosti o právní pomoc, opakovaně odeslanou do Spolkové republiky Rakousko.

Ústavní stížnost nelze považovat za opodstatněnou.

Ústavní soud nesouhlasí s názorem stěžovatele, že v rozhodnutí o vazbě, resp. o jejím prodloužení, nemohou vedle sebe obstát dva vazební důvody, totiž panující obava z útěku stěžovatele, jako cizince, z území České republiky a další reálná možnost z pokračování páchání trestné činnosti.

Oba tyto důvody připouští zákon a obecné soudy jasně vyložily důvody, pro které existují dvě reálné možnosti dalšího počínání stěžovatele v případě, že by byl propuštěn v tomto stadiu trestního řízení na svobodu.

Ostatně shora uvedené důvody trvání vazby jsou v případě navrhovatele jen velmi logickým vyústěním dosavadních výsledků vyšetřování, kdy lze stěží očekávat, že stěžovatel, jemuž hrozí možný vysoký trest odnětí svobody, a který jako cizinec nemající pevnějších vazeb k České republice, s možností kdykoli opustit její území, by mohl poskytnout opodstatněnou záruku, že v případě propuštění na svobodu se dobrovolně podrobí všem úkonům trestního řízení a v dosahu orgánů činných v trestním řízení vyčká na území ČR pravomocného soudního rozhodnutí ve své trestní věci.

Podle čl.

8 odst.

2 Listiny nikdo nesmí být zbaven osobní svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon.

V daném případě byla příslušná zákonná ustanovení v celém rozsahu dodržena, včetně nutnosti přihlédnout k presumpci neviny.

Nebylo tedy důvodu pochybovat nejen o zákonnosti, ale i o ústavnosti napadeného usnesení.

Závěrem považuje Ústavní soud za nutné zdůraznit, že předmětné usnesení krajského soudu nemá povahu konečného rozhodnutí, neboť se jedná o rozhodnutí odrážející určité stadium trestního řízení, kdy stěžovateli nic nebrání se v případě opětovného prodloužení vazby domáhat cestou stížnosti přezkoumání důvodnosti takového rozhodnutí.

S ohledem na shora uvedené skutečnosti Ústavní soud neshledal důvod k tomu, aby ústavní stížností napadené usnesení zrušil.

Senát Ústavního soudu proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení návrh ve smyslu ust. § 43 odst.

2 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů odmítl, jako zjevně neopodstatněný.

Poučení : Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

JUDr.

Jiří Malenovský předseda senátu ÚS V Brně dne 28. srpna 2001