Entscheidungsdetail

II.ÚS 428/2000

Gericht: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2001:2.US.428.2000
Datum: 18. 4. 2001
Textstatus: Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu II.ÚS 428/2000 ze dne 18. 4. 2001

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě, složeném z předsedy JUDr.

Antonína Procházky a soudců JUDr.

Vojtěcha Cepla a JUDr.

Jiřího Malenovského, ve věci ústavní stížnosti D., a. s., zastoupené JUDr.

H., CSc., advokátem, proti rozhodnutí Finančního úřadu v Uherském Hradišti ze dne 11.

11.

1999, č. j.

134198/99/336961/2807, a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15.

2000, č. j.

29 Ca 47/2000-25, a o návrhu na zrušení § 13b odst.

21 zákona č.

338/1992 Sb., o dani z nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í : Stěžovatelka se ústavní stížností ze dne 28.

2000 domáhala zrušení rozhodnutí Finančního úřadu v Uherském Hradišti ze dne 11.

11.

1999, č. j.

134198/99/336961/2807, a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15.

2000, č. j.

29 Ca 47/2000-25.

Stěžovatelka rovněž podala návrh na zrušení § 13b odst.

2 zákona č.

338/1992, o dani z nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů.

V návrhu ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že se stala ke dni 25.

1997 výlučným vlastníkem souboru nemovitostí podléhajících dani z nemovitostí, které na ni byly převedeny z původního vlastníka Zemědělského družstva D.

Staré Město.

Dnem 18.

12.

1998 obdržela stěžovatelka od účastníka řízení - Finančního úřadu v Uherském Hradišti - rozhodnutí o přeplatku podle ustanovení § 64 zákona č.

337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, vydané dne 27.

1999 pod č. j.

116273/99/336913/0761, kterým jí bylo sděleno, že její přeplatek na dani z přidané hodnoty vykázaný ke dni 20.

1999 v částce 35.131,- Kč byl z úřední povinnosti převeden na úhradu nedoplatků na dani z nemovitostí ve výši 2,295.547,- Kč.

Proti rozhodnutí o přeplatku podala stěžovatelka opravný prostředek, reklamaci.

Tuto reklamaci správce daně svým rozhodnutím ze dne 11.

11.

1999, č. j.

134198/99/336961/2807, zamítl a svůj postup odvodnil ustanovením § 13b odst.

2 zákona č.

338/1992 Sb., o dani z nemovitostí.

Proti uvedeným rozhodnutím finančního úřadu podala stěžovatelka návrh na přezkoumání zákonnosti rozhodnutí Krajským soudem v Brně.

Krajský soud v Brně usnesením ze dne 15.

2000, č. j.

29 Ca 47/2000-25, řízení zastavil, neboť dospěl k závěru, že napadené správní rozhodnutí je rozhodnutím procesním, které je ustanovením § 248 odst.

2 písm. e) občanského soudního řádu z přezkumné činnosti soudu vyloučeno.

Stěžovatelka má za to, že Finanční úřad v Uherském Hradišti a Krajský soud v Brně porušily ústavně zaručená základní práva stěžovatelky, zakotvená v Listině základních práv a svobod v čl.

1, čl.

2 odst.

2, v čl.

4 odst.

1, v čl.

11 odst.

3 a 5, v čl.

36 odst.

2 a v čl.

38 odst.

2 a v čl.

6 odst.

1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti odkázala na rozhodnutí Ústavního soudu v obdobné věci, sp. zn.

ÚS 469/98 .

Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost odpovídá všem formálním požadavkům stanoveným zákonem č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů a s ohledem na ustanovení § 42 odst.

4 zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, si vyžádal vyjádření účastníků řízení a spisový materiál Krajského soudu v Brně, sp. zn.

29 Ca 47/2000.

Krajský soud v Brně, jako účastník řízení, ve svém vyjádření ze dne 25.

2000 odkázal na odůvodnění svého napadeného rozhodnutí a uvedl, že k tvrzenému porušení ústavních práv stěžovatelky Krajským soudem v Brně nedošlo, neboť od zákonem stanoveného postupu se soud v tomto řízení neodchýlil.

Základem pro posouzení věci byl postup správce daně při rozhodování v případech, kdy stěžovatelce vznikl daňový přeplatek, který byl vratitelný.

V tomto případě předepisuje ustanovení § 64 zákona č.

337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, správci daně procesní postup při rozhodování pro případ, kdy daňovému subjektu vznikne daňový přeplatek a tento přeplatek je vratitelný.

Rozhodnutí správce daně podle § 64 tohoto zákona není rozhodnutím o právech a povinnostech fyzických nebo právnických osob v oblasti veřejné správy, protože vydání takového rozhodnutí má svůj základ v právu procesním.

Je rozhodnutím o tom, jak bylo s přeplatkem na dani v daňovém řízení naloženo v tom smyslu, v jakém je správce daně oprávněn ze zákona s takovým přeplatkem naložit.

Jsou-li rozhodnutí správních orgánů procesní povahy vyloučena zákonem z přezkumné pravomoci soudu, nelze zastavení řízení o žalobě v dané věci považovat za odepření soudní ochrany ve smyslu ústavně zaručených práv stěžovatelky.

Finanční úřad v Uherském Hradišti, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 16.

10.

2000 uvedl, že zakladatelem stěžovatelky je Zemědělské družstvo D., Toto družstvo vstoupilo dnem 27.

1998 do likvidace a následně na majetek družstva byl prohlášen konkurz.

Stěžovatelka vznikla dnem 8.

1997, kdy byla zapsána do obchodního rejstříku vedeného Krajským obchodním soudem v Brně, oddíl B, vložka 2164.

Stěžovatelka se stala na základě prohlášení vkladatele Zemědělského družstva D. ze dne 22.

1997 výlučným vlastníkem nemovitostí specifikovaných v uvedeném prohlášení.

Právní účinky vkladu nemovitostí vznikly dnem 25.

1997.

Zemědělské družstvo D., jako vkladatel nemovitostí, neuhradil daň z těchto nemovitostí za rok 1995, 1996 a 1997 a poměrnou část penále za zdaňovací období roku 1993, 1994 a 1995 v celkové výši 3,578.175,50 Kč.

Podle § 13b odst.

2 zákona č.

338/1992 Sb., o dani z nemovitostí, dojde-li v průběhu zdaňovacího období ke změně vlastnických nebo jiných práv k nemovitostem, přechází povinnost uhradit případný daňový nedoplatek počínaje 1. lednem následujícího zdaňovacího období na nové poplatníky s výjimkou případů, kdy jsou nemovitosti předány na základě zvláštního předpisu.

Za období od změny vlastnických nebo jiných práv k nemovitostem do 1. ledna následujícího zdaňovacího období nový nabyvatel za daňový nedoplatek ručí.

Uvedené ustanovení zákona hovoří o případném daňovém nedoplatku, který se váže k jednotlivým nemovitostem, u kterých došlo ke změně vlastnických vztahů, nikoliv pouze o vzniklém nedoplatku za zdaňovací období roku, ve kterém došlo ke změně vlastnických nebo jiných práv.

Vzhledem k tomu, že na osobním daňovém účtu stěžovatelky vznikl přeplatek na dani z přidané hodnoty, byl správcem daně tento daňový přeplatek použit na úhradu nedoplatku na dani z nemovitostí v souladu s ustanovením § 64 zákona č.

337/1992 Sb., o správě daní a poplatků.

Účastník řízení konstatuje, že ve srovnatelných věcech Ústavní soud ústavní stížnost odmítl.

Jednalo se o rozhodnutí pod sp. zn.

IV.

ÚS 21/99 a

IV. ÚS 37/99

. Účastník řízení má za to, že jeho rozhodnutím, stejně jako rozhodnutím soudu, nedošlo ke tvrzenému dotčení stěžovatelčiných ústavně zaručených základních práv a svobod, které by odůvodňovalo oprávněnost ústavní stížnosti a navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně chráněných práv a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat toliko ústavnost napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že okolnosti, uvedené v ústavní stížnosti, nemohou podstatu a tedy ani ústavnost napadených rozhodnutí zásadním způsobem zpochybnit a ústavní stížnost je proto zjevně neopodstatněná. Ústavní soud vzal v úvahu jak výklad aplikovaných ustanovení citovaných právních předpisů zastávaný stěžovatelkou, tak výklad zastávaný v dosavadních řízeních ve věci rozhodujících orgánů veřejné moci, a to při respektování skutečnosti, že Ústavní soud není další soudní instancí, ani vrcholem soudní soustavy a není tedy oprávněn přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů, pokud v jejich rozhodovací činnosti současně nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR. Ústavní soud neshledal v souzené věci extrémní nesoulad mezi právními závěry ve věci rozhodujících orgánů a vykonanými skutkovými zjištěními. Za těchto okolností je proto rozhodnutí finančního orgánu o zamítnutí reklamace a rozhodnutí Krajského soudu v Brně o správní žalobě věcí posouzení těchto orgánů, na jejichž argumenty uváděné v odůvodnění napadených rozhodnutí Ústavní soud odkazuje. Při posuzovaní ústavní stížnosti se Ústavní soud řídil právním názorem, který Ústavní soud vyslovil v dosud nepublikovaném nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 12. 2000, sp. zn. III. ÚS 428/2000 , ve kterém ve srovnatelném případě stejné stěžovatelky se konstatuje, že pro zřejmou personální unii mezi oběma daňovými dluhem zatíženými subjekty nejsou dány podmínky pro aplikaci zásad vyplývajících z právního závěru nálezu Ústavního soudu ve věci I. ÚS 469/98, dle něhož výzva správce daně (§ 73 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků), jako pouhá upomínka k zaplacení daňového nedoplatku (dluhu), nezakládá právo nebo povinnost podrobit se daňové exekuci; proto pod aspekty zjištěných skutečností lze přisvědčit názoru obecného soudu, že správní žalobou napadené rozhodnutí má svůj základ jen v právu procesním, jímž nedochází k nijakým změnám v oblasti stěžovatelčiných (hmotných) práv. Je tedy zřejmé, že napadenými rozhodnutími nedošlo k zásahu do namítaných základních práv a svobod stěžovatelky, které jsou zaručeny ústavními zákony a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy ČR. Za tohoto stavu věci senát Ústavního soudu návrh ústavní stížnosti podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl pro jeho zjevnou neopodstatněnost. Vzhledem k odmítnutí ústavní stížnosti se Ústavní soud nezabýval návrhem stěžovatelky na zrušení ustanovení § 13b odst. 2 zákona č. 338/1992 Sb., o dani z nemovitostí. Jde o návrh akcesorický, který sdílí právní osudy odmítnuté ústavní stížnosti. Pro úplnost Ústavní soud konstatuje, že zákonem č. 65/2000 Sb. ze dne 24. 2. 2000, kterým se mění zákon č. 338/1992 Sb., o dani z nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů, bylo napadené ustanovení s účinností od 1. 1. 2001 zrušeno. P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 18. dubna 2001 JUDr. Antonín Procházka předseda II. senátu Ústavního soudu