Entscheidungsdetail

II.ÚS 407/99

Gericht: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2001:2.US.407.99
Datum: 10.10.2001
Textstatus: Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu II.ÚS 407/99 ze dne 10. 10. 2001

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě, složeném z předsedy JUDr.

Jiřího Malenovského a soudců JUDr.

Vojtěcha Cepla a JUDr.

Antonína Procházky, ve věci ústavní stížnosti V.

Š., zastoupeného JUDr.

K., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 19.

1999, sp. zn.

14 Co 337/99, a rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 14.

1999, sp. zn.

10 C 312/97, takto: Ústavní stížnost se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í : V ústavní stížnosti ze dne 18.

1999 stěžovatel uvedl, že rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 19.

1999, sp. zn.

14 Co 337/99, byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 14.

1999, sp. zn.

10 C 312/97, kterým byl zamítnut návrh stěžovatele, aby obec Březnová u Karlových Varů byla povinna uzavřít se stěžovatelem dohodu o vydání nemovitostí specifikovaných ve výroku tohoto rozsudku podle zákona č.

87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o mimosoudních rehabilitacích).

Stěžovatel vznesl námitky týkající se právního posouzení věci soudy obou stupňů, pokud se týká závěru, že stěžovatel neprokázal, že je oprávněnou osobou ve smyslu § 3 zákona o mimosoudních rehabilitacích a dále pokud se týká závěru, že návrh byl u soudu podán po lhůtě stanovené v § 5 odst.

4 zákona o mimosoudních rehabilitacích.

Stěžovatel je toho názoru, že chybným postupem soudů obou stupňů bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl.

36 odst.

1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Stěžovatel podal proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 19.

1999, sp. zn.

14 Co 337/99, dne 26.

1999 dovolání k Nejvyššímu soudu České republiky, který svým usnesením ze dne 1.

2001, sp. zn.

28 Cdo 1208/2001, dovolání jako nepřípustné odmítl.

Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníků řízení a vyjádření vedlejšího účastníka řízení a vyžádal si spis Okresního soudu v Karlových Varech, sp. zn.

10 C 312/97.

Krajský soud v Plzni ve svém vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění svého rozsudku ve věci a uvedl, že stěžovatel neprokázal splnění podmínek pro vydání nemovitostí podle ustanovení zákona o mimosoudních rehabilitacích.

Své nároky uplatnil stěžovatel u soudu podáním návrhu na zahájení řízení dne 15.

10.

1997.

Krajský soud proto dovodil, že došlo k zániku nároku stěžovatele i z toho důvodu, že neuplatnil svůj nárok včas ve lhůtě uvedené v § 5 odst.

4 zákona o mimosoudních rehabilitacích.

Tato lhůta je lhůtou propadnou, když ke stejnému závěru došlo i plénum Ústavního soudu ve svém stanovisku ze dne 20.

10.

1998, sp. zn.

Pl.

ÚS st.

7/98.

Okresní soud v Karlových Varech ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že rozsudky soudů obou stupňů považuje za správné a neodporující čl.

36 odst.

1 Listiny.

Přestože návrh byl podán po lhůtě stanovené k jejímu podání, okresní soud přesto ve věci provedl dokazování, v rámci kterého stěžovatel neprokázal, že je osobou oprávněnou podle § 3 odst.

2 zákona o mimosoudních rehabilitacích.

Stěžovatel neunesl důkazní břemeno, neprokázal skutečnosti potřebné pro to, aby žalobě mohlo být vyhověno, musí tedy nést důsledky spočívající v zamítnutí žaloby.

Vedlejší účastník řízení - obec Březová - ve svém vyjádření k ústavní stížnosti navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta, a ve smyslu ustanovení § 28 odst.

2 zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, se vzdala postavení vedlejšího účastníka řízení.

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně chráněných práv a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat toliko ústavnost napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že okolnosti, uvedené v ústavní stížnosti, nemohou podstatu a tedy ani ústavnost napadených rozsudků zásadním způsobem zpochybnit a ústavní stížnost je proto zjevně neopodstatněná.

Při posuzování opodstatněnosti ústavní stížnosti Ústavní soud vzal v úvahu jak výklad aplikovaných ustanovení citovaných právních předpisů zastávaný stěžovatelem, tak výklad zastávaný v dosavadních řízeních ve věci rozhodujících obecných soudů, a to při respektování skutečnosti, že Ústavní soud není další soudní instancí, ani vrcholem soudní soustavy a není tedy oprávněn přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů, pokud v jejich rozhodovací činnosti současně nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod ve smyslu čl.

87 odst.

1 písm. d) Ústavy ČR.

Ústavní soud neshledal v souzené věci extrémní nesoulad mezi právními závěry vyslovenými v napadených rozhodnutích a vykonanými skutkovými zjištěními.

Za těchto okolností je proto rozhodnutí o uzavření dohody o vydání nemovitostí věcí posouzení obecnými soudy, na jejichž argumenty, uváděné v odůvodnění napadených rozhodnutí, Ústavní soud odkazuje.

Stěžovatel se v ústavní stížnosti dovolával zachování lhůty stanovené v § 5 odst.

4 zákona o mimosoudních rehabilitacích k uplatnění nároku na vydání nemovitostí a odkázal v této souvislosti na nález Ústavního soudu ze dne 24.

1998, sp. zn.

ÚS 54/97 , ve kterém Ústavní soud judikoval, že se jedná o lhůtu promlčecí a nikoliv prekluzívní.

Ústavní soud však rozhodnutím pléna Ústavního soudu ze dne 20.

10.

1998 ve věci právního názoru IV. senátu Ústavního soudu ve věci sp. zn.

IV.

ÚS 81/97 odchylného od právního názoru Ústavního soudu vysloveného v nálezu, sp. zn.

ÚS 54/97 , rozhodl, že lhůta uvedená v ustanovení § 5 odst.

4 zákona o mimosoudních rehabilitacích je lhůtou propadnou a pokud oprávněná osoba uplatní své nároky po lhůtě, její právo v důsledku této skutečnosti zaniklo.

Na základě tohoto odchylného právního názoru odkaz stěžovatele na citovaný nález Ústavního soudu ze dne 24.

1998, sp. zn.

ÚS 54/97 , proto již není aktuální a nelze jej za daného stavu aplikovat.

Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel v podstatě polemizuje s právními závěry, které přijaly obecné soudy.

V tomto směru vývody ústavní stížnosti nepřinášejí do posuzované věci nic nového.

Námitky stěžovatele uvedené v ústavní stížnosti tak představují pouze polemiku s napadenými rozsudky a neberou na zřetel skutečnost, že smyslem restitučních předpisů je snaha zmírnit následky některých majetkových křivd, k nimž došlo v období let 1948 - 1989.

Podstata je v tom, že jde o zmírnění (ne odstranění) některých (ne všech) majetkových křivd.

Úplná náprava není možná a žádné řešení nepostihne všechny případy, přičemž není žádného Ústavou zaručeného práva na restituci majetku.

Pokud stěžovatel namítá porušení práva na spravedlivý proces podle čl.

36 odst.

1 Listiny, Ústavní soud konstatuje, že tento článek Listiny stanoví právo na soudní a jinou právní ochranu.

Každý má právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.

Toto uvedené právo postupem soudů porušeno nebylo.

Stěžovateli bylo umožněno, aby uplatnil řádné i mimořádné opravné prostředky.

Obecné soudy věc projednaly a vydaly příslušné rozhodnutí.

Uvedený článek Listiny zaručuje právo na projednání věci soudem za dodržení pravidel stanovených zákonem, avšak nezaručuje úspěch v soudním sporu.

Je tedy zřejmé, že napadenými rozsudky nedošlo k zásahu do namítaných základních práv a svobod stěžovatele, které jsou zaručeny ústavními zákony a mezinárodními smlouvami podle čl.

10 Ústavy ČR.

Za tohoto stavu věci Ústavní soud ústavní stížnost, podle ustanovení § 43 odst.

2 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako zjevně neopodstatněnou odmítl.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. října 2001 JUDr.

Jiří Malenovský předseda senátu