Entscheidungsdetail

II.ÚS 365/99

Gericht: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2001:2.US.365.99
Datum: 06.12.2001
Textstatus: Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu II.ÚS 365/99 ze dne 12. 6. 2001

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě, složeném z předsedy JUDr.

Antonína Procházky a soudců JUDr.

Vojtěcha Cepla a JUDr.

Jiřího Malenovského, o ústavní stížnosti I.

L., zastoupené JUDr.

P., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 5.

1999, sp. zn.

21 Cdo 1281/98, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17.

1999, sp. zn.

16 Co 272/99, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í : V návrhu ústavní stížnosti stěžovatelka napadla usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 5.

1999, sp. zn.

21 Cdo 1281/98, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17.

1999 sp. zn.

16 Co 272/99.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že se žalobou podanou dne 3.

12.

1993 u Obvodního soudu pro Prahu 1 domáhala určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru dané jí Oblastním celním úřadem Praha dne 1.

10.

1993.

V žalobě jako žalovaného označila Generální ředitelství cel Praha 1.

V podání ze dne 21.

1995 upřesnila název žalovaného na Ministerstvo financí České republiky, Generální ředitelství cel.

Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 17.

1996 řízení podle § 104 odst.

1 občanského soudního řádu zastavil s tím, že nedostatek způsobilosti být účastníkem řízení je takovým nedostatkem podmínky řízení, který nelze odstranit, není možné, aby označení účastníka, který nemá právní subjektivitu, bylo v průběhu řízení měněno či upraveno a nemůže rovněž dojít ani k přistoupení dalšího účastníka do řízení ani k jeho záměně.

K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze usnesením ze dne 19.

1996, sp. zn.

13 Co 273/96, usnesení soudu I. stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

K dovolání žalovaného Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 5.

1999, sp. zn.

21 Cdo 1281/98, usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odvolací soud proto znovu, tentokráte s přihlédnutím k závaznému právnímu názoru soudu dovolacímu, přezkoumal napadené usnesení a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

Podle přesvědčení stěžovatelky došlo napadenými usneseními v důsledku ignorování ustálené judikatury Ústavního soudu k porušení jejího práva na spravedlivý soudní proces zaručený čl.

36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl.

6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), neboť soud má žalobce poučit ve věci správného označení účastníků, a to i tehdy, je-li žalován někdo, kdo nemá způsobilost být účastníkem řízení.

Současně stěžovatelka odkázala na nález Ústavního soudu, sp. zn.

ÚS 388/97 .

Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost odpovídá všem formálním náležitostem ve smyslu zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a s ohledem na ustanovení § 42 odst.

4 citovaného zákona si vyžádal vyjádření účastníků řízení a vyjádření vedlejšího účastníka řízení.

Nejvyšší soud České republiky ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 9.

1999 uvedl, že ji považuje za zjevně neopodstatněnou.

Stěžovatelka Nejvyššímu soudu vytýká, že ji soud nepoučil o tom, že se pravděpodobně dopustila omylu při označení žalovaného.

Směšuje tak vlastně procesní právní úkony s hmotně právními úkony, neboť pomíjí, že omyl má za stanovených podmínek právní význam pouze v hmotném právu.

Její odkaz na nález Ústavního soudu, sp. zn.

ÚS 388/97 , pak není podle Nejvyšší soudu na místě, neboť tento nález má spojitost s právními věcmi, v nichž Ústavní soud akcentoval specifickou povahu sporů založených na aplikaci zákona č.

87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů.

Městský soud v Praze ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 25.

1999 odkázal na odůvodnění svého napadeného usnesení a navrhl zamítnutí ústavní stížnosti.

Vedlejší účastník řízení, Ministerstvo financí ČR, Generální ředitelství cel, ve svém vyjádření ze dne 2.

1999 se naprosto ztotožnilo se závěry uvedenými v napadených rozhodnutích obecných soudů s tím, že podle jeho názoru nebyla v provedeném řízení porušena práva stěžovatelky zaručená Listinou.

Žaluje-li žalobce toho, kdo nemá způsobilost být účastníkem řízení, nejde o případ nedostatku, neúplnosti, případně nepřesnosti žaloby, o jejichž odstranění má soud usilovat podle § 43 občanského soudního řádu, ale o nedostatek podmínky řízení, který odstranit nelze a soud musí řízení zastavit podle § 104 odst.

1 občanského soudního řádu.

S ohledem na ustanovení § 103 občanského soudního řádu soud tak učiní vždy, jakmile tuto skutečnost zjistí.

Ústavní soud konstatuje, že z obsahu stížností napadených rozhodnutí zásah do práv stěžovatelky, jichž se v návrhu dovolává, shledán nebyl.

Městský soud v Praze postupoval v souladu s ustanovením § 243d odst.

1 občanského soudního řádu.

Podstata ústavní stížnosti pak spočívá v opakování stejných argumentů, kterých se stěžovatelka již dovolávala v odvolacím řízení.

Obecné soudy se těmito argumenty zabývaly a své rozhodnutí řádně odůvodnily.

Ústavní soud tak dospěl k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Zásada "nechť si každý střeží svá práva", ovládající z převážné míry současné občanskoprávní řízení, vyžaduje od každého účastníka řízení pečlivou úvahu nad tím, v jakém rozsahu a zejména jakým způsobem zamýšlí o ochranu svého práva usilovat.

To platí tím spíše, pokud účastník soudního řízení je zastoupen profesionálním zástupcem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 17.

11.

1999, sp. zn.

ÚS 286/99 ).

Pokud se týká odkazu stěžovatelky na nález Ústavního soudu, sp. zn.

ÚS 338/97 , je třeba konstatovat, že každý případ je nezbytné posuzovat s ohledem na jeho individuální odlišnosti.

Zásady nestranného a spravedlivého procesu mají nepochybně obecnou platnost, je však třeba posoudit, zda došlo k jejich porušení v konkrétním případě.

V posuzované věci však za vadu podání nelze považovat to, že správně označený účastník ve skutečnosti nemá způsobilost být účastníkem řízení.

Ve smyslu ustanovení § 5 občanského soudního řádu jsou soudy povinny poskytovat účastníkům poučení o jejich procesních právech a povinnostech.

Při své poučovací povinnosti vychází soud z okolností konkrétního případu.

Musí přitom dbát, aby nebyla porušena nestrannost v občanském soudním řízení.

Poučení žalobce o tom, kdo by podle hmotného práva měl být žalován, však přesahuje poučovací povinnost soudu podle § 5 občanského soudního řádu a je v rozporu se zásadou rovnosti účastníků.

Po posouzení listinných podkladů, které měl Ústavní soud k dispozici, lze uzavřít, že stěžovatelkou namítaná základní práva a svobody zaručené Listinou a Úmluvou v předmětném soudním řízení před obecnými soudy, porušeny nebyly.

Za tohoto stavu věci Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst.

2 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl pro její zjevnou neopodstatněnost.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 12.

2001 JUDr.

Antonín Procházka předseda II. senátu Ústavního soudu