Entscheidungsdetail

II.ÚS 338/99

Gericht: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2001:2.US.338.99
Datum: 14. 8. 2001
Textstatus: Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu II.ÚS 338/99 ze dne 14. 8. 2001

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu

II. ÚS 338/99

U s n e s e n í Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.

Antonína Procházky a soudců JUDr.

Vojtěcha Cepla a JUDr.

Jiřího Malenovského, ve věci ústavní stížnosti U. a. s., zastoupené JUDr.

S., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17.

1999, sp. zn.

54 Co 57/99, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 26.

10.

1998, sp. zn.

17 C 137/97, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í : Stěžovatelka se ústavní stížností ze dne 28.

1999 domáhala zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17.

1999, sp. zn.

54 Co 57/99, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 26.

10.

1998, sp. zn.

17 C 137/97.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že se žalobou u Obvodního soudu pro Prahu 5 domáhala zaplacení Kč 65.000,- s přísl. po vedlejším účastníkovi řízení J.

S. z důvodu odstoupení od smlouvy o dílo.

Soud prvního stupně žalobu zamítl rozsudkem ze dne 26.

10.

1998, sp. zn.

17 C 137/97, a Městský soud v Praze jako soud odvolací soud na základě odvolání stěžovatelky napadené rozhodnutí svým rozsudkem ze dne 17.

1999, sp. zn.

54 Co 57/99 potvrdil.

Stěžovatelka vytýká soudům obou stupňů porušení procesních předpisů zejména v tom, že neprovedly všechny důkazy, které stěžovatelka navrhla a dále že provedené důkazy nesprávně hodnotily.

Odvolací soud se pak podle stěžovatelky nevypořádal s většinou námitek obsažených v odvolání stěžovatelky proti rozsudku soudu prvního stupně.

Podle názoru stěžovatelky bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní a jinou právní ochranu, a to ve smyslu ustanovení čl.

14 odst.

1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, ve smyslu čl.

6 odst.

1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, ve smyslu čl.

36 odst.

1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listiny) a ve smyslu č.

90 a čl.

95 odst.

1 Ústavy ČR.

Současně stěžovatelka odkázala na několik nálezů Ústavního soudu, ve kterých byla řešena otázka naložení s důkazy a důkazními návrhy a neprovedení navržených důkazů.

Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost odpovídá všem formálním požadavkům stanoveným zákonem č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů a s ohledem na ustanovení § 42 odst.

4 zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, si vyžádal vyjádření účastníků řízení a vyjádření vedlejšího účastníka řízení a vyžádal si spis Obvodního soud pro Prahu 5 sp. zn.

17 C 137/97.

Městský soud v Praze ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 6.

12.

1999 navrhl zamítnutí ústavní stížnosti s tím, že řádné odstoupení od smlouvy o dílo považoval za základní podmínku případné úspěšnosti stěžovatelky.

Obvodní soud pro Prahu 5 ve svém vyjádření ze dne 6.

12.

1999 odkázal na znění svého rozsudku s tím, že ponechává posouzení otázky porušení procesních a ústavních práv stěžovatelky na uvážení Ústavního soudu.

Vedlejší účastník řízení ve svém vyjádření ze dne 4.

2001 navrhl zamítnutí návrhu stěžovatelky s tím, že argumentace, na které stěžovatelka staví své závěry, je účelová a subjektivní a výklad příslušných právních ustanovení příliš úzký.

Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně chráněných práv a dospěl k závěru, že okolnosti, uvedené v ústavní stížnosti, nemohou podstatu a tedy ani ústavnost napadených rozsudků zásadním způsobem zpochybnit a ústavní stížnost je proto zjevně neopodstatněná.

V prvé řadě je třeba v souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu konstatovat, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a že proto nepřehodnocuje závěry obecných soudů, pokud jimi nedošlo k porušení ústavních zákonů a mezinárodních smluv podle čl.

10 Ústavy ČR.

Tento princip Ústavní soud respektoval i v posuzované věci.

Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétního případu jsou tak záležitostí obecných soudů, které jsou součástí soudní soustavy ve smyslu čl.

91 odst.

1 Ústavy ČR.

Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s právním posouzením věci a porušením procesních předpisů obecnými soudy, přičemž v odůvodnění stížnosti stěžovatelka opakuje argumenty, které již uplatnila v řízení před obecnými soudy a staví tak v podstatě Ústavní soud do role další soudní instance.

Toto postavení Ústavnímu soudu, jak již opakovaně dal najevo v mnoha svých rozhodnutích, nepřísluší.

Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasahovat pouze v případě, že jejich rozhodnutím je zasaženo do ústavně zaručených práv a svobod.

Takové porušení práv stěžovatelky však v posuzované věci Ústavní soud neshledal.

Stěžovatelce nebylo odepřeno právo na soudní ochranu, vyplývající z čl.

90 a čl.

95 odst.

1 Ústavy ČR a čl.

36 odst.

1 Listiny Stejně tak Ústavní soud neshledal namítané porušení čl.

14 odst.

1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a čl.

6 odst.

1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Při posuzování opodstatněnosti ústavní stížnosti Ústavní soud vzal v úvahu jak výklad aplikovaných ustanovení citovaných právních předpisů zastávaný stěžovatelkou, tak výklad zastávaný v dosavadních řízeních ve věci rozhodujících obecných soudů.

Ústavní soud neshledal v souzené věci extrémní nesoulad mezi právními závěry Městského soudu v Praze a vykonanými skutkovými zjištěními.

Za těchto okolností je proto rozhodnutí o zaplacení Kč 65.000,- s přísl. věcí posouzení obecnými soudy, na jejichž argumenty uváděné v odůvodnění napadených rozhodnutí Ústavní soud odkazuje.

Nelze ani přisvědčit tvrzení stěžovatelky, že z odůvodnění napadených rozsudků nelze zjistit, jaké skutečnosti vedly obecné soudy ke způsobu naložení s důkazy a důkazními návrhy.

Stěžovatelce se v průběhu řízení nepodařilo prokázat jí tvrzené skutečnosti.

Neunesení důkazního břemene a nesouhlas s právními závěry obecných soudů však neznamená porušení ústavnosti a s tím související porušení základních lidských práv a svobod.

Je tedy zřejmé, že napadenými rozhodnutími nedošlo k zásahu do základních práv a svobod stěžovatelky, které jsou zaručeny Ústavou ČR a mezinárodními smlouvami o lidských právech a základních svobodách podle čl.

10 Ústavy ČR.

Za tohoto stavu věci senát Ústavního soudu ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst.

2 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl pro jeho zjevnou neopodstatněnost.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 14.

2001 JUDr.

Antonín Procházka předseda II. senátu Ústavního soudu