Entscheidungsdetail

II.ÚS 323/99

Gericht

Ústavní soud

ECLI

ECLI:CZ:US:2001:2.US.323.99

Datum

15. 5. 2001

Textstatus

Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu II.ÚS 323/99 ze dne 15. 5. 2001

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě, složeném z předsedy JUDr.

Antonína Procházky a soudců JUDr.

Vojtěcha Cepla a JUDr.

Jiřího Malenovského, ve věci ústavní stížnosti MUDr.

J.

Š., zastoupené JUDr.

J.

W., advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 29.

4.

1999, sp. zn.

12 Co 214/99, t a k t o : Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í : Stěžovatelka se domáhala zrušení rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 29.

4.

1999, sp. zn.

12 Co 214/99, s tím, že podle jejího přesvědčení soud porušil její právo, zakotvené v čl.

1 a 3 Listiny základních práv a svobod a v čl.

95 Ústavy ČR.

Stěžovatelka se v řízení před obecnými soudy domáhala náhrady škody ve výši 97.083,- Kč, která jí vznikla v souvislosti se zraněním, jež utrpěla pádem na zledovatělém chodníku dne 22.

12.

1992.

Podle názoru stěžovatelky právním posouzením předmětné věci v napadeném rozsudku došlo i k diskriminaci její osoby, coby podnikatelky.

Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost odpovídá všem formálním požadavkům stanoveným zákonem č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a s ohledem na ustanovení § 42 odst.

4 zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, si vyžádal vyjádření účastníka a vyjádření vedlejších účastníků řízení.

Krajský soud v Plzni ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 15.

9.

1999, jako účastník řízení, navrhl zamítnutí ústavní stížnosti a uvedl, že podle jeho názoru v dané věci nedošlo k zásahu do ústavních práv stěžovatelky.

Odvolací soud dospěl po doplnění dokazování k závěru, že první odpůrce se zprostil zcela odpovědnosti za škodu, která stěžovatelce vznikla úrazem na chodníku a proto neřešil otázku, zda má stěžovatelka nárok na náhradu škody, která jí vznikla tím, že v době nemoci byla nucena zajistit chod ordinace jinými pracovníky.

Z tohoto důvodu nemohlo dojít k zásahu do základních práv a svobod stěžovatelky a její diskriminaci, coby podnikatelky.

Město Plzeň, jako vedlejší účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 3.

12.

1999 uvedlo, že ústavní stížnost stěžovatelky považuje za zjevně neopodstatněnou, neboť z postupu ani rozsudku Krajského soudu v Plzni nelze dovodit porušení namítaných základních práv stěžovatelky.

Správa veřejného statku města Plzně, jako vedlejší účastník řízení, se sdělením ze dne 24.

11.

1999 vzdala ve smyslu ustanovení § 28 odst.

2 zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, postavení vedlejšího účastníka řízení.

Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně chráněných práv a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat toliko ústavnost napadeného rozhodnutí, dospěl k závěru, že okolnosti, uvedené v ústavní stížnosti, nemohou podstatu a tedy ani ústavnost napadeného rozsudku zásadním způsobem zpochybnit a ústavní stížnost je proto zjevně neopodstatněná.

Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s právním posouzením věci obecnými soudy, přičemž v odůvodnění stížnosti stěžovatelka opakuje argumenty, které již uplatnila v řízení před obecnými soudy a staví tak v podstatě Ústavní soud do role další soudní instance.

Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s právním posouzením věci obecnými soudy, přičemž v odůvodnění stížnosti stěžovatelka opakuje argumenty, které již uplatnila v řízení před obecnými soudy a staví tak v podstatě Ústavní soud do role další soudní instance.

Toto postavení Ústavnímu soudu, jak již opakovaně dal najevo v mnoha svých rozhodnutích, nepřísluší.

Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasahovat pouze v případě, že jejich rozhodnutím je zasaženo do ústavně zaručených práv a svobod.

Takové porušení práv stěžovatelky však v posuzované věci Ústavní soud neshledal.

Nutno obecně konstatovat, že samotná skutečnost, že soud nevyhověl návrhu účastníka, nemůže být považována za porušení základních práv a svobod, pokud při rozhodování o návrhu tento orgán dodržel procesní postupy stanovené zákonem.

Pokud jde o tvrzené porušení čl.

95 Ústavy ČR, s ohledem na jeho systematické zařazení v Ústavě ČR, je zřejmé, že uvedený článek v podstatě garantuje zásadní princip činnosti soudní moci.

Porušení tohoto ustanovení nebylo shledáno, neboť soud při rozhodování postupoval v mezích zákona.

Uvedený článek Listiny zaručuje právo na projednání věci soudem za dodržení pravidel stanovených zákonem, avšak nezaručuje úspěch v soudním sporu.

Pokud stěžovatelka namítá porušení čl.

1 a čl.

3 Listiny, Ústavní soud konstatuje, že principy obsažené v těchto článcích se vztahují na všechna základní práva a svobody, jsou východiskem pro jejich interpretaci a lze je napadnout jen ve spojení s jiným konkrétním právem nebo svobodou.

Je tedy zřejmé, že napadeným rozhodnutím nedošlo k zásahu do základních práv a svobod stěžovatelky, které jsou zaručeny Ústavou ČR a mezinárodními smlouvami o lidských právech a základních svobodách podle čl.

10 Ústavy ČR.

Za tohoto stavu věci senát Ústavního soudu návrh ústavní stížnosti podle ustanovení § 43 odst.

2 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl pro jeho zjevnou neopodstatněnost.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 15.

5.

2001 JUDr.

Antonín Procházka předseda II. senátu Ústavního soudu