Entscheidungsdetail

II.ÚS 271/99

Gericht: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2001:2.US.271.99
Datum: 28. 8. 2001
Textstatus: Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu II.ÚS 271/99 ze dne 28. 8. 2001

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.

Jiřího Malenovského a soudců JUDr.

Vladimíra Paula a JUDr.

Antonína Procházky ve věci ústavní stížnosti stěžovatele H.

I., spol. s r.o., zast.

JUDr.

V., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5.

1999, sp. zn.

30 Ca 180/97, za účasti Krajského soudu v Brně jako účastníka řízení, t a k t o : Návrh se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í : Včas podanou ústavní stížností stěžovatelka napadla rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 5.

1999, sp. zn.

30 Ca 180/97.

V ústavní stížnosti uvedla, že napadeným rozhodnutím obecného soudu byla porušena její práva obsažená v čl.

4, 90 a 95 Ústavy, čl.

11 odst.

5 a čl.

36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále i čl.

6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Porušení uvedených základních práv spatřuje stěžovatelka v tom, že jí byla uložena povinnost platit daň, kterou nestanoví žádný zákon, a tento vadný postup správce daně nezpochybnil ani obecný soud, který se nevypořádal s námitkami, jež stěžovatelka uvedla ve správní žalobě.

Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti uvedla, že je českou právnickou osobou zapsanou do obchodního rejstříku.

Společnost se zabývala výrobou a balením zboží z melaninu.

Dovážela ze zahraničí jak surovinu melanin, tak hotové výrobky.

Při dovozu platila řádně a včas daň z přidané hodnoty a clo.

V daňových přiznáních na příslušná období, v nichž k dovozům docházelo, uplatňovala v souladu se zákonem o dani z přidané hodnoty nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty.

Nadměrný odpočet byl na základě daňových přiznání stěžovatelce vrácen Finančním úřadem Brno-venkov.

Ve dnech 25.

9., 1.

10., 3.

10. a 10.

10.

1996 provedl finanční úřad u stěžovatelky kontrolu daně z přidané hodnoty za období září - prosinec 1994.

Zjistil, že na některých jednotných celních deklaracích, které byly v tomto případě daňovými doklady, byla celním deklarantem mylně uvedena daňová identifikační čísla, která patřila společnosti H.

P., spol. s r.o., a nikoli stěžovatelce.

Finanční úřad Brno-venkov tak dospěl k závěru, že stěžovatelka nedoložila uplatněný nárok na odpočet daně z přidané hodnoty daňovými doklady.

Proto jí vyměřil dodatečným platebním výměrem ze dne 20.

1997, čj.

29045/97/293911/1801, daň z přidané hodnoty ve výši 1.379.111,-- Kč.

Proti platebnímu výměru podala stěžovatelka odvolání, na jehož základě Finanční ředitelství v Brně (rozhodnutím ze dne 4.

1997, čj.

FŘ 3426/130/1997) změnilo napadené rozhodnutí finančního úřadu Brno-venkov tak, že vyměřenou daň snížilo na částku 1.377.513,-- Kč.

Proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně podala stěžovatelka správní žalobu ke Krajskému soudu v Brně.

Ten rozsudkem ze dne 5.

1999, sp. zn.

30 Ca 180/97, žalobu zamítl s odůvodněním, že stěžovatelka nedostála zákonným požadavkům, jež podmiňují vznik nároku na odpočet daně z přidané hodnoty, když oprávněnost nároku nedoložila řádným daňovým dokladem.

Krajský soud v Brně se, jako účastní, na výzvu Ústavního soudu, k ústavní stížnosti vyjádřil přípisem ze dne 16.

2001, jímž navrhl ústavní stížnost zamítnout, neboť dle jeho názoru základní lidská práva a svobody stěžovatele nebyly porušeny.

Odkázal na odůvodnění svého původního rozsudku.

Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí obecného soudu z hlediska základních práv a svobod zaručených stěžovatelce Ústavou, Listinou a mezinárodními smlouvami o lidských právech.

Jak v mnohých svých dřívějších rozhodnutích zdůraznil, není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví.

Není vrcholem jejich soustavy.

Nemůže proto na sebe přejímat právo přezkumného dohledu nad nimi, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny.

Do meritorního rozhodování a způsobu hodnocení důkazů obecnými soudy Ústavní soud by mohl zasáhnout pouze, kdyby "právní závěry orgánu, který rozhodnutí vydal, byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění rozhodnutí nevyplývaly" ( III.ÚS 84/94 ).

Extrémní nesoulad ovšem Ústavní soud neshledal.

Námitky stěžovatelky směřují především proti příliš formalistické interpretaci zákona č.

588/1992 Sb. o dani z přidané hodnoty Krajským soudem v Brně.

Stěžovatelka vytýká soudu (obdobně jako správci daně v řízení předchozím), že extrémním výkladem dospěl k závěru, že nárok na odpočet daně z přidané hodnoty vzniká nikoli objektivním prokázáním existence zdanitelného plnění, ale předložením formálně bezvadného daňového dokladu ve smyslu ust. § 12 odst.2 zákona č.

588/1992 Sb.

Podle ust. § 19 odst.

2 zákona č.

588/1992 Sb. nárok na odpočet DPH prokazuje plátce daňovým dokladem, který má všechny náležitosti předepsané § 12 odst.

2 tohoto zákona.

Takovou náležitostí je i daňové identifikační číslo plátce (§ 12 odst.

2 písm. b,d).

Stěžovatelka sama v průběhu řízení přiznala, že v tomto ohledu předložený daňový doklad (jednotná celní deklarace) bezvadný nebyl.

Protože se jedná o prvotní předpoklad pro uznání nároku na daňový odpočet, nebylo v dané věci možno prokazovat reálnost proběhlého zdanitelného plnění.

Takové dokazování (které stěžovatel správci daně navrhoval) by nastalo až tehdy, kdyby stěžovatel uplatnil svůj nárok na odpočet daně z přidané hodnoty na základě řádného daňového dokladu (se všemi náležitostmi dle ust. § 12 odst.

2 zákona č.

588/1992 Sb.), a přesto by vznikly pochybnosti, zda se nejednalo o zdanitelné plnění simulované.

V daném případě však z pohledu zákona nárok na odpočet daně nevznikl, a proto byla dodatečným platebním výměrem daň ve vrácené výši stěžovatelce vyměřena.

Námitka stěžovatelky, že správce daně měl podle tehdy platné právní úpravy vyzvat plátce k doplnění chybějících náležitostí daňového dokladu, rovněž není případná.

Ustanovení § 19 odst.

2 zákona č.

588/1992 Sb. v původním znění, které zmíněnou výzvu k doplnění stanovilo, se vztahovalo skutečně jen na případy, kdy je uplatňována daň u zdanitelného plnění v tuzemsku, a nikoli na případy, kdy je zdanitelným plněním dovoz zboží.

Navíc v období, za něž byla daňová přiznání podávána (rok 1995), neumožňoval zákon o dani z přidané hodnoty doplnění náležitostí podle ust. § 12 odst.

2 písm. b, d, h, i, j, k, tedy ani daňového identifikačního čísla plátce (viz znění účinné do 31.

12.

1995).

Se všemi těmito námitkami stěžovatelky se ovšem Krajský soud v Brně v odůvodnění napadeného rozhodnutí řádně a přesvědčivě vypořádal.

Vypořádal se dostatečně i s další námitkou stěžovatelky (která se opakuje i v ústavní stížnosti), že správce daně měl postupovat podle základních zásad zákona č.

337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, a měl tudíž k dosažení účelu daňového řízení zvolit prostředky, které co nejméně zatěžují daňový subjekt.

Právní úkon (předložený daňový doklad) měl hodnotit podle jeho skutečného obsahu, nikoli podle formální bezvadnosti (§ 2 odst.

2 a 7).

Obecný soud ovšem nepochybil, když považuje zákon o správě daní a poplatků za lex generalis a zákon o dani z přidané hodnoty za lex specialis.

Úprava v zákoně o DPH, jež vyžaduje předložení řádného daňového dokladu, má proto přednost před úpravou podle zákona o správě daní a poplatků.

Správnost tohoto právního názoru potvrzuje znění ustanovení § 97 zákona č.

337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, které zní: "Ustanovení části první až šesté a osmé tohoto zákona se použijí, pokud ustanovení části sedmé nebo zvláštní daňový zákon nestanoví jinak." Skutečnost, že soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě porušení práva na soudní a jinou právní ochranu ani jiných základních práv a svobod stěžovatelky.

Ústavní soud považuje postup obecného soudu za ústavně konformní.

Do nevýhodné situace se stěžovatelka dostala vlastním pochybením.

K zásahu do práva stěžovatelky na spravedlivý proces dle čl.

6 Úmluvy a čl.

36 Listiny, ani do práva zaručeného čl.

11 odst.

5 Listiny a práv chráněných čl.

4, 90 a 95 Ústavy nedošlo.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou.

Nezbylo mu, než ji podle ustanovení § 43 odst.

2 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.

Z téhož důvodu Ústavní soud nevyhověl návrhu stěžovatelky na odložení vykonatelnosti rozhodnutí Finančního úřadu Brno-venkov ze dne 20.

1997, čj.

29045/97/293911/1801.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. srpna 2001 JUDr.

Jiří Malenovský předseda senátu