Entscheidungsdetail

II.ÚS 248/99

Gericht: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2001:2.US.248.99
Datum: 06.12.2001
Textstatus: Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu II.ÚS 248/99 ze dne 12. 6. 2001

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě, složeném z předsedy JUDr.

Antonína Procházky a soudců JUDr.

Vojtěcha Cepla a JUDr.

Jiřího Malenovského, o ústavní stížnosti J.

Š., zastoupeného JUDr.

V., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27.

1999, sp. zn.

44 Co 700/98, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í : V návrhu ústavní stížnosti stěžovatel napadl usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27.

1999, sp. zn.

44 Co 700/98.

Stěžovatel se žalobou podanou dne 19.

1994 Okresnímu soudu v Blansku domáhal náhrady škody po žalovaném, kterého označil jako Povodí Moravy, závod Dyje - státní příspěvková organizace, ulice D.

11, Brno.

Tato organizace však ke dni 31.

12.

1993 byla zrušena a nově byla ke dni 1.

1994 založena obchodní společnost Povodí Moravy, a. s.

Okresní soud v Blansku usnesením ze dne 15.

1998, č. j.

3 C 99/94-54, rozhodl tak, že řízení ve smyslu § 104 odst.

1 občanského soudního řádu zastavil, neboť stěžovatel označil v žalobě jako účastníka neexistující subjekt.

Krajský soud v Brně jako soud odvolací potvrdil odvoláním stěžovatele napadené usnesení Okresního soudu v Blansku ze dne 15.

1998, č. j.

3 C 99/94-54, ve výrocích I a II a ve výroku III změnil tak, že se státu náhrada nákladů nepřiznává.

Podle přesvědčení stěžovatele, bylo napadeným usnesením Krajského soudu v Brně zasaženo do jeho ústavního práva plynoucího z čl.

36 odst.

1 a čl.

38 odst.

2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť bylo povinností soudu vyzvat stěžovatele, aby odstranil jediný nedostatek, který v žalobě byl, spočívající v tom, že místo právní formy akciová společnost bylo uvedeno, že jde o státní příspěvkovou organizaci.

Ústavní soud si, s ohledem na ustanovení § 42 odst.

4 zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyžádal vyjádření účastníka řízení.

Krajský soud v Brně ve svém vyjádření ze dne 8.

1999 navrhl zamítnutí ústavní stížnosti a uvedl, že dle jeho názoru k porušení žádného práva stěžovatele zaručeného Listinou nedošlo.

Pokud jde o označení žalované osoby, byla označena všemi náležitostmi, které vyžaduje občanský soudní řád, takže jakékoliv poučování ze strany soudu nepřicházelo v úvahu.

Není věcí soudu, aby za účastníka rozhodoval o tom, kdo má být druhým účastníkem řízení.

Stěžovatel označil v žalobě jako účastníka neexistující subjekt, přičemž mu nic nebránilo, aby uvedl subjekt existující.

Krajský soud současně připustil, že na základě v rozhodnutí uvedených poznatků mělo být řízení před soudem I. stupně zastaveno již v samém počátku.

To však nemůže nijak ovlivnit správnost napadeného rozhodnutí.

Z obsahu stížností napadeného rozhodnutí zásah do práv stěžovatele, jichž se v návrhu dovolává, shledán nebyl.

Krajský soud v Brně postupoval v souladu s ustanovením § 219 občanského soudního řádu.

Podstata ústavní stížnosti pak spočívá v opakování stejných argumentů, kterých se stěžovatel již dovolával v odvolacím řízení.

Krajský soud v Brně se těmito argumenty zabýval a své rozhodnutí řádně odůvodnil.

Ústavní soud tak dospěl k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ve smyslu ustanovení § 5 občanského soudního řádu jsou soudy povinny poskytovat účastníkům poučení o jejich procesních právech a povinnostech.

Při své poučovací povinnosti vychází soud z okolností konkrétního případu.

Musí přitom dbát, aby nebyla porušena nestrannost v občanském soudním řízení.

Poučení žalobce o tom, kdo by podle hmotného práva měl být žalován, však přesahuje poučovací povinnost soudu podle § 5 občanského soudního řádu a je v rozporu se zásadou rovnosti účastníků.

Žaluje-li žalobce neexistující právnickou osobou, nejde o případ nedostatku, neúplnosti, případně nepřesnosti žaloby, o jejichž odstranění má soud usilovat podle § 43 občanského soudního řádu, ale o nedostatek podmínky řízení, který odstranit nelze, a soud musí řízení zastavit podle § 104 odst.

1 občanského soudního řádu.

S ohledem na ustanovení § 103 občanského soudního řádu soud tak učiní vždy, jakmile tuto skutečnost zjistí.

Za tohoto stavu věci Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst.

2 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl pro její zjevnou neopodstatněnost.

Vzhledem k odmítnutí ústavní stížnosti pak Ústavní soud nepožadoval po stěžovateli odstranění vady plné moci ze dne 10.

1999, spočívající v nedodržení podmínky stanovené v § 31 odst.

2 zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 12.

2001 JUDr.

Antonín Procházka předseda II. senátu Ústavního soudu