Entscheidungsdetail

II.ÚS 236/99

Gericht: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2001:2.US.236.99
Datum: 06.12.2001
Textstatus: Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu II.ÚS 236/99 ze dne 12. 6. 2001

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě, složeném z předsedy JUDr.

Antonína Procházky a soudců JUDr.

Vojtěcha Cepla a JUDr.

Jiřího Malenovského, ve věci ústavní stížnosti města K., zastoupeného JUDr.

J., advokátkou, proti rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 12.

1994, sp. zn.

13 C 33/92, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26.

1999, sp. zn.

11 Co 650/98, t a k t o : Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í : Stěžovatel se domáhal zrušení rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 12.

1994, sp. zn.

13 C 33/92, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26.

1999, sp. zn.

11 Co 650/98, s tím, že podle jeho přesvědčení ze strany soudů došlo ve sporu o uzavření dohody o vydání věci k nesprávnému posouzení pojmu "tíseň", použitého v ustanovení § 6 odst.

1 písm. d) zákona č.

87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích.

Současně pak stěžovatel podal návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 12.

1994, sp. zn.

13 C 33/92.

S ohledem na ustanovení § 42 odst.

4 zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků řízení a vyjádření vedlejší účastnice řízení.

Krajský soud v Ostravě ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 8.

10.

1999 poukázal na kusost ústavní stížnosti a na skutečnost, že ve svém rozhodnutí respektoval právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 30.

1998, sp. zn.

3 Cdon 352/96.

Okresní soud v Novém Jičíně ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 4.

10.

1999 odkázal jak na důvodovou část napadených rozsudků, tak i na důvodovou část rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 30.

1998, sp. zn.

3 Cdon 352/96.

Vedlejší účastnice řízení, F.

N., ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 11.

10.

1999 navrhla zamítnutí ústavní stížnosti a uvedla, že stěžovatel se v podstatě domáhá přezkoumání rozhodnutí obecných soudů, která vedlejší účastnice považuje za správná, neboť pojem tísně tyto soudy správně vyložily.

Vedlejší účastnice řízení současně navrhla, aby Ústavní soud zavázal stěžovatele k zaplacení nákladů řízení vzniklých vedlejší účastnici v souvislosti s tímto řízením.

Sdělením ze dne 8.

2000 pak právní zástupce vedlejší účastnice řízení sdělil, že tato dne 14.

12.

1999 zemřela.

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že okolnosti, uvedené v ústavní stížnosti, nemohou podstatu a tedy ani ústavnost napadených rozsudků zásadním způsobem zpochybnit a ústavní stížnost je proto zjevně neopodstatněná.

Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s právním posouzením věci obecnými soudy, přičemž v odůvodnění stížnosti stěžovatel v podstatě opakuje argumenty, které již uplatnil v řízení před obecnými soudy a staví tak v podstatě Ústavní soud do role další soudní instance.

Toto postavení Ústavnímu soudu, jak již opakovaně dal najevo v mnoha svých rozhodnutích, nepřísluší.

Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasahovat pouze v případě, že jejich rozhodnutím je zasaženo do ústavně zaručených práv a svobod.

Takové porušení práv stěžovatele však v posuzované věci Ústavní soud neshledal, když stěžovatel konkrétní porušení svých ústavně zaručených práv a svobod ani nenamítal.

Ústavní soud již vícekrát judikoval, že z ústavního principu nezávislosti soudu podle článku 82 Ústavy vyplývá, mimo jiné, zásada volného hodnocení důkazů.

Je-li tato zásada, vyjádřená v ustanovení § 132 občanského soudního řádu respektována, a tak tomu podle názoru Ústavního soudu v předmětné věci bylo, není Ústavní soud oprávněn hodnocení důkazů znovu "hodnotit", a to dokonce ani tehdy, pokud by se sám s takovým hodnocením případně neztotožňoval.

Skutečnost, že obecné soudy opřely svá rozhodnutí o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá samo o sobě důvod k ústavní stížnosti (srov. např. nález sp. zn.

ÚS 278/96 publikovaný pod č.

35, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 7, C.

Beck, Praha).

Je tedy zřejmé, že napadenými rozhodnutími nedošlo k zásahu do základních práv a svobod stěžovatele, které jsou zaručeny Ústavou ČR a mezinárodními smlouvami o lidských právech a základních svobodách podle čl.

10 Ústavy ČR.

Pro výše uvedené byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněná odmítnuta [§ 43 odst.

2 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Pokud jde o náhradu nákladů řízení vedlejší účastnici řízení, Ústavní soud neshledal důvody pro postup podle ustanovení § 62 odst.

4 zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu.

Pro odmítnutí ústavní stížnosti nezabýval se již Ústavní soud návrhem na odložení vykonatelnosti rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 12.

1994, sp. zn.

13 C 33/92 (§ 79 odst.

2 zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu).

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 12.

2001 JUDr.

Antonín Procházka předseda II. senátu Ústavního soudu