Entscheidungsdetail

I.ÚS 749/2000

Gericht: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2001:1.US.749.2000
Datum: 03.06.2001
Textstatus: Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu I.ÚS 749/2000 ze dne 6. 3. 2001

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Paula a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Klokočky ve věci návrhů ústavních stížností stěžovatelek ing. H. K., a M. P., obou zastoupených JUDr. K. H., advokátem, proti A) usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 22. 3. 1999, čj. 27 Co 83/99 - 40, a usnesení Okresního soudu Praha - východ ze dne 16. 6. 1994, čj. 6 C 267/93 - 6, B) proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. 9. 2000, čj. 24 Cdo 953/2000 - 57, a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. 3. 1999, čj. 27 Co 89/99 - 43,

takto:

Návrhy ústavních stížností se odmítají.

Odůvodnění:

Stěžovatelky včas podaly Ústavnímu soudu dvě ústavní stížnosti. První ústavní stížnost ( sp. zn. I. ÚS 365/99 ) byla podána dne 23. 7. 1999 a napadá usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 22. 3. 1999, čj. 27 Co 83/99 - 40, kterým bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu Praha - východ ze dne

16.

1994, čj.

6 C 267/93 - 6.

Řízení žalobkyň - stěžovatelek - proti žalovanému Zemědělskému družstvu v B.- o vydání stavebních objektů podle zákona o půdě, postavených na jejich pozemku č.

217 v katastrálním území Z. a zaplacení nájemného z tohoto pozemku - bylo přitom zastaveno v důsledku zpětvzetí žaloby před zahájením jednání ve věci samé.

Všichni účastníci řízení a jejich právní zástupci nežádali písemné vyhotovení usnesení a jeho doručení, vzdali se práva odvolání a protokol o ústním jednání ze dne 16.

1994 podepsali.

Druhá ústavní stížnost ( sp. zn.

ÚS 749/2000 ) byla podána dne 19.

12.

2000 a napadá usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 12.

2000, čj.

24 Cdo 953/2000 - 57, kterým bylo podle ustanovení § 243b odst.

1 věta před středníkem o. s. ř. zamítnuto dovolání žalobkyň - stěžovatelek - proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29.

1999, čj.

27 Co 89/99 - 43, kterým opravné usnesení Okresního soudu Praha - východ ze dne 27.

12.

1996, čj.

6 C 267/93 - 23 (jímž usnesení o zastavení řízení ze dne 16.

1994 bylo opraveno tak, že se zastavuje řízení jen ohledně nájemného z pozemku), bylo změněno tak, že usnesení soudu prvního stupně ze dne 16.

1994 se neopravuje.

V obou ústavních stížnostech stěžovatelky namítají, že v uvedeném řízení bylo porušeno jejich základní právo na spravedlivý proces, zakotvené v čl.

36 odst.

1 Listiny základních práv a svobod a že došlo i k porušení čl.

96 odst.

2 Ústavy ČR, podle kterého mají účastníci řízení před soudem rovná práva.

Stěžovatelky poukazují na to, že přestože žalobu ze dne 15.

12.

1993 ve věci sp. zn.

6 C 267/93, ve které uplatnily dva nároky, a to na vydání nemovitosti a na úhradu nájemného z pozemku, vzaly zpět pouze co do části, týkající se nájemného, řízení bylo nesprávně úplně zastaveno usnesením soudu prvního stupně.

Došlo tak k nesprávné protokolaci tohoto úkonu a k nesprávnému písemnému vyjádření vyhlášeného usnesení, což soudkyně sama potvrzuje.

V důsledku toho, že jak odvolací, tak i dovolací, soud opomenul stanovisko soudkyně, která rozhodovala věc v prvním stupni, je stěžovatelkám, dle jejich názoru, neoprávněně upíráno jejich právo na ochranu jejich práva dle žaloby ze dne 15.

12.

1993 nezávislým a nestranným soudem.

Ústavní soud tyto dvě ústavní stížnosti spojil podle ustanovení § 112 odst.

1 o. s. ř. ke společnému řízení, neboť je to v zájmu hospodárnosti řízení, věci spolu skutkově souvisejí a týkají se stejných účastníků.

K předloženým ústavním stížnostem musel Ústavní soud konstatovat, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti a není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví.

Zkoumá však, zda v řízení před obecnými soudy nebyly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak tzv. právo na spravedlivý proces (čl.

36 odst.

1, 2 Listiny základních práv a svobod).

Dle tohoto práva na spravedlivý proces je jednotlivci zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.

Ústavní soud v dané věci namítaná porušené ústavnosti v prvním případě, tj. u usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 22.

1999, čj.

27 Co 83/99 - 40, ani ve druhém případě, u usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 12.

2000, čj.

24 Cdo 953/2000 - 57, neshledal, a musel proto pokládat oba návrhy ústavní stížnosti za zjevně neopodstatněné.

Přisvědčuje správnosti závěrů, vyslovených v napadených rozhodnutích, že totiž v posuzované věci z obsahu protokolu o jednání ze dne 16.

1994 vyplývá, že žalobkyně - stěžovatelky - učinily dispozitivní úkon zpětvzetí žaloby ve věci samé a nelze dovozovat, že svým úkonem mínily pouze částečné zpětvzetí žaloby ohledně nájemného.

Vzhledem k tomu, že žalobkyně vzaly žalobu zpět dříve, než začalo jednání, soud prvního stupně postupoval správně, když podle § 96 odst.

1, 3 o. s. ř. řízení zastavil.

Soud prvního stupně pochybil, když k návrhu žalobkyně usnesením opravil znění protokolu, neboť šlo o dodatečnou změnu jeho obsahu.

Je nepřípustné, aby projevený dispoziční úkon účastníka řízení byl později jím samým měněn poté, kdy na jeho základě byl soud povinen, v souladu s ustanovením § 96 odst.

1 věta druhá o. s. ř., řízení zastavit.

Odůvodnění opravného usnesení, podle něhož došlo k chybě v protokolaci dispozičního úkonu účastnic, nemá tedy oporu v obsahu protokolu ze dne 16.

1994 jako veřejné listiny ve smyslu ustanovení § 134 o. s. ř.

Ústavní soud rovněž sdílí názor Nejvyššího soudu ČR v tom, že okresní soud svým usnesením, jakmile je vyhlásil, je vázán (§ 170 odst.

1 o. s. ř.), neboť usnesení o zastavení řízení z důvodu zpětvzetí návrhu podle § 96 odst.

1 o. s. ř. není usnesením, jímž se upravuje vedení řízení.

Není rovněž přípustné, aby soud měnil obsah výroku usnesení vydáním opravného usnesení ve smyslu ustanovení § 167 odst.

2, § 164 o. s. ř.

Na uvedený případ tato ustanovení občanského soudního řádu nedopadají.

Ústavní soud proto dospěl k závěru, že Krajský soud v Praze, ani Nejvyšší soud ČR, se nedostal, v souvislosti s projednáváním předmětné věci, do rozporu s ústavními principy řádného a spravedlivého procesu, na které stěžovatelky poukazují ve své stížnosti.

Proto senát Ústavního soudu usnesením podle § 43 odst.

2 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh ústavní stížnosti stěžovatelek jako zjevně neopodstatněný, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. března 2001 JUDr.

Vladimír Paul předseda I. senátu Ústavního soudu