Entscheidungsdetail

I.ÚS 715/2000

Gericht: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2001:1.US.715.2000
Datum: 20. 12. 2001
Textstatus: Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu I.ÚS 715/2000 ze dne 20. 12. 2001

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu

I. ÚS 715/2000

Ústavní soud rozhodl dnešního ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. M. H., zastoupeného advokátem P. Z., prom. práv., proti rozhodnutí Finančního ředitelství pro hl. m. Prahu, č. j. FŘ-4595/14/00, ze dne 6. 10. 2000, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 7.

12.

2000, se stěžovatel domáhal zrušení rozhodnutí Finančního ředitelství pro hl. m.

Prahu, č. j.

FŘ-4595/14/00, ze dne 6.

10.

2000.

Tímto rozhodnutím byla zamítnuta žádost stěžovatele o přezkoumání platebního výměru dle § 55b zákona č.

337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů.

Platebním výměrem ze dne 10.

1999 vyměřil správce daně stěžovateli daň z převodu nemovitostí podle zákona č.

357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů.

Proti uvedenému platebnímu výměru podal stěžovatel řádný opravný prostředek opožděně a tak platební výměr nabyl právní moci.

Stěžovatel tedy napadl platební výměr mimořádným opravným prostředkem podle výše cit. ustanovení zákona č.

337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů.

Ve své žádosti o přezkoumání namítal, že se na něj vztahovalo osvobození od daně darovací a daně z převodu nemovitostí pro vklady, vložené podle zvláštního zákona do obchodních společností dle § 20 odst.

6 písm. e) zákona č.

357/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů.

Stěžovatel je přesvědčen, že rozhodnutím finančního ředitelství byla porušena jeho základní práva vyplývající z čl.

11 odst.

1 a odst.

5 a čl.

36 odst.

1 Listiny základních práv a svobod.

Po přezkoumání formálních náležitostí ústavní stížnosti se Ústavní soud zabýval rovněž otázkou její příslušnosti.

Jak vyplývá z ustanovení § 75 odst.

1 zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení.

Ústavní soud se již v několika svých rozhodnutích vyslovil k otázce soudní přezkoumatelnosti rozhodnutí dle § 55b zákona č.

337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů.

Tak např. ve svém nálezu, sp. zn.

II.

ÚS 94/96 (publikován ve Sb. n. u.

ÚS, sv.

9, č.

118), uvedl, že "k otázce, zda rozhodnutí podle § 55b zákona České národní rady č.

337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, jímž je rozhodnutí po přezkoumání potvrzeno, má charakter rozhodnutí, které je přezkoumatelné soudem v rámci správního soudnictví ve smyslu § 244 a násl. občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), vychází Ústavní soud z toho, že nejde o pouhé procesní rozhodnutí dle § 248 odst.

2 písm. e) o. s. ř., ale o meritorní rozhodnutí o právech a povinnostech fyzických a právnických osob, jímž se v daňovém řízení konečným způsobem rozhoduje o právech a povinnostech.

Toto rozhodnutí má tedy hmotněprávní účinek." Z výše uvedených důvodů považuje Ústavní soud rozhodnutí o přezkoumávání rozhodnutí dle § 55b zákona č.

337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů (které svou podstatou věcně představuje zamítnutí návrhu na povolení přezkoumání rozhodnutí), za rozhodnutí meritorní ve smyslu § 244 a násl. o. s. ř.

Rozhodnutím podle § 55b cit. zákona se po provedeném přezkoumání rozhoduje o tom, zda přezkoumávané rozhodnutí je či není v rozporu s právními předpisy, zda se zakládá na podstatných vadách řízení a okolnosti nasvědčují tomu, že došlo či nedošlo ke stanovení daně v nesprávné výši.

Tím se v daňovém řízení konečným způsobem rozhoduje o právech a povinnostech daňového subjektu.

Takové rozhodnutí je způsobilé zasáhnout do oblasti hmotněprávní tím, že konstatuje konečným způsobem neoprávněnost tvrzeného nároku.

Nejde tedy o pouhé procesní rozhodnutí a z tohoto důvodu není žádný zákonný důvod, který by bránil podání žaloby proti tomuto ozhodnutí v rámci správního soudnictví.

Opačný postup by byl v rozporu s konstrukcí mimořádných opravných prostředků dle zákona o správě daní a poplatků a ve svých důsledcích by znamenal denegatio iustitiae v rozporu s čl.

36 odst.

1 Listiny.

Protože tedy stěžovatel nevyužil k nápravě cestu správní žaloby a tím nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako nepřípustnou podle ustanovení § 43 odst.

1 písm. e) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a mimo ústní jednání usnesením ji odmítl.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 20. prosince 2001 Prof.

JUDr.

Vladimír Klokočka, DrSc. soudce Ústavního soudu