Entscheidungsdetail

I.ÚS 408/99

Gericht: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2001:1.US.408.99
Datum: 12.11.2001
Textstatus: Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu I.ÚS 408/99 ze dne 11. 12. 2001

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr.

Vojena Güttlera a soudců JUDr.

Vladimíra Klokočky a JUDr.

Vladimíra Paula o ústavní stížnosti stěžovatelů JUDr.

F., Ing.

V., a Ing.

F., všech zastoupených advokátem JUDr.

D., proti rozhodnutí Okresního úřadu Mladá Boleslav - referátu pozemkového úřadu ze dne 10.

1998, č.j.

6128-3098/92/Ze 98, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20.

1999, č.j.

38 Ca 328/98-66, t a k t o : Ústavní stížnost se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í : Okresní úřad Mladá Boleslav - referát pozemkového úřadu (dále jen "pozemkový úřad") rozhodnutím ze dne 10.

1998, č.j.

6128-3098/92/Ze 98, rozhodl [na základě uplatnění nároku na vydání nemovitostí dle ustanovení § 9 odst.

1 zákona č.

229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zamědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), Ing.

J.F., která zemřela dne 8.

1993 a zanechala dědice ze zákona JUDr.

F., Ing.

V. a Ing.

F. (dále jen "stěžovatelé")], že stěžovatelé nejsou vlastníky pozemkových parcel v obci K. a k.ú.

K.: č. parc. dle PK 369/2, výměra (m2) 11364, č. parc. dle KN část 1812/2, č. parc. dle PK 368, výměra 2582, č. parc. dle KN část 1812/2 a část 1863, č. parc. dle PK 367, výměra 2075, č. parc. dle KN část 1863, část 1864, část st.

1852 (dále jen "nemovitosti").

Pozemkový úřad se v odůvodnění tohoto rozhodnutí v prvé řadě zabýval tím, zda jsou dány důvody k vydání nemovitostí podle § 4 odst.

1 písm. k) zákona.

Tyto nemovitosti prodala Ing.

F. kupní smlouvou ze dne 20.

1980 státu, který je převedl do trvalého užívání MěNV (poznámka: města) Mladá Boleslav.

Pozemkový úřad při zkoumání skutečností, zda jsou dány důvody k vydání nemovitostí dle citovaného ustanovení, tj. zda uvedená kupní smlouva byla uzavřena v tísni za nápadně nevýhodných podmínek, se opřel o výklad těchto pojmů, který je používán v běžné literatuře.

V případě tísně vycházel pozemkový úřad zejména z předloženého čestného prohlášení a z dokladů doložených ve správním řízení.

Na jejich základě dospěl k závěru, že kupní smlouvu ze dne 20.

1980 uzavřela Ing.

F. v důsledku nátlaku státní úřednice a že ze strachu z možných následků odmítnutí prodeje podepsala kupní smlouvu v tísni.

Pokud jde o nápadně nevýhodné podmínky, pozemkový úřad konstatoval, že ze smlouvy ze dne 20.

1980 je zřejmé, že Ing.

F. nepřevzala na sebe jiné závazky, a že kupní cena byla prodávající uhrazena ve výši odpovídající ceně stanovené tehdy platnou vyhláškou č.

43/1969 Sb., o cenách staveb v osobním vlastnictví a o náhradách při vyvlastnění nemovitostí (dále jen "vyhláška č.

43/1969"), 0.40,- Kč za m2 orné půdy.

Pozemkový úřad se dále zabýval tím, zda uvedená cena byla určena správně; z výpisu evidence nemovitostí střediska geodezie usoudil, že část p.p.

1812/2 dle KN, vytvořená z původních pozemkových parcel, nebyla v době výkupu součástí intravilánu obce, kterou se stala na základě rozhodnutí o umístění stavby ze dne 31.

10.

1985.

Pozemkový úřad proto dospěl k závěru, že kupní smlouva ze dne 20.

1980 byla uzavřena v tísni, ale nebyla uzavřena za nápadně nevýhodných podmínek a v důsledku toho nedošlo k naplnění ustanovení § 6 odst.

1 písm. k) zákona.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20.

1999, č.j.

38 Ca 328/98-66, citované rozhodnutí pozemkového úřadu potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Městský soud v Praze se v odůvodnění tohoto rozhodnutí v prvé řadě zabýval otázkou, zda v souzené věci při posuzování restitučního titulu podle ustanovení § 6 odst.

1 písm. k) zákona, nebyla cena za uvedenou nemovitost stanovena v rozporu s ustanovením § 15 vyhlášky č.

73/1964 Sb., což namítali stěžovatelé v podaném opravném prostředku.

Podle názoru městského soudu je třeba při posuzování této otázky vycházet z právní úpravy platné v době, kdy určitý úkon byl učiněn.

V době uzavření předmětné kupní smlouvy, tj. v roce 1980, platila vyhláška č.

43/1969 Sb., podle které je nutno za rozhodující kritérium pro stanovení ceny považovat skutečnost, zda se pozemky nacházely v zastavěné části obce (intravilán), či zda šlo o pozemky určené pro stavbu rekreačních chat a zřízení zahrádek mimo intravilán, nebo zda šlo o pozemky jiné.

Městský soud v Praze konstatoval, že v uvedené době se předmětné pozemky nacházely v extravilánu a nešlo o pozemky určené pro stavbu rekreačních chat a zřízení zahrádek.

Z toho prý vyplývá, že při stanovení jejich ceny bylo nutno vycházet z ustanovení § 15 vyhlášky č.

43/1969 Sb., podle něhož platila cena 0,40,- Kč za m2, a nikoli z ustanovení § 15 (v roce 1980 již neplatné) vyhlášky č.

73/1964 Sb., o cenách staveb v osobním vlastnictví a o náhradách při vyvlastnění nemovitostí, na které se stěžovatelé v opravném prostředku odvolávali.

Námitku stěžovatelů, že kupní cena byla stanovena v rozporu s právními předpisy proto, že byla stanovena cena za ornou půdu, ačkoli šlo o pozemky stavební, neshledal městský soud - vzhledem k výše uvedenému kritériu, tj. místa, kde se pozemky nacházely - za důvodnou, když navíc stěžovatelé skutečnost, že se pozemky nacházely mimo zastavěnou část obce, ani nezpochybňovali.

Za důvodnou proto soud nepovažoval ani argumentaci stěžovatelů, poukazující na právní předpisy uvedené v opravném prostředku (tj. zákon č.

48/1959 Sb, který byl zrušen zákonem č.

53/1966 Sb., a dále zákon č.

87/1958 Sb. a vyhláška č.

144/1959 Ú.l., jež byly zrušeny zákonem č.

50/1976 Sb.).

Rozhodnutí Okresního úřadu Mladá Boleslav - referátu pozemkového úřadu ze dne 10.

1998, č.j.

6128-3098/92/Ze 98, rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20.

1999, č.j.

38 Ca 328/98-66, napadli stěžovatelé ústavní stížností.

Podle jejich názoru došlo k porušení jejich základního práva podle čl.

11 (poznámka: správně doplnit: odst.

1) věta první a věta druhá Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), podle čl.

36 Listiny a čl.

90 Ústavy ČR.

Stěžovatelé konstatovali, že jejich argumentace "se opírala o rozhodnutí o územním řízení, které rozhodlo o tom, že se jedná o pozemky stavební, a dále o ustanovení zákona (poznámka: správně vyhlášky) 43/1969 Sb., § 14 odst.

2", podle kterého se měla použít sazba 10,- Kč za m2.

Stěžovatelé dále poukázali na to, že předmětné pozemky byly vykoupeny jako zemědělské, přestože již bylo rozhodnuto o tom, že se jedná o pozemky stavební a jako takové byly dále použity pro výstavbu nájemních domů.

Stěžovatelé se proto domnívají, že jednáním tehdejšího ONV byl zjevně porušen zákon a existence nápadně nevýhodných podmínek pro prodávající byla nepochybnou, k čemuž přistupovaly další okolnosti (nátlak, tíseň), jež pozemkový úřad v podstatě uznal.

Stěžovatelé proto navrhli, aby byla obě rozhodnutí zrušena.

K ústavní stížnosti se vyjádřili účastník řízení - Městský soud v Praze a Okresní úřad Mladá Boleslav - referát pozemkový úřad.

Město Mladá Boleslav považuje "překrucování dotčeného zákonného ustanovení stěžovatelem" za natolik zřejmé, že se vzdalo postavení vedlejšího účastníka řízení o ústavní stížnosti.

Městský soud v Praze ve svém vyjádření uvedl, že údaj, že v opravném prostředku proti rozhodnutí pozemkového úřadu stěžovatelé argumentovali zákonem (správně vyhláškou) č.

43/1969 Sb., jsou nepřesné, neboť v opravném prostředku bylo poukazováno na - v době uzavření kupní smlouvy - již neplatnou vyhlášku č.

73/1964 Sb.

Městský soud proto při posuzování věci vycházel z cenového předpisu platného v době uzavření kupní smlouvy a zabýval se otázkou, nakolik cena dohodnutá v kupní smlouvě ze dne 20.

1980 odpovídala tehdy platnému právnímu předpisu, tj. vyhlášce č.

43/1969 Sb., a to i přesto, že nesoulad s touto vyhláškou nebyl namítán.

Městský soud proto uvedl (ve shodě s odůvodněním napadeného rozsudku), že rozdílnost právní úpravy ve vyhlášce č.

73/1964 Sb. (na kterou bylo poukazováno v opravném prostředku), a ve vyhlášce č.

43/1969 Sb. (jejíž dodržení bylo třeba posoudit), pak způsobila, že argumentace stěžovatelů, že pozemky měly být ohodnoceny jako stavební, byla shledána nedůvodnou; pro stanovení ceny podle vyhlášky č.

43/1969 Sb. totiž nebyla tato argumentace rozhodná, neboť "rozhodujícím hlediskem pro stanovení ceny bylo zjištění, zda pozemky se nacházely v zastavené části obce či nikoli.

K tomu soud považuje za vhodné podotknout, že pokud by v době uzavření kupní smlouvy v roce 1980 mělo jít o pozemky stavební a nikoli zemědělské, byly by na místě důvodné pochybnosti o tom, zda se na restituci vztahuje zákon o půdě, upravující restituci zemědělského majetku".

Městský soud dále konstatoval, že ústavní stížnost nepovažuje za důvodnou a prohlásil, že na ústním jednání před Ústavním soudem netrvá.

Okresní úřad Mladá Boleslav - referát pozemkový úřad ve svém vyjádření poukázal na to, že z dokladů a z odůvodnění jeho (napadeného) rozhodnutí je zřejmé, že se jednalo o pozemky zemědělské, jejich cena odpovídala tehdy platné vyhlášce a prodávající nebyla oproti jiným znevýhodněna, takže se nejednalo o kupní smlouvu uzavřenou za nápadně nevýhodných podmínek.

Pozemkový úřad navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost proti jeho rozhodnutí zamítl a prohlásil, že na ústním jednání před Ústavním soudem netrvá.

Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům.

Stěžovatelé uvedli, že v napadených rozhodnutích pozemkového úřadu a Městského soudu v Praze spatřují porušení svých základních práv zaručených čl.

11 (zřejmě odst.

1) věta první a druhá, čl.

36 Listiny a dále čl.

90 Ústavy ČR.

Pokud stěžovatelé namítají porušení čl.

11 odst.

1 věta první a druhá Listiny, jedná se nepochybně o návrh zjevně neopodstatněný.

Napadenými rozhodnutími totiž nebylo zpochybněno právo stěžovatelů vlastnit majetek ani stejný zákonný obsah a ochrana vlastnického práva všech vlastníků.

Ústavní soud rovněž neshledal důvod, aby se odchýlil od své ustálené judikatury, podle níž se právo vlastnit majetek podle čl.

11 odst.

1 Listiny vztahuje pouze na vlastnictví již nabyté, existující, a nikoli jen na tvrzený nárok na ně (srov. např. nález sp. zn.

ÚS 115/94 In: Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení - sv.

Praha, C.H.Beck 1995, str.

295; nález sp. zn.

ÚS 299/96 In: Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení - sv.

Praha, C.H.Beck 1998, str.

237).

Stěžovatelé v ústavní stížnosti dále namítají porušení svého práva na soudní ochranu ve smyslu čl.

36 Listiny a 90 Ústavy ČR.

Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení v těchto článcích upraveného práva na soudní ochranu došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s nimi upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, eventuálně by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. sp. zn.

ÚS 2/93 In: Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení - sv.

Praha, C.H.Beck 1994, str.

267 a násl).

Nic takového však zjištěno nebylo a stěžovatelé to ostatně ani netvrdí.

Ostatně podle obsahu správního a soudního spisu je zřejmé, že stěžovatelům nebylo nijak bráněno v tom, aby se stanoveným postupem svého práva u správního soudu domáhali.

Ze strany soudu k porušení zákonných procesních ustanovení nedošlo, takže nelze dovozovat, že by nebyl dodržen (zákonem) stanovený postup ve smyslu uvedených ustanovení Listiny a Ústavy ČR.

Stěžovatelé nesprávnost napadených rozhodnutí obou orgánů veřejné moci (a neposkytnutí soudní ochrany jejich právům) spatřují především v tom, že tyto orgány (a podle jejich názoru Městský soud v Praze především) "hledaly" důvody pro nevydání předmětných nemovitostí, pokud posuzovaly otázku, zda došlo v souzené věci k naplnění předpokladu nápadně nevýhodných podmínek ve smyslu ustanovení § 4 odst.

1 písm. k) zákona.

Stěžovatelé v podstatě brojí proti výkladu příslušných ustanovení vyhlášky č.

43/1969 Sb., který provedly orgány veřejné moci, jejichž rozhodnutí napadli.

Městský soud v Praze se opřel o ustanovení § 14 odst.

1, 2 citovaného předpisu a přesvědčivě vysvětlil, že toliko za pozemky v zastavené části obce a za pozemky určené pro stavby rekreačních chat a zřízení zahrádek náleží náhrady v částce vyšší než požadovali stěžovatelé.

Pozemky, jež předchůdkyně stěžovatelů prodala, však tyto náležitosti nesplňovaly.

Ostatně v daném případě se zřejmě jedná o interpretaci předpisu tzv. obyčejného (běžného) práva, jež náleží orgánům veřejné správy a obecným soudům a Ústavní soud nevidí důvod, proč by právní názory těchto orgánů - z ústavněprávního hlediska - v souzené věci zpochybňoval.

Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími pozemkového úřadu a Městského soudu v Praze k porušení základních práv a svobod stěžovatelů, které jsou zaručeny ústavními zákony a mezinárodními smlouvami podle čl.

10 Ústavy ČR, nedošlo.

Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení § 43 odst.

2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. prosince 2001 JUDr.

Vojen Güttler předseda senátu Ústavního soudu