Entscheidungsdetail

IV.ÚS 598/99

Gericht: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2000:4.US.598.99
Datum: 02.11.2000
Textstatus: Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu IV.ÚS 598/99 ze dne 11. 2. 2000

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud ČR rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti J. B., a D. M., zastoupených JUDr. T. V., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. 10. 1999, č.j. 19 Co 2442/99-362 a rozsudku Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 4. 6. 1999,č.j. 5 C 242/99-343,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 3.

12.

1999, doplněným podáním ze dne 7.

12.

1999, se stěžovatelky domáhaly, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4.

10.

1999, č.j.

19 Co 2442/99-362 a rozsudek Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 4.

1999,č.j.

5 C 242/99-343, jimiž byl pravomocně zamítnut návrh stěžovatelek, aby bylo rozhodnuto, že vlastnické právo k nemovitostem - domu č.p.

78 se stav. parc. č.

51/2 a kolníku v obci a kat. úz.

V., zapsaným v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v Jindřichově Hradci na LV č.

317, přechází na stěžovatelky a to v poměru jedné ideální poloviny na každou z nich.

Stěžovatelky tvrdí, že napadenými rozsudky byla porušena jejich ústavně zaručená základní práva zakotvená v čl.

11 odst.

1 a čl.

36 odst.

1 Listiny základních práv a svobod ("Listina"), jakož i čl.

95 odst.

1 Ústavy České republiky ("Ústava").

Aniž by svá tvrzení rozvedly podrobnější ústavněprávní argumentací, v odůvodnění ústavní stížnosti zrekapitulovaly dosavadní průběh řízení ve věci, přičemž v podstatě uplatnily obdobnou argumentaci, jako před obecnými soudy.

Okresnímu soudu v Českých Budějovicích vytkly, že v rozporu se zrušujícím usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích č.j.

7 Co 1470/97-326 se nezabýval naplněním podmínek ust. § 8 odst.

1 zákona č.

229/1991 Sb. ("zákon o půdě"), a nerespektoval tak pokyn odvolacího soudu.

Krajskému soudu v Českých Budějovicích vytkly, že se v napadeném rozsudku nezabýval zásadní otázkou v tom směru, že vedlejší účastníci (odpůrci) nemohli na Ing.

K. převést předmětné nemovitosti, neboť se nikdy nestali jejich vlastníky, přičemž odkázaly na rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22.

10.

1997, sp. zn.

10 Ca 312/97.

Vyjádřily nesouhlas s rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 26.

1998, č.j.

Cdon 736/97-97, na který poukázal Krajský soud v Českých Budějovicích v napadeném rozsudku, pokud se týká výkladu ustanovení § 5 odst.

3 zákona o půdě, který dle jejich názoru popírá obsah nálezu Ústavního soudu ve věci sp. zn.

IV.

ÚS 195/97 .

Dále mj. vyjádřily názor, že vedlejší účastníci předmětnou nemovitost získali za cenu podstatně nižší, než tehdy odpovídala platným cenovým předpisům.

Stěžovatelky jsou přesvědčeny, že obecné soudy se neřídily smyslem a duchem zákona o půdě a svými rozhodnutími ho naopak zcela popřely.

V důsledku postupu obecných soudů se cítí zkráceny na svém právu vlastnit majetek.

Krajský soud v Českých Budějovicích, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že nesouhlasí s namítaným porušením ústavně zaručených základních práv stěžovatelek.

Oba soudy aplikovaly § 39 obč. zák., kde je upravena otázka neplatnosti právního úkonu pro rozpor se zákonem, jeho obcházení či pro rozpor s dobrými mravy.

Odvolací soud navíc poukázal na to, že výklad § 5 odst.

3 zákona o půdě nemá pro posouzení konkrétní věci žádný význam, neboť k uzavření kupní smlouvy došlo dne 3.

1997, po pravomocném skončení restitučního sporu, tedy v době, kdy dispoziční právo vedlejších účastníků (žalovaných) k předmětným nemovitostem nemohlo být podle § 5 odst.

3 zákona o půdě omezeno.

Dále uvedl, že ve vyjádření stěžovatelek ze dne 2.

12.

1999 je řada nepřesností, neboť odvolací soud neopřel napadené rozhodnutí o výklad § 5 odst.

3 zákona o půdě.

Předmětem sporu po zrušovacím nálezu Ústavního soudu již nebyla parc. č.

51/1, a proto se soudy touto parcelou nemohly zabývat, neboť o ní bylo pravomocně rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 1.

1996, č.j.

5 C 580/98-180, který nabyl právní moci dne 20.

1996 a nebyl cit. nálezem Ústavního soudu zrušen.

Cit. nález Ústavního soudu řešil otázku přestavby nemovitosti a extrémního nesouladu s obsahem znaleckého posudku a s dosavadní judikaturou.

K namítanému porušení čl.

11 odst.

1 Listiny uvedl, že stěžovatelky nejsou dosud spoluvlastnicemi předmětného majetku, spor se dotýká nejen účastníků vlastního sporu, ale v současné době i práv třetí osoby, jejíž vlastnické právo nabyté v dobré víře požívá rovněž právní ochrany, nehledě na nezpochybnitelnou zásadu ochrany dobré víry a právní jistoty, což jsou atributy právního státu stejně, jako ochrana vlastnického práva.

Z uvedených důvodů navrhl vydání nálezu, kterým se ústavní stížnost zamítá.

Vedlejší účastníci, manželé K. a H.

M., ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedli, že v řízení, jež vedlo k napadeným rozsudkům, se jednalo o otázku platnosti či neplatnosti smlouvy ze dne 3.

1997, kdy oba soudy dospěly ke shodným skutkovým i právním závěrům, že předmětná smlouva je platná.

K převodu nemovitostí došlo až po pravomocném skončení dlouholetého restitučního sporu o přechod vlastnického práva podle ust. § 8 odst.

1 zákona o půdě.

Tvrzení stěžovatelek, že nemovitosti získaly za kupní cenu podstatně nižší než tehdy odpovídalo cenovým předpisům, je nepravdivé.

Obecné soudy vycházely z řádně zjištěného skutkového stavu, důsledně respektovaly právní předpisy, přiměřeně přihlížely ke stávající judikatuře soudů.

Z uvedených důvodů navrhli, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako nepřípustnou nebo ji zcela zamítl.

Po posouzení obsahu napadených rozsudků, jakož i obsahu připojených spisů Okresního soudu v Jindřichově Hradci, sp. zn.

5 C 242/99 a Ústavního soudu, sp. zn.

IV.

ÚS 110/99 a

IV. ÚS 35/97

, Ústavní soud v postupu obecných soudů neshledal nic, co by nasvědčovalo nedodržení ústavních procesních práv stěžovatelek, či ústavně nekonformní interpretaci hmotněprávních ustanovení aplikovaných v projednávané věci. Vzhledem k tomu, že z ústavní stížnosti, jež je v podstatě jen nesouhlasem stěžovatele se závěry obecných soudů a opakováním argumentů uplatněných již v řízení před obecnými soudy, nevyplývá nic, co by posunulo projednávanou věc do ústavněprávní roviny, jeví se Ústavnímu soudu tvrzení stěžovatelek o porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i čl. 95 odst. 1 Ústavy, jako zjevně neopodstatněné. Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 S., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků. Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 11. února 2000 JUDr. Vladimír Čermák předseda senátu