Entscheidungsdetail

IV.ÚS 497/2000

Gericht: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2000:4.US.497.2000
Datum: 23. 10. 2000
Textstatus: Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu IV.ÚS 497/2000 ze dne 23. 10. 2000

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu

IV. ÚS 497/2000

Ústavní soud rozhodl dne 23. října 2000 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Evy Zarembové a JUDr. Pavla Varvařovského ve věci ústavní stížnosti ing. V. H., zastoupeného Mgr. L. H., advokátem, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 5. 2000, čj. 7 Cmo 1310/99-35, a rozsudku Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 6. 9. 1999, čj. 4 Cm 305/97-12,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora citovaným rozsudkům obecných soudů, kterými byla zamítnuta stěžovatelova žaloba, jíž se domáhal vyslovení neplatnosti valné hromady obchodní společnosti Zverimex, spol. s r.o., konané dne 22.

1995 a usnesení na této valné hromadě přijaté, stěžovatel uvádí, že Krajský obchodní soud v Praze žalobu zamítl s odůvodněním, že stěžovatelovo právo zaniklo, neboť žaloba byla podána po uplynutí tříměsíční objektivní lhůty stanovené v § 131 odst.

1 obchodního zákoníku a Vrchní soud v Praze tento závěr potvrdil s tím, že citované ustanovení je ustanovením speciálním a týká se všech případů neplatnosti rozhodnutí valné hromady společnosti s ručením omezeným pro rozpor s právními předpisy, společenskou smlouvou nebo stanovami.

S tímto právním názorem stěžovatel nesouhlasí a zastává názor, že na předmětné usnesení valné hromady nelze ani po uplynutí tříměsíční lhůty nahlížet jako na platné, je-li ve smyslu ustanovení § 39 občanského zákoníku v příkrém rozporu s účelem zákona a dobrými mravy a s odkazem na čl.

90 Ústavy ČR a čl.

36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") žádá, aby Ústavní soud napadené rozsudky zrušil, neboť obecné soudy v důsledku nesprávného právního posouzení věci neposkytly ochranu jeho právům.

Z obsahu připojeného spisu Krajského obchodního soudu v Praze, sp. zn.

4 Cm 305/97, Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se domáhal žalobou vyslovení neplatnosti valné hromady obchodní společnosti Z., spol. s r.o., konané dne 22.

1995, jakož i usnesení na ní přijaté, kterým byl odvolán z funkce jednatele.

Poukázal na to, že ačkoliv je jedním ze dvou společníků obchodní společnosti, nebyl o konání valné hromady svolané druhým jednatelem řádně vyrozuměn, o konání se dověděl náhodou a poté co se dostavil se svým zplnomocněným zástupcem, většinový společník nedovolil bez jakéhokoliv důvodu zástupci přístup na valnou hromadu, a proto se za těchto podmínek ani sám jednání valné hromady nezúčastnil.

Podle ujednání ve společenské smlouvě, čl.

XIII., bod 3, je valná hromada usnášeníschopná pouze, jsou-li přítomni všichni společníci, což se v daném případě nestalo a jeho odvolání tak bylo provedeno v rozporu s touto smlouvou, jakož i s příslušnými ustanoveními obchodního zákoníku, neboť se zařazením tohoto bodu na program jednání valné hromady nevyslovil souhlas a nehlasoval o něm.

Krajský obchodní soud v Praze rozsudkem ze dne 6.

1999, čj.

4 Cm 305/97-12, žalobu zamítl s odkazem na ustanovení § 131 odst.

1 věty druhé obchodního zákona, podle kterého právo požádat soud o vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady, pokud je v rozporu s právními předpisy, společenskou smlouvou nebo stanovami, stěžovateli zaniklo, neboť nebylo uplatněno do tří měsíců ode dne, kdy se o konání valné hromady mohl dovědět.

Krajský soud vzal za prokázané, že stěžovatel věděl o konání valné hromady dne 22.

1995, žalobní návrh však podal až 24.

1997, tedy po uplynutí zákonné lhůty.

V odvolání stěžovatel mimo jiné uvedl, že s názorem soudu prvého stupně nesouhlasí, neboť lze mít zato, že usnesení valné hromady je právním úkonem společnosti a dovolat se jeho neplatnosti lze i tehdy, je-li obsah usnesení valné hromady ve zřejmém rozporu s dobrými mravy.

Následkem takového úkonu je pak jeho absolutní neplatnost, které se lze dovolat bez ohledu na uplynutí zákonné tříměsíční lhůty uvedené v ustanovení § 131 odst.

1 obchodního zákoníku.

Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 18.

2000, čj.

7 Cmo 1310/99-35, rozsudek soudu prvého stupně potvrdil s tím, že úprava v ustanovení § 131 odst.

1 obchodního zákoníku je speciální a týká se všech případů neplatnosti rozhodnutí valné hromady společnosti s ručením omezeným pro rozpor s právními předpisy, společenskou smlouvou nebo stanovami.

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí obecných soudů z hlediska tvrzeného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele a poté rozhodl, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud předesílá, jak to již v řadě svých předchozích rozhodnutí vyslovil, že jakožto orgán ochrany ústavnosti je oprávněn zasahovat do rozhodovací pravomoci obecných soudů pouze za předpokladu, že tyto soudy nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny.

Stejně tak Ústavní soud již konstatoval, že rozhodnutí obecného soudu by bylo možno považovat za protiústavní pouze, pokud by jeho závěry byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními nebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly.

O takový případ se však v projednávané věci nejedná.

Podstatou ústavní stížnosti je odlišný právní názor stěžovatele na povahu ustanovení § 131 odst.

1 obchodního zákoníku, resp. na právní povahu usnesení valné hromady a možnost jeho odporovatelnosti.

Stěžovatel však v podstatě stejnou argumentací odůvodnil svoje odvolání, které předložil Vrchnímu soudu v Praze.

Jak vyplývá z rozsudku, odvolací soud se stěžovatelovými námitkami zabýval, rozhodl o nich a svoje rozhodnutí odůvodnil, takže z pohledu dodržení ústavních procesních principů mu nelze nic vytknout.

To, že stěžovatel se závěry obecných soudů nesouhlasí a zastává názor jiný, nezakládá samo o sobě opodstatněnost tvrzení o odepření soudní ochrany.

Není podstatné, zda Ústavní soud sdílí či nesdílí právní názory obecných soudů vyjádřené v přezkoumávaných rozhodnutích, neboť není-li dán relevantní důvod k vydání kasačního nálezu, Ústavní soud není k přezkumu pouhé legality rozhodnutí oprávněn.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost z důvodu zjevně neopodstatněnosti podle ustanovení § 43 odst.

2 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č.

77/1998 Sb., odmítnout.

Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 23. října 2000 JUDr.

Vladimír Čermák předseda senátu