Entscheidungsdetail

IV.ÚS 492/2000

Gericht: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2000:4.US.492.2000
Datum: 20. 12. 2000
Textstatus: Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu IV.ÚS 492/2000 ze dne 20. 12. 2000

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti P. M., zastoupeného JUDr. J. H., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 14. 12. 1999, č.j. 12 Co 678/97-248,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 15.

2000 se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 14.

12.

1999, č.j.

12 Co 678/97-248, kterým byl pravomocně zamítnut jeho návrh, aby soud zavázal vedlejšího účastníka (odpůrce) H. pekárny a cukrárny, státní podnik v likvidaci, se sídlem v Olomouci, uzavřít ve stanovené lhůtě dohodu o vydání specifikovaných nemovitostí v k. ú.

Š., podle zákona č.

87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích.

Obecné soudy dospěly k závěru, že návrh stěžovatele je neopodstatněný, když nebyl naplněn základní předpoklad uplatnění nároku podle zák.č.

87/1991 Sb., a sice, že se jedná podle § 1 odst.

1 cit. zákona o zmírnění následků majetkových křivd, vzniklých (v tomto případě na základě právních aktů) v období od 25.

1948 do 1.

1990, tedy v tzv. rozhodném období.

Soudy konstatovaly, že předmětný majetek byl konfiskován před tímto rozhodným obdobím.

Stěžovatel tvrdí, že napadenými rozsudky byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva zakotvená v čl.

11 odst.

4 a čl.

36 odst.

1 Listiny základních práv a svobod ("Listina").

Porušení spatřuje ve skutečnosti, že, dle jeho názoru, z odůvodnění napadených rozsudků nevyplývá zřetelně vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, a že právní závěry jsou v nesouladu se skutkovými zjištěními.

V odůvodnění dále konstatoval skutková zjištění a zopakoval své tvrzení, že předmětný majetek nebyl konfiskován dekretem presidenta republiky č.108/1945 Sb., ale jeho matce byl odňat až tzv. prohlášením tehdejšího KNV v Olomouci ze dne 27.

10.

1950 o přechodu konfiskovaného majetku na čs. stát.

Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci, jako účastník řízení, ve svém vyjádření uvedl, že se neztotožňuje s důvody obsaženými v odůvodnění ústavní stížnosti, přičemž zejména poukázal na skutečnost, že ačkoliv je ústavní stížnost založena na tvrzení o porušení práva zaručeného Listinou v čl.

36 odst.

1, z hlediska obsahu věcné argumentace je patrné, že stěžovatel v podstatě pouze namítá nesprávné právní posouzení věci ze strany obecných soudů.

Postupem obecných soudů se stěžovateli dostalo zákonné ochrany jeho práv postupem, který má plnou oporu v o.s.ř.

Zejména k návrhu stěžovatele bylo v rámci řízení před soudy obou stupňů provedeno dokazování ve značné šíři, přičemž stěžovatel měl možnost doložit svá skutková tvrzení, o něž opíral svůj nárok a vyjádřit se i k dalším provedeným důkazům.

Pokud se soudy obou stupňů, po vyhodnocení skutkových zjištění, která z těchto důkazů byla učiněna, přiklonily k právním závěrům prezentovaným v odůvodnění napadených rozhodnutí, pak v žádném případě nelze v tomto způsobu spatřovat rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a závěry soudu.

Již okresní soud provedl důkazy, které zcela podporují jeho právní závěr v tom směru, že k přechodu předmětných nemovitostí na stát došlo mimo rozhodné období na základě vyhlášky Okresní správní komise ve Šternberku ze dne 20.

1947 č.

287/2-X-1946/62, která byla vydána ve věci konfiskace nepřátelského majetku dle dekretu prezidenta republiky č.

108/1945 Sb., kterou je nutno kvalifikovat jako správní akt, na jehož základě došlo ke konfiskaci předmětného majetku ve prospěch státu.

S tímto závěrem se plně ztotožnil i odvolací soud.

Dále se krajský soud vyjádřil k některým dalším provedeným důkazům a navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost jako nedůvodnou zamítl s tím, že souhlasí s upuštěním od ústního jednání.

Ústavní soud si dále vyžádal spis Okresního soudu v Olomouci, sp. zn.

14 C 112/92, a poté, co se seznámil se shromážděnými podklady pro rozhodnutí, v postupu obecných soudů neshledal nic, co by nasvědčovalo nedodržení ústavních procesních práv stěžovatele, či ústavně nekonformní interpretaci hmotněprávních ustanovení aplikovaných v projednávané věci.

Obecné soudy po provedeném dokazování dospěly k právnímu názoru, že předmětné nemovitosti byly konfiskovány podle dekretu prezidenta republiky č.

108/1945 Sb., přičemž o tom, zda jsou splněny podmínky pro konfiskaci, bylo rozhodnuto vyhláškou Okresní správní komise ve Šternberku ze dne 20.

1947 č.

287/2-X-1946/62, tedy správním aktem vydaným mimo tzv. rozhodné období.

Není úkolem Ústavního soudu "přehodnocovat" hodnocení důkazů provedených obecnými soudy, nicméně uvedený právní názor je v souladu s dosavadní judikaturou Ústavního soudu ve věcech souvisejících s aplikací cit. dekretu.

Ústavní stížnost je tudíž v podstatě jen nesouhlasem stěžovatele se závěry obecných soudů a opakováním argumentů uplatněných již v řízení před obecnými soudy, a nevyplývá z ní nic, co by posunulo projednávanou věc do ústavněprávní roviny.

Stěžovateli nebylo odepřeno právo na soudní ochranu zakotvené v čl.

36 odst.

1 Listiny, stejně tak i proces byl veden způsobem, nevzbuzujícím pochybnosti o jeho spravedlivosti.

Z uvedených důvodů jeví se Ústavnímu soudu stěžovatelovo tvrzení o porušení čl.

36 odst.

1 Listiny jako zjevně neopodstatněné.

K namítanému porušení čl.

11 odst.

4 Listiny Ústavní soud uvádí, že v daném případě k takovému porušení nemohlo dojít, přičemž odkazuje na svoji obecně dostupnou judikaturu ohledně aplikace cit. článku Listiny.

Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. § 43 odst.

2 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 20.

12.

2000 JUDr.

Pavel Varvařovský předseda senátu