Entscheidungsdetail

IV.ÚS 341/2000

Gericht: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2000:4.US.341.2000
Datum: 08.10.2000
Textstatus: Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu IV.ÚS 341/2000 ze dne 10. 8. 2000

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu

IV. ÚS 341/2000

Ústavní soud rozhodl dne 10. srpna 2000 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti obchodní společnosti H., s. r. o, v likvidaci, zastoupené JUDr. E.Š., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 3. 2000, čj. 10 Ca 25/2000-21, rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích ze dne 25. 11. 1999, čj. 2988/130/1999, a rozhodnutí Finančního úřadu v Písku ze dne 4. 3. 1999, čj. 18666/99/097910,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora označeným rozhodnutím orgánů veřejné moci, kterými byla zamítnuta žaloba stěžovatelky proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích, zamítajícímu její odvolání proti dodatečnému platebnímu výměru č.

10/99 Finančního úřadu v Písku, tato uvádí, že správce daně vyzval v průběhu daňového řízení k součinnosti třetí osoby a uložil jim povinnost sdělit požadované údaje.

Podle stěžovatelky však nešlo o výzvu ve smyslu § 34 odst.

4 zákona č.

337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, tedy o povinnost vydal listiny nebo zapůjčit jiné věci k ohledání, nýbrž o dissimulovaný právní úkon správce daně, a to výslech svědka podáním písemné svědecké výpovědi.

Takovou formu podání výpovědi zákon o správě daní a poplatků nepřipouští, a proto tyto odpovědi na výzvy neměly být v daňovém řízení připuštěny jako důkazní prostředky.

Správní soud však shledal postup správce daně v souladu se zákonem o správě daní a poplatků, když, podle stěžovatelky chybně, dovodil, že v daňovém řízení nebyli vyslýcháni žádní svědci.

Schválením postupu správního orgánu, který neměl patřičnou zákonnou oporu, se stěžovatelka cítí být dotčena ve svém ústavně zaručeném právu na soudní ochranu, a proto žádá, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil pro rozpor s čl.

4 Ústavy ČR, článkem 36 odst.

1 a čl.

37 odst.

3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Ze spisů Finančního úřadu v Písku vedeného k platebnímu výměru č.

10/99 ze dne 4.

1999, čj.

18666/99/097910, Finančního ředitelství v Českých Budějovicích, vedeného k rozhodnutí ze dne 25.

11.

1999, čj.

2988/130/1999, a Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp. zn.

10 Ca 25/2000, které si Ústavní soud vyžádal, vyplynulo, že v průběhu daňové kontroly správce daně stanovil v souvislosti s aplikací ustanovení § 14 odst.

6 zákona č.

588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty (ve znění platném do 31.

12.

1997), výši obvyklé ceny zboží prodávaného stěžovatelkou ve IV. čtvrtletí roku 1997, protože stěžovatelka prodávala s nulovou obchodní přirážkou.

V této souvislosti správce daně vyzval podle ustanovení § 34 odst.

4 zákona o správě daní a poplatků několik jiných osob obchodujících se stejnými komoditami, ve stejném regionu a časovém období jako stěžovatelka, ke sdělení výše jejich obchodní přirážky a po obdržení vyžádaných informací dospěl k závěru, že v daném případě je za obvyklou cenu třeba považovat pořizovací cenu zboží s 6 % obchodní přirážkou Správce daně poté upravil stěžovatelčin daňový základ a dodatečně jí vyměřil daň z přidané hodnoty.

Odvolání stěžovatelky Finanční ředitelství v Českých Budějovicích zamítlo a postup správce daně při zjišťování a stanovení obvyklé ceny potvrdilo.

Žalobou podle části druhé hlavy páté o. s. ř. stěžovatelka namítla porušení shora citovaného ustanovení zákona o dani z přidané hodnoty, jakož i ustanovení zákona o správě daní a poplatků a mimo jiné tvrdila, že zjišťování výše obchodní marže a obvyklých smluvních podmínek u třetích osob nemá oporu v právních předpisech a pokud o těchto skutečnostech tyto osoby vypovídaly jako svědci, stěžovatelka nebyla o jejich výslechu uvědomena, a neměla tak možnost klást jim otázky.

Krajský soud v Českých Budějovicích žalobu zamítl.

V odůvodnění svého rozhodnutí mimo jiné uvedl, že dokazování správce daně proběhlo procesně předepsaným postupem v souladu s ustanoveními § 31 odst.

2, 4, 9 a § 34 odst.

4 zákona o správě daní a poplatků, neboť nic nebrání tomu, aby důkazním prostředkem v daňovém řízení byla listina.

Takovou listinou je nepochybně sdělení jiného daňového subjektu o prodejních, případně nákupních, cenách, která je vyhotovena na základě jeho vlastních účetních dokladů.

Předmětem dotazování správce daně u třetích osob byl exaktní údaj plynoucí z listin (účetních dokladů), a proto se zřetelem k danému předmětu dokazování byl zvolený postup správce daně v souladu s příslušnými ustanoveními zákona o správě daní a poplatků.

Krajský soud rovněž neshledal porušení ustanovení § 16 odst 4 písm. e) zákona o správě daní a poplatků vzhledem k tomu, že obvyklá cena konkrétního daňového subjektu musí vyplynout z jeho účetních podkladů, jakýkoliv jiný důkazní prostředek nemohl přinést jiné skutkové zjištění, a proto nebylo povinností správce daně dotazované osoby vyslýchat jako svědky.

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky a poté rozhodl, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Jádrem ústavní stížnosti je tvrzení, že podklady opatřené správcem daně v daňovém řízení nebyly provedeny zákonným způsobem.

K této otázce se však, jak shora uvedeno, vyjádřil správní soud, jehož výklad shledal Ústavní soud ústavně konformním.

Argumentace o porušení čl.

4 Ústavy ČR a čl.

36 odst.

1 a čl.

37 odst.

3 Listiny tak v daném případě neobstojí, neboť stěžovatelka měla možnost předestřít svoji věc příslušnému soudu, ten ve věci nařídil jednání a na základě předloženého spisového materiálu správních orgánů, jakož i vyjádření účastníků soudního řízení, věc meritorně posoudil a rozhodl.

Obsahově tak ústavní stížnost představuje pouze stěžovatelčin nesouhlasný názor s právním názorem správního soudu ohledně interpretace ustanovení § 34 odst.

4 zákona o správě daní a poplatků, což je skutečnost, která, jak Ústavní soud již dříve uvedl, není vzhledem k již uvedenému způsobilá založit podmínky pro ingerenci Ústavního soudu do jurisdikce obecných soudů.

S ohledem na uvedené Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení § 43 odst.

2 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., ve znění zákona č.

77/1998 Sb., jako zjevně neopodstatněnou.

Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 10. srpna 2000 JUDr.

Vladimír Čermák předseda senátu