Entscheidungsdetail
IV.ÚS 222/2000
- Gericht
- Ústavní soud
- ECLI
- ECLI:CZ:US:2000:4.US.222.2000
- Datum
- 08.01.2000
- Textstatus
- Volltext verfügbar
Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.
NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu IV.ÚS 222/2000 ze dne 1. 8. 2000
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti Z. spol. s r. o., zastoupené JUDr. R. M., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 2. 11. 1999, č.j. 12 Co 230/99-53,
takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 6.
4.
2000 se stěžovatelka domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 2.
11.
1999, č.j.
12 Co 230/99-53, kterým byl změněn rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 30.
9.
1998, č.j.
23 C 104/98-35 tak, že žaloba, aby vedlejší účastník V.
Š. (žalovaný) byl povinen zaplatit stěžovatelce (žalobkyni) částku 14.559,- Kč spolu s 21 % úrokem od 21.
2.
1997 do zaplacení, se zamítá.
Odvolací soud přejal jako správná skutková zjištění okresního soudu, nicméně došel k závěru, že okresní soud věc posoudil podle právní normy, která na zjištěný skutkový stav nedopadá, resp. příslušná zákonná ustanovení nesprávně vyložil.
Odvolací soud v napadeném rozsudku dospěl k závěru, že to byl vedlejší účastník, kdo učinil posledním dopisem z 10.
6.
1997 stěžovatelce návrh na zrušení kupní smlouvy, přičemž s tímto návrhem vyslovila stěžovatelka souhlas dopisy z 23.
7.
1997 a 16.
2.
1998, a tudíž stěžovatelka akceptovala návrh vedlejšího účastníka znějící pouze na zrušení kupní smlouvy.
Z toho důvodu nelze v dané věci aplikovat § 43b odst.
1 písm. a) obč. zák., jak to učinil okresní soud.
Stěžovatelka nesouhlasí s právními názory odvolacího soudu a tvrdí, že napadeným rozhodnutím byla porušena její ústavně zaručená základní práva zakotvená v čl.
4, čl.
90 a čl.
96 Ústavy České republiky ("Ústava"), v čl.
36 odst.
1 Listiny základních práv a svobod ("Listina") a v čl.
6 odst.
1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva").
Dle jejího názoru není dána návaznost mezi skutkovými zjištěními a úvahami obecných soudů při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé.
V odůvodnění své stížnosti stěžovatelka dále podrobně polemizuje s právními závěry odvolacího soudu a tvrdí, že tyto závěry jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními.
Dle jejího názoru od kupní smlouvy nebylo možné jednostranně odstoupit, neboť jediným možným způsobem bylo uzavření dohody o odstoupení od kupní smlouvy (zjevně zde má stěžovatelka na mysli dohodu o zrušení kupní smlouvy).
Odvolacímu soudu dále vytýká, že odůvodnění napadeného rozsudku je nedostatečné a zejména z něho nelze zjistit, na základě aplikace jakých zákonných ustanovení dospěl k závěru, že obsah dopisu stěžovatelky z 23.
7.
1997, resp. z 16.
2.
1998, lze posoudit jako akceptaci návrhu vedlejšího účastníka.
Poukázala na judikaturu Ústavního soudu a uvedla, že se ztotožňuje se závěrem obsaženým v nálezu sp. zn.
IV.
ÚS 276/99 , a ve smyslu tohoto nálezu se domnívá, že odvolací soud svými právními závěry v otázce procesu uzavírání smluv zasáhl do jejích ústavně zaručených práv.
Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že s důvody uvedenými v ústavní s stížnosti se neztotožňuje, a to pro jejich účelovost, kterou se stěžovatelka snaží dosáhnout přezkoumání pravomocného rozsudku odvolacího soudu, když neakceptuje skutková zjištění ani právní posouzení tohoto soudu, a občanský soudní řád v posuzovaném případě podání dovolání nepřipouští.
Závěrem uvedl, že netrvá na ústním jednání před Ústavním soudem.
Závěrem uvedl, že netrvá na ústním jednání před Ústavním soudem.
Ústavní soud si dále vyžádal spis Okresního soudu Olomouc, sp. zn.
23 C 104/98, a poté, co se seznámil se shromážděnými podklady pro rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost a návrhy s ní spojené, je třeba jako neopodstatněné odmítnout, a to z následujících důvodů.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s hodnocením důkazů a se závěry, k nimž obecné soudy na základě takového hodnocení dospěly, tudíž nespokojenost s výsledkem sporu projednaného obecnými soudy.
Takto stěžovatelka staví Ústavní soud do role další soudní instance, přičemž toto postavení Ústavnímu soudu, jak již opakovaně dal najevo v mnoha svých rozhodnutích, nepřísluší.
Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasahovat pouze v případě, že jejich rozhodnutím je zasaženo do ústavně zaručených práv a svobod.
Takové porušení práv stěžovatelky v posuzované věci Ústavní soud neshledal.
Právo na soudní ochranu stěžovatelce odepřeno nebylo, v postupu soudů nebylo Ústavním soudem zjištěno nic, co by nasvědčovalo tomu, že by bylo porušeno některé z práv upravených v hlavě páté Listiny, upravující právo na soudní ochranu.
Skutečnost, že po vyhodnocení provedených důkazů dospěly obecné soudy k závěru, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, nemůže sama o sobě zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. § 43 odst.
2 písm. a) zákona č.
182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 1.
8.
2000 JUDr.
Vladimír Čermák předseda senátu