Entscheidungsdetail

IV.ÚS 194/2000

Gericht: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2000:4.US.194.2000
Datum: 06.05.2000
Textstatus: Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu IV.ÚS 194/2000 ze dne 5. 6. 2000

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu

IV. ÚS 194/2000

Ústavní soud rozhodl dne 5. června 2000 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti P. K., zastoupeného JUDr. V. L., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 7. 1999, čj. 1 T 102/98-1125, a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 11. 1999, čj. 9 To 143/99-1202,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedeným rozhodnutím obecných soudů stěžovatel uvádí, že těmito rozhodnutími, jakož i v řízení předcházejícím jejich vydání, došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl.

37 odst.

3, čl.

40 odst.

2 Listiny základních práv a svobod.

Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel v tom, že soudy obou stupňů odmítly provedení jím navrhovaných důkazů, z nichž měla zásadní význam zejména rekognice stěžovatele svědkyní E.

Uvedená svědkyně totiž při hlavním líčení vyloučila, že by stěžovatel byl osobou odcházející v inkriminované době z bytu V.

Za hrubé porušení principu neviny lze považovat zejména závěry obecných soudů, že stěžovatel zasadil L.

3 bodnořezné rány nožem do hlavy a 20 bodných ran do trupu, neboť tyto závěry jsou velice spekulativní, když nejsou podporovány ani nepřímými důkazy.

Z těchto, jakož i dalších, důvodů domáhá se proto zrušení napadených rozhodnutí.

Z obsahu spisu 1 T 102/98 Krajského soudu v Ústí nad Labem Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl napadeným rozsudkem tohoto soudu uznán vinným, že dne 23.

11.

1997 kolem 19.

00 hodiny v bytě č.

4 I. poschodí domu č. p.

32 ve V. ulici v Ústí nad Labem se záměrem zmocnit se peněz a ke zpeněžení vhodných věcí usmrtil dvěma výstřely z perkuzního revolveru ráže 48 zn.

Uberti v. č.

95858 V.

M., nar.

15.

12.

1966, a z bytu pak odcizil uvedený perkuzní revolver, peněžní částku nejméně 13 000,-- Kč a 260,-- DM, jakož i další věci, a téhož dne ve večerních hodinách v bytě poškozeného L.

D. výstřelem do hlavy ze stejného perkuzního revolveru a zasazením 3 bodnořezných ran nožem do hlavy a 20 bodných ran do trupu jej usmrtil se záměrem zmocnit se jeho věcí a odcizil mu osobní automobil zn.

Volkswagen Golf SPZ TPJ 10-15, několik zlatých šperků a další věci, čímž spáchal trestný čin vraždy podle § 219 odst.

1, 2 písm. h) trestního zákona, trestný čin vraždy podle § 219 odst.

1, 2 písm. c), h) trestního zákona a byl za to odsouzen podle § 219 odst.

2 trestního zákona za použití § 35 odst.

1 trestního zákona a § 29 odst.

2 trestního zákona k úhrnnému výjimečnému trestu odnětí svobody v trvání osmnácti roků.

Krajský soud vzal v úvahu jednu z verzí výpovědi samotného stěžovatele, který připustil, že když V.

M. při útoku na něj vypadl revolver z rukou a najednou se ocitl v jeho rukou, dvakrát zmáčknul spoušť, aniž by si vůbec uvědomoval, že vystřelil a že by M. mohl něco udělat.

Stejně tak stěžovatel připustil i výstřel na D., stejně jako to, že ve střetu mezi nimi "byl ve hře" nůž, i když útočné záměry s ním přisuzuje pouze D.

Pokud jde o odlišnou verzi, v níž se hovoří o přítomnosti J.

K., nepovažuje ji krajský soud za pravdivou, neboť s možností účasti na činu další osoby nekoresponduje žádný z důkazů.

Ostatně i žalovaný sám později od této verze odstoupil.

Krajský soud provedl i celou řadu dalších důkazů a vypořádal se i s výpovědí svědkyně E.

V., bydlící ve stejném domě jako poškozený M., která při hlavním líčení uvedla, že ve stěžovateli nespatřuje podobu onoho muže, který po výstřelech v M. bytě z něj utíkal.

Po pečlivém zhodnocení této výpovědi dospěl krajský soud k závěru, že její shora uvedené tvrzení se nejeví jako přesvědčivé a věrohodné, a to proto, že celková výpověď této svědkyně i její vystoupení před soudem nasvědčují tomu, že ohledně podoby utíkajícího muže nemá přesné, určité a konkrétní povědomí, jinými slovy, že v tomto ohledu se mýlí.

Navíc tomu, že utíkajícím mužem z bytu byl stěžovatel, nasvědčuje blízká časová návaznost ran, které i svědkyně slyšela před vyběhnutím muže z bytu poškozeného, když stěžovatel doznává, že na poškozeného dvě rány z revolveru vystřelil.

V kontextu celé řady důkazů, které provedl krajský soud, je významný i rozbor střel zajištěných z těla poškozených M. i D., kdy bylo zjištěno, že byly vystřeleny ze stejného, již konstatovaného, revolveru.

Také v tomto směru je výpověď stěžovatele v souladu s tímto důkazem.

Určující je také to, co bylo zjištěno z posudku znalců psychiatrů, že stěžovatel nejednal ve stavu nepříčetnosti, ale byl schopen až na nepodstatné snížení rozpoznat důsledky svého jednání.

Emotivní náboj, který u stěžovatele existoval, nebyl "vybit" vraždou poškozeného M., takže přítomná tenze přetrvávala i do druhého útoku u poškozeného D.

K odvolání stěžovatele a krajského státního zástupce v Ústí nad Labem rozhodl Vrchní soud v Praze napadeným rozsudkem tak, že jej částečně zrušil, a to ve výroku o trestu, a za použití § 259 odst.

3 trestního řádu uložil stěžovateli úhrnný výjimečný trest odnětí svobody v trvání 21 roků.

V důvodech svého rozhodnutí uvedl vrchní soud, že veškerá stěžejní procesní ustanovení sledující zaručit řádné objasnění věci, garantovat práva obviněného, byla jak v přípravném řízení, tak i v řízení před soudem prvého stupně, plně respektována.

Vrchní soud považuje za vyloučeno, aby se v bytě poškozeného D. v průběhu několika minut objevila další osoba, která by do bezmocného těla poškozeného zběsile bodala.

Shodně se soudem prvého stupně i vrchní soud považuje za prokázáno, že to byl stěžovatel, který vedl bodné rány.

Vrchní soud se také zabývá námitkami obsaženými v odvolání stěžovatele a považuje je vesměs za neopodstatněné.

S přihlédnutím ke všem relevantním skutečnostem považoval však vrchní soud za nezbytné uložit trest přísnější, neboť na straně stěžovatele jde o osobu připravenou volit k uspokojení svých potřeb i řešení mající fatální důsledek pro ostatní členy společnosti.

Srovnání obsahu ústavní stížnosti s obsahem odvolání podaného stěžovatelem ukazuje, že stěžovatel v podstatě jen opakuje námitky, jenž uplatňoval již v řízení před soudem prvého stupně, tedy námitky, s nimiž se vyčerpávajícím způsobem vypořádaly již obecné soudy.

Podle názoru Ústavního soudu jsou závěry obecných soudů nejen logické a přesvědčivé, ale nasvědčují i tomu, že obecné soudy se snažily o celé projednávané věci získat úplný a nezaujatý obraz, a to i pokud se týče osoby stěžovatele a motivů, vedoucích jej ke spáchání tak brutálních trestných činů.

Nenáleží k povinnostem obecných soudů, aby vyhověly všem návrhům na provedení dalších důkazů, vysvětlily-li dostačujícím způsobem, z jakých důvodů tak neučinily, jak se také stalo v projednávané věci.

Ani Ústavní soud, který se podrobně seznámil s obsahem spisu, nezjistil nic, co by nasvědčovalo porušení základních zásad trestního řízení uvedených v § 2 trestního řádu a také odůvodnění napadených rozhodnutí plně odpovídají požadavkům uvedeným v § 125 trestního řádu.

V projednávané věci, stručně vyjádřeno, nezjistil Ústavní soud nic, co by nasvědčovalo porušení zákonných, natož ústavně zaručených, práv stěžovatele a jakýkoli odchylný přístup Ústavního soudu by v tomto případě evidentně porušoval princip soudcovské nezávislosti ve smyslu čl.

82 Ústavy ČR.

Všechny uvedené skutečnosti a úvahy se Ústavnímu soudu jeví natolik evidentní, že mu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst.

2 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č.

77/1998 Sb., odmítnout.

Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 5. června 2000 JUDr.

Vladimír Čermák předseda senátu