Entscheidungsdetail

IV.ÚS 187/98

Gericht: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2000:4.US.187.98
Datum: 16. 3. 2000
Textstatus: Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu IV.ÚS 187/98 ze dne 16. 3. 2000

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu

IV. ÚS 187/98

Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti Ministerstva financí ČR, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2.

1998, sp. zn.

12 Co 732/97, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í : Stěžovatel, který je právním nástupcem Ministerstva pro správu národního majetku a privatizaci ČR, se svou ústavní stížností domáhá zrušení shora označeného usnesení Městského soudu v Praze z důvodu porušení čl.

90 Ústavy ČR.

V odůvodnění své ústavní stížnosti uvádí, že jeho právní předchůdce - Ministerstvo pro správu národního majetku a jeho privatizaci - podalo dne 22.

1994 návrh na nařízení výkonu rozhodnutí podle vykonatelného rozhodnutí uvedeného ministerstva ze dne 15.

11.

1993, čj.

522/1597/93, sp. zn.

420/92-S, v souvislosti s rozhodnutím ministra pro správu národního majetku a jeho privatizaci ze dne 5.

4.1994 k uspokojení pohledávky ve výši 90.000,- Kč, a to buď srážkami ze mzdy nebo odepsáním pohledávky z účtu povinného, přičemž tento návrh byl pak dne 29.

1996 pozměněn tak, že byl navržen výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí.

Obvodní soud pro Prahu 5 usnesením ze dne 2.

1996, sp. zn.

E 2159/94, návrhu vyhověl, výkon rozhodnutí prodejem movitých věci povinného nařídil a současně povinnému zakázal nakládat s věcmi, které vykonavatel podle tohoto usnesení sepíše.

K soupisu však nedošlo, neboť povinný nebyl zastižen na žádné ze dvou udaných adres, a proto mu soud ustanovil opatrovníka usnesením ze dne 26.

1997 téže spisové značky.

K odvolání povinného pak v uvedené věci rozhodoval Městský soud v Praze, který ústavní stížností napadeným usnesením prvoinstanční rozhodnutí zrušil a řízení zastavil.

Důvod pro zastavení řízení spatřoval odvolací soud v tom, že v daném případě mělo být vykonáno rozhodnutí správního orgánu, které podle § 71 odst.

3 správního řádu lze vykonat do 3 let a uplynutím této lhůty, se vždy a za všech okolností stává titul pro nařízení výkonu neúčinným.

Poněvadž v daném případě tříletá lhůta uplynula 26.

1997, a výkon rozhodnutí v této lhůtě nebyl proveden, nebylo možno v řízení dále pokračovat.

Odvolací soud se tak postavil na stanovisko, že účinnost exekučního titulu, jímž je správní rozhodnutí, může zaniknout i nečinností soudu, čemuž může vydatně napomoci povinný tím, že uvádí dvě adresy a na žádné z nich ho nelze zastihnout.

Stěžovatel je toho názoru, že tento názor je v přímém rozporu s čl.

90 Ústavy ČR, v jehož duchu také ustanovení § 1 o.s.ř. upravuje postup soudů a účastníků tak, aby byla zajištěna spravedlivá ochrana práv a oprávněných zájmů účastníků, jakož i výchova k zachovávání zákonů, čestnému plnění povinností a úctě k právům spoluobčanů.

V návaznosti na toto ustanovení pak stěžovatel odkazuje i na obsah ustanovení § 3, § 5, § 6 o.s.ř.

Vezme-li se v úvahu, že ustanovení § 72 odst.

2 správního řádu dává správnímu orgánu možnost podat návrh na soudní výkon rozhodnutí, pak s přihlédnutím k zásadám, vedeným ve shora uvedených ustanoveních o.s.ř., se stěžovatel domnívá, že podmínku stanovenou v ustanovení § 71 odst.

3 správního řádu splní správní orgán již tím, že včas podá návrh na soudní výkon rozhodnutí.

Připustit, že v době, kdy soud správní rozhodnutí vykonává, běží správnímu orgánu nepřetržitě lhůta v § 71 odst.

3 správního řádu uvedená, by znamenalo popřít všechny zásady výše uvedené a zajistit dlužníkovi, jemuž se daří vyhýbat se doručení či zastižení, neoprávněné výhody.

Takové důsledky nezamýšlel ani správní řád ani občanský soudní řád.

Touto stížností napadené usnesení pak v poučení uvádí, že proti němu není odvolání přípustné.

T o je sice pravda, přesto je však toto poučení podle stěžovatele nesprávné, protože podle § 238a odst.

1 písm. c) o.s.ř. je proti takovému usnesení přípustné dovolání, a tímto nesprávným poučením byla tedy účastníkovi řízení odňata možnost podat řádný opravný prostředek.

Městský soud v Praze ve svém písemném vyjádření k obsahu ústavní stížnosti se především ohrazuje proti námitce stěžovatele, že mu nesprávným poučením odvolacího soudu byla odňata možnost podat proti jeho rozhodnutí řádný opravný prostředek.

Řádným opravným prostředkem v občanskoprávním řízení je odvolání, které proti rozhodnutí odvolacího soudu, jako soudu II. stupně, již není přípustné.

Zcela v souladu se zákonem bylo v tomto smyslu stěžovateli poskytnuto právní poučení.

K věci samé pak Městský soud odkázal na obsah odůvodnění svého rozhodnutí, a především pak na ustanovení § 71 odst.

3 správního řádu, podle něhož je třeba správní rozhodnutí vykonat (nikoliv podat návrh na výkon) nejpozději do 3 let po uplynutí lhůty stanovené pro splnění uložené povinnost.

V případě, že uplyne tříletá lhůta po zahájení výkonu rozhodnutí, nemůže v něm být pokračováno, neboť rozhodnutí se stává neúčinným.

Městský soud v Praze proto navrhl zamítnutí ústavní stížnosti.

Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem spisu Obvodního soudu pro Prahu 5, sp. zn.

E 2159/94, z něhož plyne, že průběh dané věci popsaný stěžovatelem v ústavní stížnosti odpovídá skutečnosti, dospěl k závěru, že ústavní stížnost věcně projednat nelze.

Definičním znakem pojmu ústavní stížnost dle čl.

87 odst.

1 písm. d) Ústavy ČR, jakož i § 72 odst.

1 písm. a zákona č.

182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, o Ústavním soudu, je zásah orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod.

Pro aktivní legitimaci k podání ústavní stížnosti z toho vyplývá, že takto legitimován je pouze ten subjekt (fyzická a právnická osoba), jenž disponuje způsobilostí být nositelem základních práv a svobod.

Ústavní soud již ve svém stanovisku, sp. zn.

Pl.ÚS-st.-9/99, ze dne 9.

11.

1999, uvedl, že pokud stát vystupuje v právních vztazích v pozici subjektu veřejného práva, čili jako nositel veřejné moci, z povahy věci není a ani nemůže být nositelem základních práv a svobod.

Jakkoliv se pak uvedené stanovisko týkalo legitimace správního orgánu, jehož rozhodnutí bylo úspěšně napadeno správní žalobou, k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí správního soudu, je možno tam přijaté závěry Ústavního soudu vztáhnout i na nyní posuzovaný případ.

V nyní posuzované věci je totiž rozhodující, že exekuční řízení, jehož výsledkem bylo napadené rozhodnutí obecného soudu, bylo zahájeno z podnětu právního nástupce Ministerstva pro správu národního majetku a jeho privatizaci, které stejně jako stěžovatel je státním orgánem, který také sám rozhodnutí o uložení zvláštního poplatku podle § 11 odst.

2 zákona č.

427/1990 Sb., jehož výkon byl navržen, jako orgán veřejné moci vydal a i v řízení exekučním tedy šlo o realizaci výkonu této moci.

Za tohoto stavu tedy nelze jinak než uzavřít, že stěžovatel v daném případě není aktivně legitimován k podání ústavní stížnosti, a proto byla jeho stížnost podle § 43 odst.

1 písm. c) zákona č.

182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. března 2000 JUDr.

Eva Zarembová soudce zpravodaj