Entscheidungsdetail

IV.ÚS 147/2000

Gericht

Ústavní soud

ECLI

ECLI:CZ:US:2000:4.US.147.2000

Datum

06.06.2000

Textstatus

Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu IV.ÚS 147/2000 ze dne 6. 6. 2000

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud ČR rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti V. W., zastoupeného Mgr. O. H., advokátem, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 11. 1999, č.j. 1 Co 126/99-77 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 6. 1999, č.j. 34 C 46/99-43,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 8.

3.

2000 se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 9.

11.

1999, č.j.

1 Co 126/99-77 a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24.

6.

1999, č.j.

34 C 46/99-43, jimiž byla pravomocně zamítnuta jeho žaloba, kterou se mj. domáhal ochrany osobnosti zemřelého otce V.

W. staršího.

K poškození jeho osobnostních práv mělo dojít článkem publikovaným v deníku Právo, jehož je vedlejší účastník (žalovaný) B., a.s. vydavatelem.

Obecné soudy dospěly k závěru, že v řízení nebyl prokázán neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobce chráněných ust. § 11 obč. zák. a nebyl tak splněn základní předpoklad odpovědnosti podle ust. § 13 obč. zák.

Stěžovatel tvrdí, že napadenými rozhodnutími, pokud jde o rozsudek Městského soudu v Praze částí II. výroku tohoto rozsudku, byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva zakotvená v čl.

1, čl.

4 a čl.

90 Ústavy České republiky ("Ústava"), čl.

36 odst.

1, čl.

37 odst.

3 a čl.

38 odst.

2 Listiny základních práv a svobod ("Listina") a čl.

17 Všeobecné deklarace lidských práv.

Městskému soudu v Praze stěžovatel vytkl, že nesprávně protokoloval v průběhu řízení v I. stupni, toto své tvrzení však podrobněji v odůvodnění ústavní stížnosti nekonkretizoval.

Dále uvedl, že soud prvého stupně neprovedl jím navrhované důkazy výslechem svědků P.

Z. a Ing.

H., a s návrhy na jejich provedení se nevypořádal.

Výslech uvedených svědků marně navrhoval též v řízení před odvolacím soudem.

Stěžovatel nesouhlasí s hodnocením listinných důkazů v řízení před obecnými soudy.

Je přesvědčen, že v řízení jednoznačně prokázal, že jeho otec byl vlastníkem pozemku, na kterém vybudoval garáže, a tedy že předmětný článek byl nepravdivý.

Právní závěry, k nimž obecné soudy došly, jsou dle jeho názoru v příkrém nesouladu s provedenými skutkovými zjištěními.

Soudy mu takovým postupem odejmuly právo na spravedlivý proces a hrubě porušily čl.

36 odst.

1 Listiny, neposkytly ochranu jeho právům a celé řízení bylo jako celek nespravedlivé.

Vrchní soud v Praze jako účastník řízení ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že ve věci jednal jako nezávislý a nestranný soud, v souladu se stanoveným rozvrhem práce, neměl žádný osobní vztah k účastníkům řízení ani k jejich zástupcům, a neměl vztah k projednávané věci ani zájem na výsledku řízení.

Dále odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku.

Vedlejší účastník B., a. s. se sídlem v Praze 2, se svého postavení vzdal.

Uvedl, že se plně ztotožňuje se skutkovým zjištěním obecných soudů a na základě nich učiněným právním závěrem Ústavní soud si dále vyžádal spis Městského soudu v Praze, sp. zn.

34 C 46/99, a poté, co se seznámil se shromážděnými podklady pro rozhodnutí, v postupu obecných soudů neshledal nic, co by nasvědčovalo nedodržení ústavních procesních práv stěžovatele, či ústavně nekonformní interpretaci hmotněprávních ustanovení aplikovaných v projednávané věci.

K námitce, že soud prvého stupně neprovedl stěžovatelem navrhované důkazy výslechem svědků P.

Z. a Ing.

Z. a Ing.

H., a s návrhy na jejich provedení se nevypořádal, Ústavní soud z vyžádaného spisu zjistil, že tyto důkazy nebyly v řízení před soudem prvého stupně navrhovány.

Návrh na jejich provedení je obsažen v dopise stěžovatele (č.l.

55) ze dne 2.

8.

1999, adresovaném prezidentovi ČR, ministru spravedlnosti ČR, předsedovi Městského soudu v Praze a předsedovi Vrchního soudu v Praze.

Nicméně v odvolání ze dne 28.

7.

1999, koncipovaném právním zástupcem stěžovatele, uvedené návrhy již obsaženy nejsou a nebyly navrhovány ani v řízení před odvolacím soudem.

K té části ústavní stížnosti, v níž stěžovatel nesouhlasí s hodnocením listinných důkazů v řízení před obecnými soudy, Ústavní soud uvádí, že, jak dal opakovaně najevo ve své judikatuře, nepřísluší mu přehodnocovat hodnocení důkazů a jiných skutečností, provedené obecnými soudy v individuálním případě, snad s výjimkou případů zcela extrémních.

Za takový však věc stěžovatele označit nelze.

Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. § 43 odst.

2 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 6.

6.

2000 JUDr.

Vladimír Čermák předseda senátu