Entscheidungsdetail

II.ÚS 340/98

Gericht: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2000:2.US.340.98
Datum: 29. 3. 2000
Textstatus: Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu II.ÚS 340/98 ze dne 29. 3. 2000

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojtěcha Cepla a soudců Miloše Holečka a Antonína Procházky v právní věci navrhovatele JUDr.

F.Š., zastoupeného advokátem JUDr.

V.K., o ústavní stížnosti proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8, čj.

23 C 281/96-72, ze dne 2.

10.

1997, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze, čj.

11 Co 615/97-92, ze dne 20.

1998, takto: Návrh se odmítá.

O d ů v o d n ě n í : Navrhovatel se domáhal svým návrhem zrušení v záhlaví uvedených rozsudků, kterými byl zamítnut jeho návrh, aby žalovaný byl povinen zajistit vyklizení bytu umístěného v přízemí domu v P., a nebude-li tak moci učinit, aby byl povinen umožnit žalobci - nyní stěžovateli - užívání jiného přiměřeného bytu.

Důvodem zamítnutí žaloby byla skutečnost, že nájemní smlouva uzavřená mezi žalobcem (stěžovatelem) a žalovaným byla dissimulovaným právním úkonem, neboť úmyslem účastníků této nájemní smlouvy bylo uzavřít smlouvu o nájmu nebytových prostor.

Smlouva o nájmu bytu je tak neplatná pro nedostatek vážnosti vůle a smlouva o nájmu nebytového prostoru je neplatná pro rozpor s § 3 odst.

2, zák. č.

116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor.

Dovolání proti rozhodnutí Městského soudu v Praze bylo Nejvyšším soudem usnesením, čj.

20 Cdo 1931/98-108, ze dne 29.

1999 odmítnuto jako nepřípustné.

Navrhovatel se závěry soudu nesouhlasí, má za to, že v případě nájemní smlouvy na předmětný byt nešlo o dissimulovaný právní úkon, tvrdí, že byt užíval k bydlení a rovněž jej používal jako kancelář, přitom žádný zákon nezakazuje vykonávat advokátní činnost v bytě.

Nebylo proto třeba takové smlouvy, která by vyžadovala předchozí souhlas stavebního úřadu.

Navrhovatel je přesvědčen, že soudy nesprávně posoudily platnost ujednání mezi původním vlastníkem domu a stěžovatelem a tím, že prohlásily za neplatný právní úkon, který není žádným zákonem zakázán, porušily čl.

2 odst.

3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem Obvodního soudu pro Prahu 8, sp. zn.

23 C 281/96, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

Ústavní soud již v řadě svých předchozích rozhodnutí vyslovil, že není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že tyto soudy nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny.

Stejně tak Ústavní soud již konstatoval, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl.

82 Ústavy) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů, obsažená v § 132 o.s.ř.

Pokud obecný soud postupuje v souladu s těmito ustanoveními o.s.ř., Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů provedené tímto soudem.

Ústavní soud rovněž vícekrát konstatoval, že ustanovení čl.

2 odst.

3 Listiny, jehož se stěžovatel dovolává, zakotvuje princip primátu občana nad státem, jakožto obecné ustanovení, a to v tom smyslu, že stejně jako např. čl.

4 odst.

1 Listiny neobsahuje žádné samostatné jednotlivé základní právo nebo svobodu, což znamená, že těchto ustanovení se lze dovolávat pouze v návaznosti na další ustanovení Listiny, Ústavy nebo mezinárodní smlouvy podle čl.

10 Ústavy, která obsahují již konkrétní základní práva nebo svobody, k jejichž porušení dle tvrzení stěžovatele došlo (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4.

12.

1995, sp. zn.

Pl.

ÚS 12/94 , vyhlášený pod č.

92/1995 Sb.).

Návrh stěžovatele však žádné takové tvrzení neobsahuje.

Stěžovatel pouze polemizuje s právním závěrem obecných soudů, ke kterým po vyhodnocení důkazů dospěly, avšak žádné porušení práv chráněných hlavou pátou Listiny, jak je výše uvedeno, nenamítá.

Ústavní soud přesto ústavní stížnost přezkoumal i z tohoto hlediska a shledal, že obecné soudy postupovaly při rozhodování o sporné věci v souladu s příslušnými ustanoveními o.s.ř. a při svém rozhodování neporušily meze ústavnosti.

Okolnost, že stěžovatel se závěry soudu nesouhlasí, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti.

Všechny tyto skutečnosti se její Ústavnímu soudu natolik evidentní, že nezbylo než ústavní stížnost podle § 43 odst.

2 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.

P o u č e n í: Proti usnesení není odvolání přípustné.

JUDr.

Vojtěch Cepl V Brně dne 29.

2000 předseda senátu