Entscheidungsdetail

II.ÚS 296/2000

Gericht: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2000:2.US.296.2000
Datum: 16. 8. 2000
Textstatus: Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu II.ÚS 296/2000 ze dne 16. 8. 2000

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě, složeném z předsedy JUDr.

Antonína Procházky a soudců JUDr.

Jiřího Malenovského a JUDr.

Vojtěcha Cepla, o ústavní stížnosti stěžovatelů J.

N. a M.

N., zastoupených JUDr.

D., advokátem, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 16.

2000, č. j.

24 Cdo 1841/98-90, a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31.

1998, č. j.

20 Co 101/98-66, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í : Ústavnímu soudu byla dne 12.

2000 doručena ústavní stížnost stěžovatelů, která směřovala proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 16.

2000, č. j.

24 Cdo 1841/98-90, a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31.

1998, č. j.

20 Co 101/98-66.

Napadeným rozhodnutím Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31.

1998, č. j.

20 Co 101/98-66, byl v odvolacím řízení změněn rozsudek Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 22.

1994, č. j.

6 C 154/93-24, tak, že kupní a darovací smlouva ze dne 2.

1966, uzavřená mezi M.

K. a stěžovateli, se v části, kterou byly stěžovatelům darovány zemědělské pozemky v katastrálním území v k. ú.

P. a k. ú.

H., zrušuje.

Proti tomuto rozhodnutí podali stěžovatelé dovolání, přičemž Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 16.

2000, č. j.

24 Cdo 1841/98-90, dovolání zamítl.

Stěžovatelé v ústavní stížnosti uvedli, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jejich ústavně zaručené základní právo zakotvené v čl.

11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), podle kterého má vlastnické právo všech vlastníků stejný zákonný obsah a ochranu, přičemž v souladu s čl.

36 odst.

1 Listiny se každý může domáhat svého práva stanoveným postupem u nezávislého a nestranného soudu.

Stěžovatelé vytýkají zejména Krajskému soudu v Hradci Králové neúplné zjištění skutkového stavu spojeného s nekomplexním hodnocením důkazů.

Postupem obecných soudů byl tak podle názoru stěžovatelů porušen zákon (zejména občanský soudní řád) a dále právo stěžovatelů na rovnost účastníků řízení.

Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost odpovídá všem formálním požadavkům stanoveným zákonem č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a s ohledem na ustanovení § 42 odst.

4 zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, si vyžádal vyjádření účastníků a vedlejší účastnice řízení a spis Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou, sp. zn.

6 C 154/1993.

Nejvyšší soud ČR ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 20.

2000 uvedl, že v projednávaném případu, týkajícím se zrušení části smlouvy o převodu nemovitostí bývalé zemědělské usedlosti podle ustanovení § 8 odst.

4 zákona č.

229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, tvrdili stěžovatelé, že - v rozporu se zněním písemné smlouvy, podle níž byly zemědělské pozemky převedeny bezúplatně - ve skutečnosti za tyto pozemky zaplatili.

Nejvyšší soud ČR ve své konstantní judikatuře zastává stanovisko, že není rozhodující, jak zní písemná smlouva, protože praxe převodu budov bývalých zemědělských a lesních pozemků byla různá.

Za rozhodující proto považuje, zda za takové pozemky byla po dohodě účastníků poskytnuta odpovídající protihodnota.

Protože o tyto pozemky, užívané zemědělskými organizacemi, nebyl většinou zájem, týkaly se platby navíc - pokud byly poskytnuty - zpravidla obytných a hospodářských budov, stavebních pozemků a zahrad užívaných vlastníky.

Okolnost, že takové pozemky byly oproti výslovnému znění smlouvy převedeny na základě dohody účastníků úplatně, musí prokázat osoba, která takové tvrzení vznesla.

V žádném případě proto Nejvyšší soud ČR nezastává stanovisko, že obsah písemné smlouvy vždy vyjadřoval skutečnost.

Pokud jde o prokázání tvrzení stěžovatelů, odkázal Nejvyšší soud ČR na písemné vyhotovení svého rozsudku, jenž se touto problematikou zabýval s tím, že ústavní stížnost nepovažuje za důvodnou.

Krajský soud v Hradci Králové ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 12.

2000 považuje ústavní stížnost za nedůvodnou a odkázal zcela na odůvodnění svého rozsudku s tím, že těžiště řízení bylo v posouzení, zda stěžovatelé unesli důkazní břemeno či nikoliv.

Ze závěru krajského soudu, že nikoliv, nelze dovozovat porušení zásady rovnosti stran sporu ani porušení základního práva zakotveného v čl.

11, když ostatně stěžovatelé sami ani neuvedli, v čem konkrétně by porušení tohoto práva mělo spočívat.

Vedlejší účastníce řízení M.

K. se k ústavní stížnosti nevyjádřila.

Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně chráněných práv a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat toliko ústavnost napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že okolnosti, uvedené v ústavní stížnosti, nemohou podstatu a tedy ani ústavnost napadených rozsudků zásadním způsobem zpochybnit a ústavní stížnost je proto zjevně neopodstatněná.

Při posuzování opodstatněnosti ústavní stížnosti Ústavní soud vzal v úvahu jak výklad aplikovaných ustanovení citovaných právních předpisů zastávaný stěžovateli, tak výklad zastávaný v dosavadních řízeních ve věci rozhodujících orgánů veřejné moci, a to při respektování skutečnosti, že Ústavní soud není další soudní instancí, ani vrcholem soudní soustavy a není tedy oprávněn přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů, pokud v jejich rozhodovací činnosti současně nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod ve smyslu čl.

87 odst.

1 písm. d) Ústavy ČR.

Ústavní soud neshledal v souzené věci extrémní nesoulad mezi právními závěry Nejvyššího soudu ČR a Krajského soudu v Hradci Králové a vykonanými skutkovými zjištěními.

Za těchto okolností je proto rozhodnutí o zrušení části smlouvy věcí posouzení obecnými soudy, na jejichž argumenty uváděné v odůvodnění napadených rozhodnutí Ústavní soud odkazuje.

Ústavní soud konstatuje, že podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice s právními závěry a hodnocením důkazů, uvedeným v rozsudcích obecných soudů.

Ústavní soud již vícekrát judikoval, že z ústavního principu nezávislosti soudu podle článku 82 Ústavy vyplývá, mimo jiné zásada volného hodnocení důkazů.

Je-li tato zásada, vyjádřená v ustanovení § 132 občanského soudního řádu respektována, a tak tomu podle názoru Ústavního soudu v předmětné věci bylo, není Ústavní soud oprávněn hodnocení důkazů znovu "hodnotit", a to dokonce ani tehdy, pokud by se sám s takovým hodnocením případně neztotožňoval.

Skutečnost, že obecné soudy opřely svá rozhodnutí o právní názor, se kterým se stěžovatelé neztotožňují, nezakládá samo o sobě důvod k ústavní stížnosti (srov. např. nález, sp. zn.

IV.

ÚS 188/94 , publikovaný pod č.

39, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 3, str.

281).

Vycházeje z těchto úvah přistoupil Ústavní soud ke zkoumání jednotlivých článků Listiny, které byly podle mínění stěžovatelů v řízení před obecnými soudy porušeny.

Pokud stěžovatelé namítají porušení čl.

36 odst.

1 Listiny, Ústavní soud konstatuje, že tento článek Listiny stanoví právo na soudní a jinou právní ochranu.

Každý má právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.

Toto uvedené právo stěžovatelů postupem soudu porušeno nebylo.

Stěžovatelům bylo umožněno, aby uplatnili řádné i mimořádné opravné prostředky.

Jak odvolací, tak i dovolací soud věc projednal a vydal příslušné rozhodnutí.

Uvedený článek Listiny zaručuje právo na projednání věci soudem za dodržení pravidel stanovených zákonem, avšak nezaručuje úspěch v soudním sporu.

Pokud se týká blíže nezdůvodněného odkazu stěžovatelů na čl.

11 Listiny, podle kterého má vlastnické právo všech vlastníků stejný zákonný obsah a ochranu, je podle přesvědčení Ústavního soudu třeba obsah tohoto článku chápat především jako poukaz ústavního zákonodárce adresovaný zákonodárci obyčejnému, který ve své normotvorné činnosti nesmí z práva na vlastnictví nikoho vyloučit.

Nejde zde tedy o ústavní ochranu "vlastnictví" v tom smyslu, jak by se podávalo z toliko naznačené námitky stěžovatelů.

Stěžovatelé v ústavní stížnosti napadají i čl.

37 odst.

3 Listiny, podle kterého jsou si všichni účastníci v řízení rovni.

Zásada rovnosti účastníků neznamená, že by byl soud povinen vyhovět všem návrhům účastníků, případně dbát na to, aby důkazy provedené z jejich podnětu byly v určitém (úměrném) poměru.

Stěžovatelé kromě pouhých tvrzení nepředložili žádný důkaz, kterým by vyvraceli to, k čemu ve svých rozsudcích došly obecné soudy.

Není úkolem Ústavního soudu napravovat situaci, kdy stěžovatelé v řízení neunesli důkazní břemeno.

Ústavnímu soudu nezbývá než konstatovat, že zásah do práv stěžovatelů, jichž se v návrhu dovolávají, shledán nebyl.

Za tohoto stavu věci Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh ústavní stížnosti podle ustanovení § 43 odst.

2 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítnout pro jeho zjevnou neopodstatněnost.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 16. srpna 2000 JUDr.

Antonín Procházka předseda senátu Ústavního soudu