Entscheidungsdetail

II.ÚS 259/2000

Gericht: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2000:2.US.259.2000
Datum: 21. 6. 2000
Textstatus: Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu II.ÚS 259/2000 ze dne 21. 6. 2000

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr.

Vojtěcha Cepla a soudců JUDr.

Jiřího Malenovského a JUDr.

Antonína Procházky ve věci ústavní stížnosti T.

Ch., zastoupeného JUDr.

N., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29.

2000, sp. zn.

9 To 221/2000, ta k t o : Ú s t a v n í s t í ž n o s t s e o d m í t á.

O d ů v o d n ě n í : Ve včas podané ústavní stížnosti navrhuje stěžovatel zrušení v záhlaví usnesení uvedeného usnesení, jimž byla podle ustanovení § 148 odst.

1 písm. c) tr. ř. zamítnuta stížnost navrhovatele proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 13.

2000, č. j.

7 Nt 3631/2000-5, jimž byl stěžovatel podle ustanovení § 68 tr. ř. vzat do vazby z důvodů uvedených v § 67 odst.

1 písm. a), písm. c), odst.

2 tr. ř.

Současně s ústavní stížností požádal stěžovatel o přednostní projednání svého případu, aniž však tento požadavek nijak blíže zdůvodnil.

Ve svém návrhu stěžovatel uvádí, že byl Městským soudem v Brně vzat do vazby v souvislosti se zahájením trestního stíhání pro trestný čin podvodu ( § 250 odst.

1, odst.

4 tr. ř.) a pro trestný čin padělání a pozměňování veřejné listiny ( § 176 odst.

1 tr. zák.).

Stěžovatel tvrdí, že jeho osobní svoboda byla omezena při zákroku policistů dne 10.

2000 nejpozději ve 14.15 hodin, avšak státní zástupce doručil Městskému soudu v Brně návrh na vzetí do vazby až dne 12.

2000 ve 14.55 hodin, což znamená nedodržení zákonné 48 hodinové lhůty k omezení osobní svobody fyzické osoby.

Čas zadržení navrhovatele údajně potvrdili dva svědci, kteří tomuto úkonu byli přítomni.

Svědkové, podle názoru stěžovatele, tak vyvrátili tvrzení Policie, které akceptovaly i oba obecné soudy, že totiž k omezení osobní svobody stěžovatele došlo až v 15.05 hodin téhož dne, kdy byl navrhovatel předveden na oddělení Policie ČR.

V souvislosti s návrhem na zrušení napadeného usnesení se stěžovatel dovolává porušení čl.

8 odst.

1, odst.

2, odst.

3 Listiny základních práv a svobod a dále právních názorů, vztahujících se k problematice omezení osobní svobody, uvedených v nálezech Ústavního soudu ze dne 28.

11.

1996, sp. zn.

IV.

ÚS 246/96 , a ze dne 2.

1997, sp. zn.

Pl.ÚS 2/97 .

Z napadeného usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29.

2000, sp. zn.

9 To 221/2000, Ústavní soud zjistil, že soud druhého stupně zamítl jako nedůvodnou stížnost navrhovatele směřující proti usnesení Městského soud v Brně o jeho vzetí do vazby.

Stěžovatel ve své stížnosti především namítá nezákonnost předmětného rozhodnutí o vzetí do vazby, neboť nebyla podle jeho názoru respektována zákonná 48 hodinová lhůta.

Krajský soud v odůvodnění svého usnesení, vzhledem k uplatněným námitkám stěžovatele, vycházel ze spisu Policie ČR, Krajského úřadu vyšetřování v Brně, sp. zn.

ČVS: KVJM-341/21-99/Sv, kdy ze zprávy o šetření a úředního záznamu ze dne 10.

2000 se podává, že uvedeného dne byl stěžovatel odpovídající popisu muže, vystupujícího pod přezdívkou "M." předveden orgány Policie jednak k podání vysvětlení ve smyslu § 12 odst.

2 zákona č.

283/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a dále k prokázání totožnosti podle § 13 odst.

2 písm. b) citovaného zákona o Policii.

Důvodem tohoto postupu byla skutečnost, že stěžovatel neměl u sebe platné průkazy totožnosti a vystupoval pod cizím jménem.

Teprve poté, kdy byla zjištěna totožnost stěžovatele, došlo k jeho zadržení.

Z úředního záznamu je navíc dokladováno, že navrhovatel byl předveden z prostor ul.

K. č.

62 v Brně na Policii ČR v 15.

05 hodin, když tento údaj stěžovatel sám odsouhlasil a podepsal a není tedy pravdou tvrzení o době předvádění, namítané ve stížnosti určené údajem 14.30 hodin.

Krajský soud za této situace ve shodě s názorem městského soudu konstatoval, že k zadržení stěžovatele ve skutečnosti došlo dne 11.

2000 v 0, 35 hodin, takže k překročení zákonné 48 hodinové lhůty nedošlo, neboť stěžovatel byl předán svému zákonnému soudci dne 12.

2000 v 15.00 hodin.

Soudce o vazbě rozhodl dne 13.

2000 nejpozději v 11.

50 hodin.Tím byly splněny podmínky uvedené v ustanovení § 77 odst.

1, odst.

2 tr.ř., když soud II. stupně shledal za splněné i podmínky uvedené v § 67 tr. ř.

Stručně řečeno stěžovatel nesouhlasí s názorem Krajského soudu v Brně, vyjádřený v odůvodnění napadeného usnesení, že totiž do omezení osobní svobody se nezapočítává lhůta, ve které byla zjišťována totožnost stěžovatele a bylo po něm vyžadováno podání vysvětlení.

Stěžovatel se odvolává na nálezy Ústavního soudu, které do zákonné 48 hodinové lhůty včítají i zajištění osoby ve smyslu § 14 zákona č.

283/1991 Sb. a v tomto smyslu tedy výklad soudů upravily.

V žádném z citovaných nálezů se však nehovoří o povinnosti takového výkladu omezení osobní svobody, jenž by v sobě zahrnoval i dobu, ve které byla šetřena či prokazována totožnost osoby a tato osoba byla požádána o vysvětlení.

Krajský soud konstatoval z vyšetřovacího spisu Policie ČR splnění podmínek, za kterých může orgán Policie provést úkon ve smyslu § 13 a § 14 zákona o Policii.

Tomuto úkonu byl stěžovatel podroben poté, co bylo zjištěno, že se prokazoval jiným průkazem totožnosti a vystupoval tedy pod cizím jménem, když jak sám uvádí, jeho vlastní doklady byly v této době již dávno neplatné.

Tyto nutné úkony Policie jsou za této situace zcela oprávněné a ve smyslu právního názoru uvedeného v nálezu Ústavního soudu ze dne 9.

1998, sp. zn.

IV.ÚS 219/97 , per analogiam je nutné považovat za úkony, které je příslušná osoba povinna strpět v případě, že jsou k tomu dány zákonné podmínky.

Tento závěr ostatně koresponduje s názory obou obecných soudů, které uvádí, že k omezení osobní svobody, t. j. k zajištění obviněného (stěžovatele ) došlo až po těchto nezbytných úkonech orgánů Policie.

Stěžovatel tedy nemůže považovat za omezování osobní svobody jednání Policie směřující k prokázání totožnosti, neboť okolnost, kterou zavinil sám tím, že nebyl schopen prokázat na vyzvání svoji totožnost a vědomě se vykazoval cestovním dokladem, znějícím na jiné jméno, byl nucen tento úkon strpět.

Ústavní soud proto neshledal důvod uvedený v čl.8 odst.

1, odst.

2, odst.

3 Listiny základních práv a svobod za oprávněný v případě předmětné ústavní stížnosti a návrh byl proto nucen jako zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst.

2 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

Vojtěch Cepl předseda senátu ÚS V Brně dne 21. června 2000