Entscheidungsdetail

I.ÚS 32/2000

Gericht: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2000:1.US.32.2000
Datum: 28. 3. 2000
Textstatus: Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu I.ÚS 32/2000 ze dne 28. 3. 2000 U 10/17 SbNU 383 Vyhotovování rozhodnutí v českém jazyce

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Paula ve věci stěžovatele Ch. D. D., zastoupeného Mgr. T. M., advokátem, o návrhu ústavní stížnosti proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 9. 1999, sp. zn. 11 Ntv 18/99, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 10. 1999, sp. zn. 4 Tvo 130/99,

takto:

Návrh ústavní stížnosti se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel podal včas návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem podáním ze dne 17.

2000, které došlo Ústavnímu soudu dne 18.

2000.

V návrhu ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28.

1999, sp. zn.

11 Ntv 18/99, o prodloužení lhůty trvání vazby a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.

10.

1999, sp. zn.

4 Tvo 130/99, jímž byla zamítnuta stížnost proti tomuto usnesení.

Stěžovatel má za to, že shora uvedenými usneseními byla porušena jeho ústavně zaručená práva na osobní svobodu, lidskou důstojnost, soukromí a na spravedlivý soudní proces ve smyslu ustanovení čl.

8 odst.

2, 3, čl.

10 odst.

1, 2, a 3, čl.

37 odst.

2, 4, čl.

38 odst.

2 a čl.

39 Listiny základních práv a svobod.

Porušení shora citovaných základních práv vidí v tom, že je držen ve vazbě pouze pro neschopnost soudu získat znalecký posudek v přiměřeném časovém termínu a zajistit účast poškozených na jednání soudu, jakož i v tom, že Vrchní soud v Praze své usnesení o prodloužení lhůty trvání vazby nezaslal jeho právnímu zástupci, nýbrž pouze jemu a v českém jazyce.

Stěžuje si rovněž na zacházení při výkonu vazby a poukazuje na dosud provedené důkazy v jeho trestní věci, které dle jeho názoru svědčí o jeho nevině.

Při posuzování předmětné ústavní stížnosti Ústavní soud vycházel z již ustálené judikatury, podle které neposuzuje celkovou zákonnost rozhodnutí, popř. jiného zásahu orgánu veřejné moci, ale zabývá se otázkou, zda nebylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele (čl.

83 Ústavy ČR).

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost stěžovatele, jakož i výše uvedené usnesení o zamítnutí stížnosti obviněného proti usnesení o prodloužení lhůty trvání vazby a neshledal, že by došlo napadenými usneseními obecných soudů k porušení práv na osobní svobodu, lidskou důstojnost, soukromí a na spravedlivý soudní proces, jak vyplývá z Listiny základních práv a svobod nebo z Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Z usnesení Nejvyššího soudu ČR Ústavní soud zjistil, že tento soud postupoval při svém rozhodování zcela v intencích § 72 odst.

1 tr. řádu o přezkoumávání důvodů vazby, podle kterého jsou všechny orgány činné v trestním řízení povinny zkoumat v každém období trestního stíhání, zda důvody vazby ještě trvají nebo zda se nezměnily.

Nejvyšší soud ČR své stanovisko odůvodnil zejména skutečností, že stěžovatel a další spoluobvinění nejsou občany České republiky, trvalé bydliště mají v zahraničí a jsou ohroženi trestem odnětí svobody do deseti let.

K délce projednávání této trestní věci u soudu pak uvedl, že je způsobena nikoli nečinností soudu, když ve věci již bylo konáno 18 hlavních líčení, ale skutečností, že se jedná o obsáhlé dokazování a že obžalovaní jsou cizinci, kterým je jednání u soudu tlumočeno.

Ústavní soud se zpravidla nezabývá přehodnocováním existence či neexistence příslušného vazebního důvodu, neboť tato otázka je řešena v působnosti obecných soudů, které vycházejí ze zjištění vyplývajících z trestního spisu.

Posláním Ústavního soudu je ochrana ústavnosti.

Při řízení o podané ústavní stížnosti Ústavní soud nezjistil, že by při rozhodování obecných soudů došlo zásahem orgánu veřejné moci k porušení ústavních procesních práv stěžovatele.

K námitce stěžovatele ohledně doručování rozhodnutí v českém jazyce je třeba poukázat na ustanovení § 2 odst.

14 tr. řádu, podle něhož orgány činné v trestním řízení vyhotovují svá rozhodnutí v českém jazyce a z tohoto ustanovení se nedá dovodit povinnost doručovat v mateřském jazyce.

Tlumočení je běžně zajišťováno.

Pokud nebylo včas oznámeno usnesení obhájci stěžovatele, je námitka stěžovatele oprávněná, ale z celkové situace, kdy stížnost podal sám stěžovatel, kterému usnesení oznámeno bylo, vyplývá podle tehdejšího stavu řízení v této věci, že případné pochybení nemělo zásadní dopad na výkon práva obhajoby.

Ze shora uvedených důvodů senát Ústavního soudu musel považovat ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou a návrh ústavní stížnosti podle ustanovení § 43 odst.

2 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítnout.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. března 2000 JUDr.

Vladimír Klokočka předseda I. senátu Ústavního soudu