Entscheidungsdetail

IV.ÚS 484/98

Gericht: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:1999:4.US.484.98
Datum: 01.06.1999
Textstatus: Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu IV.ÚS 484/98 ze dne 6. 1. 1999

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu

IV. ÚS 484/98

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu České republiky Ústavní soud rozhodl dne 6. ledna 1999 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského ve věci ústavní stížnosti J.Č., zastoupeného JUDr. T.Ch., proti rozhodnutí ředitele OŘ ze dne 13. 7. 1998, č. 341, a ředitele Policie ČR, ze dne 18. 9. 1998, č. 2423, a návrhu na zrušení výnosu Ministerstva vnitra ČR ze dne 23. 6. 1992, oznámeného ve Sbírce zákonů pod č. 374/1992 Sb., takto: Ústavní stížnost a návrh se odmítají.

Odůvodnění :

Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedeným rozhodnutím policejních orgánů stěžovatel uvádí, že byl odvolán z dosavadní funkce a ustanoven do funkce jiné na základě služebního hodnocení zpracovaného za období roku 1997, přičemž k vlastnímu převedení došlo až ve 2. polovině roku 1998, že v průběhu vypracovávání služebního hodnocení mu nebyla poskytnuta možnost se k jeho obsahu vyjádřit, že rozhodnutí o odvolání 2 IV.

ÚS 484/98 z dosavadní funkce a ustanovení do funkce nové bylo opřeno o jiné ustanovení zákona ČNR č.

186/1992 Sb. (§ 16 odst.

1), než o které opřeno být mělo, že nebyla konstatována nemožnost ustanovení do téhož druhu služby tak, jak to požaduje ustanovení § 17 odst.

3 citovaného zákona, a konečně že rozhodnutím ředitele Policie ČR, nebylo stěžovatelovo odvolání v rozporu s ustanovením § 133 odst.

3 citovaného zákona zamítnuto, když se v něm pouze konstatuje, že v ostatním zůstává napadené rozhodnutí nezměněno.

Dále uvádí, že odvolání z dosavadní funkce a ustanovení do funkce jiné bylo provedeno na základě výnosu MV ČR ze dne 23.

1992, čj.

PS-1361/50-92, oznámeného ve Sbírce zákonů pod č.

374/1992 Sb., který nemá povahu závazného právního předpisu, ačkoli zákon č.

186/1992 Sb. určil, že podrobnosti o služebním hodnocení mají takovým obecně závazným právním předpisem být upraveny.

Napadenými rozhodnutími došlo tedy k porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv zakotvených v článku 4 a článku 9 Listiny základních práv a svobod, a stěžovatel proto se domáhá jejich zrušení, stejně jako zrušení již citovaného výnosu Ministerstva vnitra ČR.

Z obsahu spisů OŘ Policie ČR a Policie ČR, vztahujících se k projednávané věci, Ústavní soud zjistil, že ředitel OŘ ČR schválil dne 20.

1998 služební hodnocení stěžovatele se závěrem, že je nezpůsobilý pro výkon zastávané funkce u dopravního inspektorátu, je však způsobilý zastávat jinou funkci, a to policejního inspektora v 6. platové třídě u obvodního oddělení Policie ČR.

Proti uvedeným závěrům služebního hodnocení podal stěžovatel odvolání, o němž rozhodl ředitel Policie ČR, dne 19.

1998 pod č.

2118 tak, že toto odvolání zamítl a napadené služební hodnocení potvrdil.

V odůvodnění tohoto rozhodnutí je uvedeno, že v průběhu roku 1997 byla u stěžovatele provedena řada kontrol zaměřených na prověření kvality jeho práce.

Zjišťované nedostatky byly postupně řešeny kázeňskými tresty, snížením osobního příplatku a odnětím osobního příplatku, avšak bez účinku.

Služební funkcionář tedy přistoupil dne 25.

1998 k vypracování služebního hodnocení, přičemž odvolací orgán v postupu služebních funkcionářů, toto služební hodnocení vypracovávajících a schvalujících, neshledal pochybení.

Napadeným rozhodnutím ředitele OŘ Policie ČR byl stěžovatel podle § 17 odst.

1 písm. c) zákona ČNR č.

186/1992 Sb., odvolán dnem 31.

1998 z funkce policejního inspektora 2. skupiny - dopravních nehod a podle § 16 odst.

1 citovaného zákona dnem 1.

1998 ustanoven do funkce policejního inspektora .

K odvolání stěžovatele rozhodl ředitel Policie ČR, 3 IV.

ÚS 484/98 napadeným rozhodnutím, a to po předchozím projednání v poradní komisi pod čj.

PSM46/PK-98 tak, že rozhodnutí ředitele OŘ Policie ČR změnil jen v textu výrokové části a odůvodnění, zatímco, jak ve výroku konstatoval, v ostatním ponechal napadené rozhodnutí nezměněno.

Tvrdí-li tedy stěžovatel, že byl odvolán z dosavadní funkce teprve ve 2. polovině roku 1998 na základě služebního hodnocení zpracovaného za období roku 1997, pomíjí skutečnost, že vzhledem k jím podanému odvolání, o němž odvolací orgán rozhodoval teprve dne 19.

1998, nemohlo k jeho přeřazení na jinou funkci v dřívějším termínu platně dojít.

Rovněž stěžovatelovo tvrzení, že v průběhu vypracovávání služebního hodnocení mu nebyla poskytnuta možnost se k jeho obsahu vyjádřit, neobstojí, neboť právě ve svém vyjádření ze dne 30.

1998, vztahujícímu se k jeho služebnímu hodnocení, stěžovatel projevil souhlas se zjištěním, že v období posledních měsíců roku 1997 nevykazoval uspokojivé pracovní výsledky a že nedostatky v jeho práci byly zjištěny i při poslední kontrole v měsíci únoru 1998.

Převedení stěžovatele na jinou funkci bylo v rozhodnutí ředitele OŘ Policie ČR správně v záhlaví uvedeno ustanovením § 17 odst.

1 písm. c) zákona ČNR č.

186/1992 Sb., pouze ve výrokové části týkající se ustanovení do funkce bylo nesprávně uvedeno ustanovení § 16, kterýžto nedostatek však odstranil ve svém rozhodnutí odvolací orgán.

Rovněž tak nelze přisvědčit stěžovatelově námitce, že jeho převedení na jinou funkci v jiném druhu služby není relevantní proto, že nebyla konstatována nemožnost ustanovení do téhož druhu služby, neboť nemožnost zastávat dosavadní druh služby je konstatována nejen v rozhodnutích týkajících se služebního hodnocení, ale v návaznosti na ně i v napadeném rozhodnutí ředitele OŘ Policie ČR.

Jinak je sice správné, na co poukazuje stěžovatel, že v napadeném rozhodnutí ředitele Policie ČR, je ve výrokové části uvedeno "v ostatním zůstává napadené rozhodnutí nezměněno", zde však jde pouze o slovně sice odlišné, obsahově však stejné, stěžovatelova ústavně zaručená práva nijak nezpochybňující, slovní vyjádření části ustanovení § 133 odst.

3 zákona ČNR č.

186/1992 Sb., znějící jinak odvolání zamítne a rozhodnutí potvrdí".

Pokud se týče navrhovaného zrušení výnosu Ministerstva vnitra ČR, čj.

PS-1361/5092, ze dne 23.

1992, publikovaného ve Sbírce zákonů pod č.

374/1992 Sb., konstatuje Ústavní soud, že uvedený předpis v napadeném rozhodnutí ze dne 13.

1998 není uveden vůbec, zatímco v napadeném rozhodnutí ze dne 18.

1998 se sice s odkazem na ustanovení 4 IV.

ÚS 484/98 § 25 tohoto předpisu uvádí, že služební hodnocení platí ode dne jeho vykonatelnosti do dne vykonatelnosti nového služebního hodnocení, jen tím však podle názoru Ústavního soudu není naplněna skutková podstata uvedená v ustanovení § 74 zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu.

Jinak vyjádřeno, konstatované citování části uvedeného předpisu nebylo z hlediska ustanovení § 74 citovaného zákona vůbec relevantní, což ve svých důsledcích znamená, že stěžovatel není k podání návrhu na zrušení tohoto právního předpisu ve smyslu ustanovení § 64 odst.

2 písm. d) citovaného zákona legitimován.

Jinak totiž bylo podle tohoto předpisu postupováno pouze při zřizování poradní komise, s níž ředitel Policie ČR, věc projednal, právě v této fázi řízení bylo však naopak vyhověno stížnosti stěžovatele na postup předsedy komise mjr. ing.

T.F. s tím, že novým předsedou komise se ustanovuje mjr.

P.R.

Všechny uvedené skutečnosti a závěry považuje Ústavní soud za natolik evidentní, že mu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst.

2 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č.

77/1998 Sb., odmítnout a současně odmítnout podle ustanovení § 43 odst.

1 písm. c) citovaných zákonů návrh na zrušení jiného právního předpisu.

Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 6. ledna 1999 JUDr.Eva Zarembová předsedkyně senátu