Entscheidungsdetail

IV.ÚS 47/99

Gericht

Ústavní soud

ECLI

ECLI:CZ:US:1999:4.US.47.99

Datum

05.04.1999

Textstatus

Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu IV.ÚS 47/99 ze dne 4. 5. 1999

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského, ve věci ústavní stížnosti E. S., zastoupeného JUDr. J. J., advokátkou, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. prosince 1998, č.j. 33 Cdo 152/98-267, za účasti Nejvyššího soudu ČR, jako účastníka řízení,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Dne 28.

1.

1999 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. prosince 1998, č.j.

33 Cdo 152/98-267, kterým bylo jako nepřípustné odmítnuto dovolání stěžovatele proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 22.

1.

1997, č.j.

12 Co 799/96-216.

Uvedeným rozsudkem Krajského soudu v Plzni byl změněn rozsudek Okresního soudu v Klatovech ze dne 30.

8.

1996, č.j.

6 C 71/95-198, v části týkající se vzniku prodlení s placením jednotlivých faktur a povinnosti platit smluvní pokutu.

Ve zbytku byla žaloba stěžovatele zamítnuta a současně bylo rozhodnuto o nákladech řízení.

Stěžovatel je přesvědčen, že napadeným usnesením bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces zakotvené v čl.

36 odst.

1 Listiny základních práv a svobod ("Listina").

Tvrdí, že Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací měl o podaném dovolání rozhodnout, protože odvolací soud změnil rozsudek soudu I. stupně ve věci samé, a tudíž dle jeho názoru se jednalo o dovolání přípustné podle § 238 odst.

1 písm. a) o.s.ř.

Na základě uvedených skutečností stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl a napadené usnesení zrušil.

Nejvyšší soud ČR, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že při posuzování přípustnosti dovolání podle § 238 odst.

1 písm. a) o.s.ř. porovnáním výroků č.

I. rozsudku soudu prvního stupně a soudu odvolacího dospěl k závěru, že jde o obsahově shodné výroky, tj. že odvolací soud v této části potvrzoval rozsudek soudu prvního stupně, a tudíž nešlo o jeho změnu.

Změna rozsudku soudu prvního stupně spočívala pouze ve změně doby prodlení, za níž byla účtována smluvní pokuta, přičemž tato změna byla provedena ve prospěch žalovaného v bodě II. výroku rozsudku odvolacího soudu.

Smluvní pokuta nebyla tedy žalobci za období předcházející době určené odvolacím soudem v rozsudku tohoto soudu přiznána, zatímco soud I. stupně smluvní pokutu v tomto období přiznal.

Z uvedeného je patrné, že v této části byl rozsudek soudu I. stupně změněn.

Tento výrok, tj. výrok č.

II. rozsudku odvolacího soudu, však stěžovatel dovoláním nenapadl, a proto se dovolací soud nemohl přezkoumáním této části rozsudku zabývat.

Vzhledem k uvedeným skutečnostem dovolací soud nedospěl k závěru, že dovolání je přípustné podle § 238 odst.

1 písm. a) o.s.ř., a neshledal ani důvody přípustnosti uvedené v § 237 odst.

1 o.s.ř. v návaznosti na ust. § 242 odst.

3 o.s.ř.

Proto dovolání zamítl a nemohl se již zabývat věcnými námitkami uvedenými stěžovatelem v dovolání.

Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem shromážděných podkladů, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je neopodstatněná.

Podstatou ústavní stížnosti je nespokojenost stěžovatele se způsobem právního posouzení podmínek přípustnosti dovolání dle § 238 odst.

1 písm. a) o.s.ř.

Nejvyšším soudem ČR.

Stěžovatel se neztotožnil s názorem Nejvyššího soudu a proto se, v podstatě jako na soud "odvolací", obrátil na Ústavní soud, a to poté, kdy v téže věci dřívější ústavní stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 22.

1.

1997, č.j.

1997, č.j.

12 Co 799/96-216 byla odmítnuta jako nepřípustná (usnesení ze dne 21.

1.

1998, sp. zn.

I.

ÚS 151/97 ).

Uvedeným postupem stěžovatel staví Ústavní soud do role další soudní instance.

Toto postavení Ústavnímu soudu, jak již opakovaně dal najevo v mnoha svých rozhodnutích, nepřísluší.

Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasahovat pouze v případě, že jejich rozhodnutím je zasaženo do ústavně zaručených práv a svobod.

Po posouzení obsahu napadeného rozhodnutí, jakož i vyžádaných podkladů, Ústavní soud v postupu Nejvyššího soudu ČR neshledal nic, co by nasvědčovalo nedodržení ústavních procesních práv stěžovatele, či ústavně nekonformní interpretaci procesních ustanovení aplikovaných v projednávané věci.

Ústavní soud je orgánem ochrany ústavnosti a z tohoto pohledu není v podstatě rozhodné, zda sdílí či nesdílí právní názory obecných soudů, pokud se pohybují v ústavních mezích.

Přesto lze konstatovat, že Ústavní soud v podstatě sdílí názor Nejvyššího soudu ČR, podle něhož příslušné výroky rozsudku soudu prvního stupně a soudu odvolacího jsou obsahově shodné, tj. že odvolací soud v předmětné části potvrzoval rozsudek soudu prvního stupně, a tudíž nešlo o jeho změnu.

Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. § 43 odst.

2 písm. a) zákona jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. května 1999 JUDr.

Eva Zarembová předsedkyně senátu