Entscheidungsdetail

IV.ÚS 426/99

Gericht: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:1999:4.US.426.99
Datum: 11.10.1999
Textstatus: Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu IV.ÚS 426/99 ze dne 10. 11. 1999

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu

IV. ÚS 426/99

Ústavní soud rozhodl dne 10. listopadu 1999 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského ve věci ústavní stížnosti A. S., zastoupeného JUDr. L. M., advokátem, proti nečinnosti ministra spravedlnosti České republiky,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve své stížnosti proti nečinnosti ministra spravedlnosti České republiky, jenž odepřel zasáhnout v jeho prospěch podáním stížnosti pro porušení zákona podle § 30 odst.

2 zákona č.

119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění nynějších předpisů, stěžovatel uvádí, že byl odsouzen rozsudkem Vojenského obvodového soudu v Českých Budějovicích ze dne 21.

11.

1989, sp. zn.

2 T 327/89, pro odepření povinnosti vykonat vojenskou službu z důvodu svědomí a náboženského vyznání k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců.

V důsledku amnestie prezidenta republiky ze dne 1.

1990 mu byl celý trest prominut.

Usnesením Vojenského obvodového soudu v Českých Budějovicích ze dne 21.

1991, sp. zn.

Rtv 4/91, ve spojení s usnesením Vyššího vojenského soudu v Táboře ze dne 19.

1991, sp. zn.

2 Rtvo 21/91, byl v přezkumném řízení vedeném podle zákona o soudní rehabilitaci zrušen původní rozsudek ve výroku o trestu, výrok o vině zůstal zachován.

Novým rozsudkem Vojenského obvodového soudu v Českých Budějovicích ze dne 17.

1991, sp. zn.

Rtv 4/91, ve spojení s usnesením Vyššího vojenského soudu v Táboře ze dne 13.

11.

1991, sp. zn.

4 Rtvo 51/91, bylo od potrestání stěžovatele upuštěno.

V listopadu 1998 se stěžovatel obrátil na ministra spravedlnosti s podnětem ke stížnosti pro porušení zákona, které spatřuje v tom, že i v rehabilitačním řízení byl zachován původní výrok o vině, přestože měl právo vojenskou službu odepřít.

Ministr spravedlnosti však k podání stížnosti pro porušení zákona neshledal důvod.

Stěžovatel je tohoto názoru, že v případech, na něž se vztahuje ustanovení § 30 odst.

2 zákona o soudní rehabilitaci, je ministr spravedlnosti povinen stížnost podat a že jeho odmítnutí je v rozporu s článkem 36 odst.

1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a článkem 6 odst.

1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a proto žádá Ústavní soud, aby ministru spravedlnosti byla nálezem Ústavního soudu tato povinnost uložena.

Z obsahu spisu Rtv 4/91 bývalého Vojenského obvodového soudu v Českých Budějovicích Ústavní soud zjistil, že rozsudkem tohoto soudu ze dne 21.

11.

1989, sp. zn.

2 T 327/89, ve spojení s usnesením Vyššího vojenského soudu v Táboře ze dne 24.

1990, sp. zn.

4 To 13/90, byl stěžovatel uznán vinným trestným činem nenastoupení služby v ozbrojených silách podle ustanovení § 269 odst.

1 trestního zákona a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců nepodmíněně.

Na návrh stěžovatele proběhlo v roce 1991 přezkumné řízení, ve kterém bylo podle ustanovení § 14 odst.

1 písm. f) zákona o soudní rehabilitaci napadené rozhodnutí zrušeno v části výroku o trestu odnětí svobody a rozsudkem Vojenského obvodového soudu v Českých Budějovicích ze dne 17.

1991, sp. zn.

4 Rtvo 4/91, bylo nově rozhodnuto tak, že se při nezměněném výroku o vině od potrestání upouští.

Z kopie dopisu 1. náměstka ministra spravedlnosti ze dne 13.

1999, č.j.

550/99-SNI, zaslané právnímu zástupci stěžovatele JUDr.

M. vyplývá, že v trestní věci stěžovatele nebyl shledán důvod k podání stížnosti pro porušení zákona.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska tvrzeného porušení Listiny a Úmluvy a poté dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná.

Trestný čin, pro který byl stěžovatel odsouzen, je v ustanovení § 4 písm. e) zákona o soudní rehabilitaci uveden mezi trestnými činy, za jejichž odsouzení bylo možno domáhat se zrušení rozhodnutí v přezkumném řízení, a to jednak na návrh odsouzeného, jednak na návrh dalších osob uvedených v § 5 citovaného zákona, jakož i fakultativně na návrh prokurátora.

Stěžovatel byl ve věci sám činný a dosáhl zrušení rozhodnutí v přezkumném řízení, byť jen v části, ve které bylo shledáno vadným.

Stěžovatel se však domáhá podání stížnosti pro porušení zákona na základě § 30 odst.

2 zákona o soudní rehabilitaci a tvrdí, že v tomto případě je ministr spravedlnosti povinen stížnost podat a nečiní-li tak, zasahuje do stěžovatelových ústavně zaručených práv.

Tento závěr však Ústavní soud nesdílí, neboť jak již vyložil ve svém usnesením ze dne 18.

1999, sp. zn.

IV.

ÚS 165/99 , ustanovení § 30 odst.

2 zákona o soudní rehabilitaci, stanovící ministru spravedlnosti povinnost podat stížnost pro porušení zákona, jestliže přezkoumáním zjistí, že k porušení zákona došlo z důvodů uvedených v § 1, nelze chápat a vykládat jinak než tak, že jde o případy porušení zákona, k nimž sice docházelo v rozporu s citovaným ustanovením § 1, jež nicméně nenaplňují žádnou ze skutkových podstat uvedených v oddíle druhém, v projednávané věci pak v oddíle třetím, zákona o soudní rehabilitaci.

S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst.

2 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č.

77/1998 Sb., odmítnout.

Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 10. listopadu 1999 JUDr.

Eva Zarembová předsedkyně senátu