Entscheidungsdetail

IV.ÚS 11/99

Gericht

Ústavní soud

ECLI

ECLI:CZ:US:1999:4.US.11.99

Datum

05.10.1999

Textstatus

Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu IV.ÚS 11/99 ze dne 10. 5. 1999 U 36/14 SbNU 339 Nepravá zpětná působnost - odklad účinnosti nové úpravy pro vymezenou skupinu subjektů

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského, ve věci ústavní stížnosti A. B., a A., spol. s r. o., zastoupených JUDr. J. U., advokátem, proti postupu Magistrátu hlavního města Prahy, odboru dopravy se sídlem v Praze 1, Řásnovka 8, a Magistrátu hlavního města Prahy, živnostenského odboru se sídlem v Praze 1, Mariánské nám. 2, při vydávání průkazů způsobilosti řidiče taxislužby, spojené s návrhem na zrušení části zákona č. 111/1994 Sb. a vyhlášky č. 187/1994 Sb., jakož i vyhlášky hl. města Prahy č. 23/1998 ze dne 9.7.1998, o ověřování znalostí řidičů taxislužby na území hlavního města Prahy,

takto:

Ústavní stížnost a návrhy s ní spojené se odmítají.

Odůvodnění:

Dne 8.

1.

1999 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost, doplněná návrhem na vydání předběžného opatření ze dne 14. ledna 1999 a podáním ze dne 4. února 1999, kterou se stěžovatelé domáhali, aby Ústavní soud nálezem zakázal Magistrátu hlavního města Prahy, odboru dopravy (dále jen "dopravní úřad") a živnostenskému odboru (dále jen "živnostenský úřad"), pokračovat v porušování práva na svobodné podnikání zakotveného v čl.

26 odst.

1 a 2 Listiny základních práv a svobod ("Listina") tím, že stěžovatelům je odpíráno provedení úkonů podle § 21 zákona č.

111/1994 Sb., o silniční dopravě (silniční zákon), ve znění pozdějších předpisů, zejména vydání průkazů o způsobilosti řidiče taxislužby podle § 21 odst.

5 cit. zákona, a že jsou jim stanovovány podmínky pro provozování živnosti, které nejsou upraveny zákonem.

Dále stěžovatelé požadovali zakázat jakékoliv aktivity uvedených orgánů veřejné správy, které jim brání v podnikání na základě koncese k provozování taxislužby a zrušit stanovisko dopravního úřadu obsažené v dopise stěžovateli A.

B. ze dne 17.

12.

1998.

Spolu s ústavní stížností stěžovatelé podali návrh na zrušení specifikovaných ustanovení silničního zákona, neboť jsou přesvědčeni, že vzniklý stav je důsledkem neústavnosti těchto ustanovení.

Námitky stěžovatelů směřují především k ust. § 6 odst.

4 silničního zákona, které obsahuje zmocnění ke stanovení odborné způsobilosti, obsahu a rozsahu zkoušek a podrobností o skládání zkoušek, prováděcím předpisem.

Citované ustanovení je dle přesvědčení stěžovatelů v rozporu s čl.

26 odst.

1 Listiny, podle něhož jenom zákon může stanovit podmínky a omezení pro výkon určitých povolání.

Vyžadování odborné způsobilosti je dle jejich názoru také v rozporu s čl.

4 odst.

1 Listiny, podle něhož povinnosti lze ukládat jen na základě zákona a v jeho mezích.

Stěžovatelé současně navrhli zrušení specifikovaných částí prováděcí vyhlášky č.

187/1994 Sb., ve znění pozdějších předpisů, pro rozpor s čl.

2 odst.

3 Ústavy České republiky ("Ústava") a čl.

1, čl.

2 odst.

2, čl.

4 odst.

1 až 4 a čl.

26 odst.

1 a 2 Listiny.

Dále navrhli zrušit vyhlášku hlavního města Prahy č.

23/1998 Sbírky obecně závazných vyhlášek hlavního města Prahy, o ověřování znalostí řidičů taxislužby, schválené usnesením Zastupitelstva hl. m.

Prahy ze dne 9.

7.

1998.

Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníků řízení a poté, co se seznámil se shromážděnými podklady, dospěl k závěru, že ústavní stížnost a návrhy s ní spojené je třeba odmítnout, a to z následujících důvodů.

Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelů s platnou právní úpravou provozování taxislužby, jak je stanovena silničním zákonem a prováděcími předpisy k němu vydanými, a to za situace, kdy právě Listina v čl.

26 odst.

2 výslovně podmiňuje realizaci práva každého podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost, splněním podmínek stanovených zákonem.

Z ústavněprávního hlediska pak jde především o posouzení otázky, zda je či není slučitelné s ústavním pořádkem, jestliže zákonodárce pro výkon určitých činností povolených či provozovaných podle dřívějších předpisů stanoví podmínky nové, tedy především otázek souvisejících z principem rovnosti a právní jistoty.

Ustanovení § 40a odst.

1 zákona č.

111/1994 Sb., doplněné zákonem č.

111/1994 Sb., doplněné zákonem č.

304/1997 Sb., je ustanovením intertemporálním, tedy ustanovením, které řeší střet právní úpravy staré ( která podmínky k výkonu určité činnosti upravovala liberálněji) s právní úpravou novou.

Způsob řešení tohoto střetu vytváří nepravou retroaktivitu, když pro určitou vymezenou skupinu subjektů se účinnost nové úpravy (splnění jedné z podmínek) odkládá do stanoveného termínu.

Těmto subjektům je tedy poskytnuta příležitost splnit náročnější či jiné podmínky nové úpravy a současně si v tomto období zachovat kontinuitně svůj status.

Taková úprava nezakládá dle přesvědčení senátu Ústavního soudu žádnou nerovnost.

Nerovnost by naopak nutně založilo řešení, které by dosavadním držitelům oprávnění k určité činnosti ponechalo, zatímco podmínky nové a přísnější by platily pouze pro uchazeče nové.

Řešení, které zákonodárce zvolil rozhodně nemá znaky libovůle a není v rozporu s principem rovnosti, jak je Ústavním soudem chápán (viz např. nálezy č.

3 a 9, sv.

1, Sbírka nálezů a usnesení ÚS ČR).

Nesvědčí o tom, ani míra odlišnosti staré a nové úpravy, ani důvody pro zavedení tzv. způsobilostních zkoušek, které lze označit naopak za rozumné a také v řadě civilizovaných zemí obvyklé a běžné.

Rozhodně tedy nejde o postup diskriminující.

Rovněž tak výslovné zákonné zmocnění obce, stanovit obecně závaznou vyhláškou jako podmínku provozování taxislužby na jejím území prokázání určitých znalostí, nikterak nevybočuje z ústavních mezí, opíraje se o výslovné obecné zmocnění v § 16 zákona č.

367/1990 Sb., o obcích, jakož i o zvláštní ustanovení § 21 odst.

7 a § 41 odst.

2 zákona č.

111/1994 Sb., ve znění pozdějších předpisů.

Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost se opírá prakticky výhradně o argumentaci vycházející z přesvědčení stěžovatelů o neústavnosti právních předpisů, které se k věci vztahují, přičemž, jak výše uvedeno, Ústavní soud považuje tato tvrzení za zjevně neopodstatněná, nezbylo než podanou stížnost a návrhy s ní spojené odmítnout podle ustanovení § 43 odst.

2 písm. a,b, zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 18.

5.1999 JUDr.

Zarembová předsedkyně senátu