Entscheidungsdetail

III.ÚS 95/99

Gericht: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:1999:3.US.95.99
Datum: 25. 11. 1999
Textstatus: Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu III.ÚS 95/99 ze dne 25. 11. 1999 N 165/16 SbNU 215 Změna výpovědi tzv. korunního svědka jako důvod povolení obnovy řízení

Česká republika

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl v senátě o ústavní stížnosti R. V., nyní ve výkonu trestu, zastoupeného JUDr. J. S., advokátem, směřující proti usnesení Vrchního soudu v Praze, č.j. 11 To 95/98-42, ze dne 28. 12. 1998, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze, č.j. Nt 115/98-21, ze dne 26. 10. 1998, takto: Usnesení Vrchního soudu v Praze, č.j. 11 To 95/98-42, ze dne

28. 12. 1998 a usnesení Městského soudu v Praze, č.j. Nt 115/98-21, ze dne 26. 10. 1998 se zrušují.

Odůvodnění

Navrhovatel podal dne 20. 2. 1999 ústavní stížnost, kterou brojí proti usnesení Vrchního soudu v Praze, č.j. 11 To 95/98-42. Tímto rozhodnutím byla zamítnuta jeho stížnost, kterou podal do usnesení Městského soudu v Praze, č.j. Nt 115/98-21, ze dne 26.

10.

1998, kterým byl zamítnut podle § 283 písm. d) trestního řádu jeho návrh (dále tr.ř.) na povolení obnovy řízení.

V uvedeném postupu spatřuje navrhovatel porušení svých základních lidských práv a svobod zakotvených v ust. čl.

6 odst.

1, 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále Úmluva) i porušení čl.

10 Ústavy ČR.

Ze spisu Městského soudu v Praze, sp. zn.

Nt 115/98 Ústavní soud zjistil, že návrh na povolení obnovy řízení směřoval do trestní věci navrhovatele vedené u Městského soudu v Praze, pod sp. zn.

46 T 2/95, kdy byl pravomocně uznán vinným (i na základě rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 29.

1997) ze spáchání trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst.

1, 3, písm. b) trestního zákona (dále tr. zák.) a trestného činu nedovoleného ozbrojování dle § 185 odst.

1 tr. zák., které spáchal v roce 1994 jednáním uvedeným ve skutkových větách příslušných rozhodnutí.

Podstatou podaného návrhu na povolení obnovy řízení je tvrzení navrhovatele, že korunní (a vlastně jediný přímý) svědek, který v trestní věci vypovídal proti navrhovateli a usvědčoval ho z trestné činnosti již zmíněné,zásadně změnil svou výpověď s tím, že pokud proti navrhovateli v jeho trestní věci svědčil a z trestné činnosti jej usvědčoval, tak jeho svědecká výpověď (tehdy učiněná) byla vědomě nepravdivá.

Jedná se o svědka jménem R.

T., který byl sám za obdobnou trestnou činnost odsouzen ve Švýcarsku.

Ten je v současné době na svobodě a dne 9.

1998 učinil před S.

J. z B. prohlášení, že v průběhu roku 1994 vypovídal nepravdivě před trestními orgány Švýcarska, a to proti navrhovateli, kterého také neodůvodněně obvinil.

Uvedl, že tehdy vypovídal jako obviněný a nemusel tak mluvit pravdu, navíc mu bylo slíbeno (švýcarskými orgány), že pokud obviní V., bude propuštěn z vězení.

Nyní pod tlakem svého svědomí a u vědomí toho, že byl V. v ČR přísně potrestán, učinil tuto výpověď, která byla ověřena úředně tajemníkem Místního úřadu V.

T. - obce B.

Uvedeným rozhodnutím potom Městský soud v Praze ve veřejném zasedání konané dne 26.

10.

1998 návrh na povolení obnovy řízení zamítl.

V odůvodnění svého rozhodnutí vycházel ze závěrů, které učinil v původním trestním řízení vedeném proti navrhovateli jak soud nalézací, tak i soud odvolací.

Poukázal na tehdejší změny ve výpovědi svědka T., který před svým tvrzením usvědčujícím navrhovatele jeho účast zamlčoval či popíral.

Poukázal na prokázané telefonické hovory s dalším odsouzeným ve věci pašování drog (V.

Z.), ze kterých plyne obava z policie.

Upozornil i na snahu utajit telefonní číslo navrhovatele, když k takovému postupu by za normálních okolností nebyl rozumný důvod.

Zmiňuje konečně i blízký vztah navrhovatele k dalšímu odsouzenému kurýru drog (J.

R.), když po jeho uvěznění poskytl jeho manželce významnou finanční částku (300.000,- Kč) k umožnění jeho návštěvy ve věznici ve Švýcarsku.

Za daného stavu tak soud I. stupně uzavřel, že není žádný důvod uvěřit další výpovědi R.

T. právě i s poukazem na to, že by jej k usvědčující výpovědi nutily švýcarské vyšetřovací orgány.

Poukázal dále na četné změny výpovědí svědka, které byly dostatečně zhodnoceny v původním trestním řízení a z tohoto pohledu jeho nynější výpověď vlastně postrádá hodnotu nového důkazu.

Proti tomuto rozhodnutí navrhovatel podal stížnost, ve které znovu upozornil na zcela rozdílnou (změněnou) výpověď svědka T. právě ve vztahu k původnímu trestnímu řízení, na jehož základě byl navrhovatel pravomocně odsouzen.

Opakoval argumentaci užitou již v návrhu na povolení obnovy řízení dle trestního řádu a dovodil, že v zásadě jediným důkazem na základě kterého byl odsouzen je právě ona svědecká výpověď R.

T. učiněná v trestním řízení vedeném proti navrhovateli, když tato výpověď byla učiněna před švýcarskými orgány.

Namítl dále nelogičnost a neprůkaznost užití dalších, tentokráte nepřímých důkazů (telefonické rozhovory, telefonní číslo v zápisníku svědka a otázka odsouzeného R.).

Zároveň také vznesl námitku podjatosti ve vztahu k předsedovi senátu soudu I. stupně, který rozhodoval o podaném návrhu na povolení obnovy řízení.

O takto podané stížnosti rozhodoval Vrchní soud v Praze a ten usnesením ze dne 28.

12.

1998, č.j.

11 To 95/98-42, stížnost dle § 148 odst.

1 písm. c) tr.ř. zamítl.

V odůvodnění svého rozhodnutí rekapituloval tvrzení navrhovatele i soudu I. stupně s tím, že jeho rozhodnutí bylo učiněno v souladu se zákonem.

Konstatoval, že navrhovatel vznesl námitku podjatosti senátu soudu I. stupně a jeho předsedy a také existenci dopisu, ve kterém R.

T. sděluje, že je připraven se k soudu dostavit a ve věci vypovídat.

K věci samé potom připustil možnost (podle uznávaného výkladu), že za nový důkaz lze považovat i podstatně změněnou výpověď důležitého svědka, v takovém případě však soud musí velmi pečlivě hodnotit důvody, které svědka k takovému postupu vedly s tím, že šetření důvodnosti návrhu na povolení obnovy není obligatorním.

Odkázal na to, že k odpovídajícímu závěru lze nepochybně dospět porovnáním původně provedených důkazů s významem důkazu nově navrhovaného.

Uzavřel, že hodnocením výpovědí T. se soudy v původním řízení podrobně zabývaly a dodal, že soud I. stupně v řízení o povolení obnovy správně poukázal na změny jeho výpovědi před švýcarskými orgány, které měly logický a v praxi obvyklý vývoj od zamlčování přes popírání až k doznání s tím, že konečná výpověď svědka byla v mnohých směrech potvrzována i dalšími důkazy.

Případná nová výpověď svědka (shodná s jeho prvními výpověďmi ve Švýcarsku - kterým tehdy soud neuvěřil), nemohla dosavadní skutková zjištění změnit tak, že by mohla být považována za nový důkaz, vedoucí k povolení obnovy řízení.

K otázce namítané podjatosti se nijak nevyjádřil.

Do zmíněného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze podal navrhovatel ústavní stížnost, s návrhem toto rozhodnutí zrušit.

V postupu Vrchního soudu v Praze spatřuje porušení svých základních práv a svobod obsažených v čl.

6 odst.

1, 3, písm. d) Úmluvy, jakož i čl.

10 Ústavy ČR.

Poukázal na ověřené prohlášení R.

T., ve kterém zcela mění svou výpověď i na jeho ochotu a vlastně i žádost moci vypovídat před soudem.

Zdůraznil, že procesní postavení T. je zcela odlišné od toho kdy vypovídal (tehdy jako obviněný s možností vypovídat jak uznal za vhodné) v rámci své obhajoby před švýcarskými orgány, když nyní nabízí svou výpověď v postavení svědka se všemi důsledky z toho plynoucími (včetně případného trestního postihu v případě prokázání jeho eventuální křivé či nepravdivé výpovědi).

Neměl však možnost svou výpověď učinit a to přímo před soudem a detailně tak k věci vypovídat, když jím nabízená výpověď byla již dopředu odmítnuta.

Konečně navrhovatel dospěl k závěru, že svědectví T. je v jeho věci naprosto zásadní, a to i s ohledem na jeho výpovědi v původním trestním řízení i na nepřímé další důkazy tehdy provedené.

Jak již řečeno, v postupu Vrchního soudu v Praze vidí zásah do svých základních práv a svobod označených v čl.

6 odst.

1, 3, písm. d) Úmluvy, přičemž zároveň poukázal na čl.

10 Ústavy ČR s tím, že právě Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod, kterou je takto ČR vázána, je pro ni bezprostředně závazná a má přednost před zákonem.

Na vyžádání Ústavního soudu k podané ústavní stížnosti Vrchní soud v Praze uvedl přípisem označeným jako vyjádření, že věc je zřejmá z přiložených rozhodnutí (sp. zn.

11 To 95/98, sp. zn.

11 To 60/97) a nemá co by doplnil.

Po zvážení všech skutečností plynoucích jak z podané ústavní stížnosti, tak i ze spisového materiálu, který Ústavní soud vyžádal (spis Městského soudu v Praze, sp. zn.

Nt 115/98) dospěl k závěru, že podaný návrh je důvodný.

Předně je na místě poukázat na velmi důležité až zásadní postavení R.

T., který vypovídal jako svědek v trestní věci navrhovatele, a to jako tzv. korunní svědek a také vlastně jediný, který z trestné činnosti, pro kterou byl navrhovatel uznán vinným jej také usvědčoval.

Jeho již citované prohlášení potom nasvědčuje tomu, že svou výpověď z původního trestního řízení hodlá zásadně změnit, a to z důvodů, které v uvedeném prohlášení uvádí.

Tato skutečnost právě může být oním novým důkazem, tak jak na to poukazuje i odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí, když za dříve neznámý důkaz je třeba považovat též důkaz provedený, jehož obsah je však jiný než v původním řízení (např. i podstatně změněná výpověď korunního svědka).

V tomto smyslu je také nezbytné interpretovat příslušné ustanovení trestního řádu (§ 278 odst.

1).

Samozřejmě a ovšem musí být hodnoceny i okolnosti nebo důvody, které vedly k obsahové změně důkazů.

A právě vycházeje z této skutečnosti má Ústavní soud za to, že v uvedeném řízení i odvolací soud poukázal pouze na již zmíněné prohlášení T., učiněné a svěřené v cizině a z jeho obsahu vyvodil konečné závěry odmítající jeho věrohodnost a přesvědčivost.

To vše při vědomí toho, že svědek je ochoten před soudem vypovídat a svou svědeckou výpověď nabízí (je připraven předstoupit před soud).

S ohledem na již řečené, tedy zásadní důležitost výpovědí T. pro odsouzení navrhovatele i u vědomí toho, že nelze přeceňovat v původním řízení provedené důkazy (v podstatě nepřímé), není dán žádný rozumný důvod, proč by tohoto svědka neměl přímo soud vyslechnout.

V rámci jeho přímého výslechu je potom na místě pečlivě a pozorně zvážit skutečnosti jím uváděné, přímo reagovat na jeho případná tvrzení a zabývat se i podrobnostmi (ve vztahu k jeho dřívějším výpovědím), které nebyly uvedeny v již zmíněném svědkově prohlášení.

To vše i s poukazem na jeho procesní postavení (svědka) s případnými důsledky.

Takovému postupu nic nebrání (a to i s ohledem na vyjádření svědka stran jeho možnosti a vlastně snahy předstoupit před soud), podstatným však zůstává již vyslovené.

Tedy skutečnost, že se jedná v dané věci (i z pohledu předchozího odsouzení navrhovatele) o zásadní úvahu o tom, zda takto nabízený důkaz lze označit za takový, který byl soudu dříve neznámý a který by mohl sám o sobě nebo se skutečnostmi a důkazy už dříve známými odůvodnit jiné rozhodnutí o vině a tedy konečném důsledku vést k povolení obnovy řízení.

Postupem soudů obou stupňů tak nebylo respektováno namítané ustanovení čl.

6 odst.

3 písm. d) Úmluvy, když toto ustanovení je nutno vztáhnout i na postup soudů rozhodujících o obnově (trestního) řízení.

Protože nelze mít za to, že takto navrhovaný a zásadní důkaz v rámci návrhu na povolení obnovy řízení byl dostatečně verifikován, bylo porušeno v konečném důsledku i právo navrhovatele na spravedlivý proces, zejména z hlediska ustanovení čl.

38 odst.

2 Listiny základních práv a svobod, když požadavek na provedení závažného a zásadního důkazu nebyl soudy akceptován, když jejich argumentace v tomto směru není přesvědčivá a vyčerpávající.

Na tomto místě a snad i nad rámec učiněných úvah Ústavní soud zdůrazňuje, že důvody obsažené v tomto rozhodnutí nikterak nenaznačují, jak by měly obecné soudy dále o návrhu na povolení obnovy rozhodovat, když samozřejmě je pouze na nich k jakým závěrům po výslechu svědka dospějí.

S ohledem na uvedené proto Ústavní soud rozhodl jak uvedeno ve výroku tohoto nálezu s tím, že zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů, jednak z důvodů procesní ekonomie, především však proto, že protiústavnost rozhodnutí odvolacího soudu má již svůj podstatný základ v rozhodnutí soudu.

I. stupně.

Nezbývá závěrem než dodat, že na namítanou podjatost soudce Městského soudu v Praze v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud nijak nereagoval a tak s ohledem na současný stav v řízení bude zapotřebí o této skutečnosti příslušným postupem v souladu s trestním řádem i ústavními předpisy rozhodnout.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí se nelze odvolat.

V Brně dne 25. listopadu 1999