Entscheidungsdetail

III.ÚS 65/99

Gericht: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:1999:3.US.65.99
Datum: 07.08.1999
Textstatus: Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu III.ÚS 65/99 ze dne 8. 7. 1999

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud ČR rozhodl senátě složeném z předsedy JUDr.

Vladimír Jurky a soudců JUDr.

Pavla Holländera a JUDr.

Vlastimila Ševčíka o ústavní stížnosti navrhovatele ing.

N., zast.

JUDr.

Č.

V., advokátem, proti usnesení Vrchního soudu Olomouc, sp. zn.

2 To 216/98, ze dne 11. ledna 1999, t a k t o : Návrh se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í Včas podanou ústavní stížností navrhovatel napadl shora uvedené rozhodnutí Vrchního soudu Olomouc s tím, že jeho vydáním byla porušena jeho ústavně zaručená práva a svobody.

Ze spisových materiálů obsažených ve spisech Městského soudu v Brně, sp. zn.

7 Nt 4417/96 i Krajského soudu v Brně, sp. zn.

1 T 11/97, Ústavní soud zjistil, že navrhovatel byl usnesením Městského soudu v Brně ze dne 5.

10.

1996, sp. zn.

7 Nt 4417/96, vzat do vazby, ve které setrval do doby, kdy nabylo právní moci rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci, sp. zn.

2 To 129/98, ze dne 25.

1998, jímž bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé (bylo rozhodnuto o odvolání tehdy obžalovaného navrhovatele, které směřovalo proti rozsudku Krajského soudu v Brně, č.j.

1 T 11/97-1093).

Usnesením ze dne 25.

11.

1998, sp. zn.

1 T 11/97, potom rozhodl Krajský soud v Brně o započtení doby vazby navrhovatele do jemu uloženého trestu odnětí svobody, o povinnosti nahradit státu náklady spojené s výkonem této vazby a konečně uložena povinnost nahradit státem zálohované náklady trestního řízení.

Proti prvním dvěma výrokům obsaženým v uvedeném rozhodnutí Krajského soudu v Brně podal navrhovatel stížnost s tím, že dle § 38 odst.

1 trestního zákona (dále tr.zák.) a § 334 odst.

1 trestního řádu (dále tr.ř.) se do trestu odnětí svobody započítává doba počínající okamžikem, kdy k omezení osobní svobody skutečně došlo.

V daném případě se tak v době, kdy byl brán do vazby nestalo (byla překročena doba 24 hodin, do které byla započtena i doba, kdy byl omezen na osobní svobodě, a to i před rozhodnutím vyšetřovatele o jeho zadržení) a měl být soudcem právě s ohledem na uvedené propuštěn na svobodu.

Pro nezákonnost tohoto postupu mu proto nelze ukládat povinnost nahradit státu náklady spojené s výkonem vazby.

Na základě podané stížnosti rozhodoval Vrchní soud v Olomouci, který dospěl k závěru, že podaná stížnost je zčásti důvodná, protože v rozhodné době byla reálně osobní svoboda navrhovatele omezena již ve 13.30 hod. dne 2.

10.

1996 (zajištěním navrhovatele dle § 14 odst. písm. e) zákona o Policii ČR) a v uvedeném smyslu také rozhodl o započtení délky vazby navrhovatele do trestu, který mu byl uložen.

K námitkám navrhovatele stran zákonnosti pravomocného usnesení Městského soudu v Brně ze dne 5.

10.

1996, sp. zn.

7 Nt 4417/96, na základě kterého byl navrhovatel vzat dle § 68 tr.ř. z důvodů uvedených v § 67 písm. b) tr.ř. do vazby, Vrchní soud uvedl, že k takovému přezkumu není oprávněn, když je nepochybné, že navrhovatel byl v projednávané (vlastní) trestní věci ve vazbě, v rámci této věci byl také pravomocně odsouzen, a proto je také ve smyslu § 152 odst.

1 písm. a) tr.ř. povinen nahradit státu náklady spojené s výkonem vazby.

Proti uvedenému rozhodnutí podal navrhovatel ústavní stížnost, ve které poukazuje na již uvedené rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 5.

10.

1996, jímž byl vzat do vazby s tím, že s ohledem na nedodržení 24hodinové lhůty se tak nemělo stát.

V souvislosti s rozhodnutím Vrchního soudu Olomouc ze dne 11.

1999, sp. zn.

2 To 216/98, má za to, že mělo být vrchním soudem "z úřední povinnosti" zrušeno rozhodnutí, jímž byl vzat do vazby.

Zmíněné rozhodnutí navrhl zrušit i v rámci podané ústavní stížnosti (z týchž důvodů jak namítal v řízení před obecnými soudy) s tím, že jeho protizákonnost je nutno promítnout i do zrušení dalších rozhodnutí obecných soudů (kterými bylo rozhodováno o vině a trestu navrhovatele i jeho bratra), když protiprávní označení doby omezení osobní svobody (jeho počátku) nebylo dosud nijak přerušeno.

Navrhl zrušit rozhodnutí, jímž byl vzat do vazby (i přes nedodržení lhůty plynoucí z ustanovení § 72 odst.

2 zák. o ÚS), když napadené rozhodnutí vrchního soudu je prvním důkazním prostředkem, kterým může doložit svůj návrh.

Stejně tak navrhl zrušit rozhodnutí Vrchního soudu Olomouc (o nákladech spojených s vazbou), protože s ohledem na uvedené pozbývají podkladu, žádá "zrušení zbavení svobody" sebe i svého bratra Z.

N. (porušen čl.

8 odst.

3 Listiny základních práv a svobod - dále Listiny) a v návaznosti na to i rozhodnutí obecných soudů (Krajského soudu v Brně, sp. zn.

1 T 11/97, ze dne 13.

1998, Vrchního soudu Olomouc, sp. zn.

2 To 129/98, ze dne 25.

1998).

Ve vydání zmíněných rozhodnutí spatřuje tak i porušení čl.

36 odst.

2, věta druhá a čl.

40 odst.

6 Listiny.

Konečně podal návrh na "zrušení ustanovení zákona, které nedovoluje obecným soudům přezkoumávat zákonnost pravomocných rozhodnutí, týkajících se základních práv a svobod" zrušení § 16 odst.

2 tr. zák. a ust. § 4 písm. b) tr. zák., které pokládá za obsahově shodné s ust. § 5 tr. zák.

Ústavní stížnost potom podal i proti dalšímu usnesení Vrchního soudu Olomouc (sp. zn.

2 To 215/98, ze dne 11.

1998), které se týká jeho bratra Z.

Konečně požádal o přednostní projednání svého návrhu (jde o naléhavou věc přesahující svým významem vlastní zájmy stěžovatele) a také o úhradu nákladů spojených s jeho a bratrovým zastoupením před Ústavním soudem.

Na vyžádání Ústavního soudu se k podanému návrhu vyjádřil i Vrchní soud Olomouc (předseda senátu, který napadené rozhodnutí vydal) a ten především uvedl, že většina argumentů se napadeného usnesení netýká, přesto je pokládá za právně nepodložené a ponechává jejich posouzení úvaze Ústavního soudu.

Dodal, že stran napadeného usnesení odkazuje na důvody v něm obsažené s tím, že stížnostmi soud nemůže přezkoumávat pravomocná rozhodnutí, kterými bylo rozhodnuto o některých otázkách trestního řízení v jeho jednotlivých (dřívějších) fázích.

Upozorňuje pouze na možný postup v rámci užití mimořádných opravných prostředků.

Stran samotného rozhodnutí, které bylo napadeno ústavní stížností doplnil, že respektoval nález Ústavního soudu týkající se omezení osobní svobody institutem zajištění podle § 14 odst.

1 písm. c) zákona o Policii ČR.

Ústavní stížnost navrhl odmítnout.

Po zvážení všech shora uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost není důvodná.

Především nelze mít výhrad proti závěrům Vrchního soudu v Olomouci ohledně doby a způsobu (včetně nákladů) započtené doby strávené navrhovatelem ve vazbě do trestu, který mu byl uložen.

Vrchní soud totiž v souladu se zákonem uvedenou dobu určil právě i s ohledem na již ustálenou judikaturu Ústavního soudu týkající se doby, kdy při vzetí do vazby je přesně (i z hlediska ústavnosti) stanovena doba, kterou počíná skutečné (reálné) omezení osobní svobody obviněného.

V tomto směru nezbývá než odkázat na důvody napadeného usnesení vyjádřené v usnesení stížnostního soudu, který je také vyjadřuje i z hlediska obdobných rozhodnutí Ústavního soudu, který se dané problematice dostatečně věnoval v minulosti již vícekrát a nemá co by v této oblasti na svém rozhodování měnil.

Nezbylo tak Ústavnímu soudu než v této části návrh jako zjevně neopodstatněný podle § 43 odst.

2 písm. a) zák. č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále zák. o ÚS), odmítnout.

Co se týče rozhodnutí Krajského soudu v Brně, jímž byl navrhovatel (jako obviněný vzat do vazby), nezbývá než připomenout ust. § 75 odst.

1 zák. o ÚS, které stanoví, že ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení.

Ze spisu Krajského soudu v Brně, sp. zn.

1 T 11/97, je zřejmé, že navrhovatel byl vzat do vazby usnesením Krajského soudu v Brně, č.j.

7 Nt 4417/96-24, ze dne 5.

10.

1996, proti kterému však (i přesto, že byl řádně poučen o přípustnosti stížnosti k soudu nadřízenému), tuto stížnost nepodal.

Za této situace nezbylo Ústavnímu soudu než v této části podle § 43 odst.

1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, návrh jako nepřípustný odmítnout, aniž by se dále mohl zabývat úvahami (obsaženými v ústavní stížnosti) o případném nedodržení lhůty z hlediska stanovených § 72 odst.

2 zák. o ÚS.

Stran návrhu na zrušení rozhodnutí Vrchního soudu Olomouc ze dne 11.

1999, sp. zn.

2 To 215/98, nutno poukázat na ustanovení § 72 odst.

1 písm a) zák. o ÚS, které stanoví, že ústavní stížnost jsou oprávněni podat i fyzická osoba podle čl.

87 odst.

1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že v pravomocném řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl.

10 Ústavy.

V daném případě se tak nestalo, když navrhovatel ve věci svého bratra takovou osobou není, a proto nezbylo než v této části podaný návrh odmítnout z hlediska ustanovení § 43 odst.

1 písm. c) zák. o ÚS, jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným.

Navrhovatel spolu s ústavní stížností podal i návrh na zrušení výše specifikovaných částí trestního zákona.

Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost byla odmítnuta, nepřísluší Ústavnímu soudu se dále samostatně zabývat návrhem na zrušení části zákona.

Stejnými hledisky se Ústavní soud řídil i ohledně návrhu na náhradu nákladů zastoupení navrhovatele, který odmítl s poukazem na ust. § 83 zák. o ÚS a odmítnutí návrhu samotného.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. července 1999 JUDr.

Vladimír Jurka předseda senátu