Entscheidungsdetail

III.ÚS 53/99

Gericht: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:1999:3.US.53.99
Datum: 14. 10. 1999
Textstatus: Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu III.ÚS 53/99 ze dne 14. 10. 1999

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud ČR rozhodl mimo ústní jednání v senátě složeném z předsedy JUDr.

Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr.

Pavla Holländera a JUDr.

Vladimíra Jurky ve věci ústavní stížnosti navrhovatele ing.

N., zastoupeného JUDr.

A., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Brně, čj.

19 Co 668/97-173, ze dne 14.

10.

1998, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Prostějově, čj.

4 C 130/91-159, 4 C 131/91, ze dne 1.

1997, t a k t o : Návrh se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í Navrhovatel podal dne 30.

1999 ústavní stížnost, která byla doručena Ústavnímu soudu dne 1.

1999.

Ústavní stížnost směřovala proti rozsudku Krajského soudu v Brně, čj.

19 Co 668/97-173, ze dne 14.

10.

1998, kterým byl ve výroku ve věci samé potvrzen rozsudek Okresního soudu v Prostějově, čj.

4 C 130/91, 4 C 131/91-159, ze dne 1.

1997, jímž byl zamítnut návrh navrhovatele ing.

N. a navrhovatelky J.

S. na stanovení povinnosti odpůrce M.

Prostějov, výrobní družstvo, vydat navrhovateli pozemky p.č.

244/1, p.č.

244/2 a p.č.

598/3 v k.ú.

D. a na nich stojící objekty oplocení z betonových prefabrikátů s bránou, budovu kanceláře - část 2, soustružny, brusírny, expedice skladu materiálu, nástrojárny a přístavbu sociálního zařízení s přístavbou plynové kotelny a navrhovatelce pozemky p.č.

598/1 a p.č.

488 v k.ú.

D. s budovou dílny a kotelny se skladem paliva.

Podle názoru navrhovatele byla napadeným rozhodnutím porušena jeho práva na soudní ochranu podle čl.

36 odst.

1 a práva na ochranu vlastnického práva podle č.

11 odst.

1 věta druhá Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Ústavní stížnost byla podána včas.

K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis, sp. zn.

4 C 130/91, vedený u Okresního soudu v Prostějově.

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že navrhovatel podal návrh na vydání výše uvedených nemovitostí podle zák. č.

403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, ve znění pozdějších předpisů.

Dále Ústavní soud zjistil, že obdobný návrh, ve vztahu k navazujícím nemovitostem proti stejnému odpůrci podala i navrhovatelka J.

S., (sp. zn.

4 C 130/91) a Okresní soud v Prostějově usnesením, čj.

4 C 130/91, 131/91-81, ze dne 5.

1994, obě věci spojil ke společnému projednání a rozhodnutí, pod sp. zn.

4 C 131/91 a také rozhodl ve věci rozsudkem, čj.

4 C 130/91, 4 C 131/91-120, ze dne 28.

1996 tak, že návrhy v plném rozsahu zamítl.

V odůvodnění pak soud I. stupně uvedl, že oba navrhovatelé měli postavení oprávněných osob ve smyslu cit. zákona, protože vlastnické právo otci navrhovatele a navrhovatelce samotné bylo odňato podle § 5 nař. vlády č.

15/1959 Sb.

Navrhovatelé doručili výzvu k vydání předmětných nemovitostí povinné osobě dne 12.

11.

1990, odpůrce výzvě nevyhověl, a proto navrhovatelé podali výše uvedenou žalobu.

Z provedeného dokazování dovodil soud I. stupně, že předmětné nemovitosti nelze navrhovatelům vydat s odkazem na § 10 odst.

4 zák. č.

403/1990 Sb., protože tyto nemovitosti byly zastavěny po jejich odnětí státem.

K odvolání navrhovatelů, kteří uváděli především námitky proti znaleckým posudkům, vypracovaným v předmětné věci, rozhodoval ve věci Krajský soud v Brně, který usnesením, čj.

19 Co 485/96-137, ze dne 18.

1997, zrušil rozsudek soudu I. stupně a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení se závazným názorem, ukládajícím soudu I. stupně úplněji zjistit skutkový stav ve vztahu k označení odpůrce a za tím účelem doplnit dokazování, které nelze provést u soudu odvolacího z důvodů zbytečných průtahů ve věci.

V předmětné věci znovu rozhodoval Okresní soud v Prostějově, který po doplnění dokazování ve směru uvedeném v odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu rozsudkem, čj.

4 C 130/91, 4 C 131/91-159, ze dne 1.

1997, znovu zamítl oba návrhy v plném rozsahu.

K opětovnému odvolání obou navrhovatelů rozhodoval ve věci Krajský soud v Brně, který po přezkoumání napadeného rozhodnutí dospěl k závěru, že odvolání navrhovatelů není důvodné.

Uvedl, že soud I. stupně v rámci rozhodnutí Krajského soudu v Brně řádně věc znovu projednal a odstranil vady v označení odpůrce.

Dále odvolací soud souhlasil se závěry soudu I. stupně, pokud se týká podání výzvy, která byla podána řádně a včas, když v této otázce nebylo mezi účastníky řízení sporu.

Dále se podrobně zabýval otázkou, zda nárok navrhovatelů je důvodný vzhledem k ust. § 10 odst.

4 zák. č.

403/1990 Sb.

V předchozím řízení bylo prokázáno, a to nesporně, podle konstatování odvolacího soudu, že pozemky, jejichž vydání se navrhovatelé domáhali, byly po odnětí státem zastavěny.

Odvolací soud vycházel ze závěrů znaleckých posudků zpracovaných ve věci, a to znaleckého posudku z oboru geodézie ohledně původních pozemků a jejich nynějších parcelních čísel a znaleckého posudku z oboru stavebnictví, který se týkal staveb umístěných na předmětných pozemcích.

Uvedl, že původní pozemky p.č.

244 a p.č.

598/3 odňaté původnímu vlastníkovi, otci navrhovatelů, jsou v současnosti rozděleny tak, že ze dvou pozemků jsou vytvořeny pozemky tři, přičemž zastavěny jsou pouze pozemek p.č.

244/1 a 244/2, pozemek p.č.

598/3 je zpevněná manipulační plocha opatřená betonovým plotem a bránou.

Navrhovatelce byl původně odňat pozemek p.č.

598/1, který v současné době tvoří jen část - manipulační zpevněná betonová plocha s betonovým oplocením, zbytek původního pozemku má parc. č.

488 a 489 a je zastavěn.

Ze znaleckého posudku z oboru stavebnictví pak vyplynul charakter staveb ve vztahu k tomu, zda byly vybudovány až po převzetí pozemků státem.

Dále odvolací soud konstatoval, že podle výpisu z pozemkové knihy původní pozemek p.č.

598/3 byl zahradou, kde se žádná stavba nenalézala a původní pozemek parc. č.

598/1 byla role.

Vzhledem k těmto skutečnostem pak odvolací soud rozsudkem, čj.

19 Co 668/97-173, ze dne 14.

10.

1998, potvrdil rozsudek soudu I. stupně ve výroku ve věci samé jako věcně správný.

Proti rozsudku Krajského soudu v Brně ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Prostějově podal navrhovatel ústavní stížnost, protože podle jeho názoru bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces před soudy obou stupňů, zakotvené v čl.

36 odst.

1 Listiny.

Porušení uvedeného práva spatřoval navrhovatel v tom, že soud se dostatečně nevypořádal se zjištěním skutkového stavu věci, když neprovedl v tomto směru všechny důkazy, které byly v průběhu řízení navrhovány.

V odvolání proti rozsudku soudu I. stupně navrhoval provedení revizního znaleckého posudku z oboru geodézie, protože nesouhlasil se závěry znaleckého posudku ing.

S., zpracovaného v rámci řízení.

Dále navrhoval provést důkaz znaleckým posudkem I.

Ch., zpracovaného na objednávku odpůrce.

Dále nesouhlasil se závěry znaleckého posudku z oboru stavebnictví a žádal i zde revizní posudek, navrhoval rovněž vyžádání stanoviska Stavebního úřadu v Prostějově.

Porušení práva na spravedlivý proces spatřoval navrhovatel i v tom, že po zrušení rozsudku odvolacím soudem a vrácení věci soudu I. stupně k provedení dokazování se soud I. stupně omezil pouze na zjištění konkrétního označení odpůrce, další důkazy neprováděl a ve věci samé rozhodl.

V dalším odvolacím řízení bylo podle názoru navrhovatele porušeno jeho základní právo v tom, že odvolací soud se nezabýval otázkou, proč nebyly před soudem I. stupně provedeny další navrhované důkazy.

Dále navrhovatel uvedl, že napadenými rozsudky bylo porušeno i jeho základní právo zakotvené v čl.

11 odst.

1 věta druhá Listiny.

Porušení tohoto práva spatřoval navrhovatel v tom, že ochrana má být poskytnuta ve všech případech, kdy je předchozím neoprávněným zásahem vlastnické právo původního vlastníka narušeno.

Vlastnické právo navrhovatele je opřeno o příslušná ustanovení zák. č.

403/1990 Sb. a povinností soudů bylo poskytnout tomuto právu zákonnou ochranu.

Navrhovatel proto žádal, aby Ústavní soud svým nálezem obě napadená rozhodnutí zrušil.

K výzvě Ústavního soudu se k návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti vyjádřil i Krajský soud v Brně jako účastník řízení.

Ve svém vyjádření Krajský soud v Brně odkázal v plném rozsahu na odůvodnění napadeného rozhodnutí.

Dále pak uvedl, že otázka zastavěnosti pozemků, které byly předmětem řízení, je otázkou skutkovou a otázkou odbornou, s níž se soudy obou stupňů vypořádaly.

Hodnocení důkazů je pak právem i povinností soudu.

Podle názoru tohoto účastníka řízení nemohlo v předmětné věci dojít k porušení čl.

11 odst.

1 věta druhá Listiny, protože toto ustanovení předpokládá existenci vlastnického práva, avšak v daném případě nešlo o ochranu ani zásah do vlastnického práva již existujícího, ale o uplatnění restitučního nároku.

Vzhledem k tomu, že podle názoru účastníka řízení nedošlo k porušení uváděných základních práv, navrhl ústavním zamítnout, pokud ji Ústavní soud svým usnesením neodmítne.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů.

Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl navrhovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod chráněných ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl.

10 Ústavy ČR.

Vzhledem k tomu, že navrhovatel se dovolával ochrany základních práv stanovených Listinou, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Převážná část ústavní stížnosti je zaměřena na nesouhlas navrhovatele s hodnocením skutkových zjištění soudy obou stupňů a nesouhlasy s právními závěry, které oba soudy z těchto zjištění vyvodily.

V této otázce je nutno upozornit na již existující a konstantní judikaturu Ústavního soudu, která vychází z názoru, že Ústavnímu soudu nepřísluší znovu hodnotit hodnocení důkazů provedené obecnými soudy, pokud při postupu obecných soudů byla respektována zásada volného hodnocení důkazů v hranicích upravených příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu.

Ústavní soud by mohl zasáhnout do práva obecných soudů hodnotit provedené důkazy a vyvozovat z nich právní závěry také tehdy, jestliže vyvozené závěry jsou ve zcela zřejmém a zásadním nesouladu se skutkovými zjištěními.

V předmětné věci však soudy obou stupňů postupovaly v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu a v jejich postupu Ústavní soud neshledal porušení čl.

36 odst.

1 Listiny.

Ze spisového materiálu vyplývá, že Krajský soud v Brně se v odvolacím řízení věnoval námitkám, které byly v odvolání obsaženy a dostatečně odůvodnil, ze kterých důkazů vychází a jakou hodnověrnost jim přikládá.

Nelze odmítnout tvrzení odvolacího soudu, že vycházel ze skutečností, které pokládal za nesporné, a to především využitím znaleckých posudků ve věci vypracovaných, když jejich obsahu ani osobám znalců není důvod nevěřit, či pokládat je za neobjektivní.

Při hodnocení postupu obecných soudů v procesu dokazování nelze v předmětné věci dospět k závěru, že právní závěry, provedené soudy, by byly v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními.

Pokud jde o námitku navrhovatele, že soud I. stupně v dalším řízení po zrušení jeho rozhodnutí odvolacím soudem postupoval jen formálně a zaměřil se na upřesnění označení odpůrce, je na místě připomenout, že soud I. stupně je v tomto případě vázán názorem soudu odvolacího, vysloveným ve zrušovacím rozhodnutí.

V předmětné věci odvolací soud vyslovil, že soud I. stupně má doplnit zjištění právě jen o upřesnění označení odpůrce a v tomto směru má doplnit potřebné důkazy.

Postup, kterým soud I. stupně plnil vyslovený právní názor soudu odvolacího, nelze považovat za porušení čl.

36 odst.

1 Listiny, protože soud I. stupně postupoval způsobem, který mu ukládají příslušná ustanovení občanského soudního řádu.

Pokud jde o namítané porušení čl.

11 odst.

1 věta druhá Listiny, zde se Ústavní soud ztotožňuje s názorem vysloveným ve vyjádření druhého účastníka řízení.

Z konstantní judikatury Ústavního soudu v obdobných případech jednoznačně vyplývá, že ochranou vlastnického práva rozumí Listina ochranu práva existujícího, které je nepřípustnými zásahy narušováno.

Pokud se však jedná o otázku, zda vlastnické právo je či není, nelze neúspěch jedné strany v takovém sporu obecně považovat za porušení uvedeného ustanovení Listiny.

V předmětné věci se jednalo o spor restituční, jehož výsledkem mělo být obnovení vlastnického práva za podmínek stanovených zákonem č.

403/1990 Sb.

I zde lze říci, že postup podle příslušných ustanovení zákona, který vedl ve svém důsledku k tomu, že restituční spor pro navrhovatele nedopadl úspěšně, nelze považovat za porušení čl.

11 odst.

1 věta druhá Listiny.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem nezbylo Ústavnímu soudu než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle § 43 odst.

2 písm. a) zák. č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. října 1999 JUDr.

Vlastimil Ševčík předseda senátu