Entscheidungsdetail

III.ÚS 329/99

Gericht

Ústavní soud

ECLI

ECLI:CZ:US:1999:3.US.329.99

Datum

11.11.1999

Textstatus

Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu III.ÚS 329/99 ze dne 11. 11. 1999

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu

III. ÚS 329/99

Ústavní soud rozhodl, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, dne 11. listopadu 1999 v senátě, složeném z předsedy JUDr.

Vlastimila Ševčíka, soudců JUDr.

Pavla Holländera a JUDr.

Vladimíra Jurky, ve věci ústavní stížnosti JUDr.

S.

V., zastoupené JUDr.

A.

D., advokátem, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. března 1999, č. j.

7 A 711/98-23, t a k t o : Návrh se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í Ústavní stížností, podanou 2. července 1999, se navrhovatelka domáhala zrušení rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j.

7 A 711/98-23, kterým dne 26. března 1999 potvrdil rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 23. listopadu 1998, č. j.

OSZ 44261-18/98.

Uvedla, že se domáhala poskytnutí jednorázové peněžité částky na základě § 3 písm. b) zák. č.

217/1994 Sb., ta jí nebyla Ministerstvem vnitra přiznána rozhodnutím č. j.

ZS-44261-5/70-95, doručeným jí 1. března 1995.

Opravný prostředek proti němu sice podala, vzala jej však zpět.

Opětovně uplatnila nárok po vyhlášení nálezu Ústavního soudu, publikovaného ve Sbírce zákonů pod č.

128/1997 Sb., když dospěla k přesvědčení, že při postupu Ministerstva vnitra v intencích nálezu by pravděpodobně mělo být její žádosti vyhověno.

Této žádosti však opět vyhověno nebylo, a to ani poté, co došlo ke zrušení rozhodnutí Vrchním soudem v Praze.

Proti novému zamítavému rozhodnutí ze dne 23. listopadu 1998, č. j.

OSZ 44261-18/98, podala opravný prostředek k Vrchnímu soudu v Praze.

Poněvadž tento soud napadené rozhodnutí Ministerstva vnitra potvrdil, cítí se dotčena na právech, zaručených jí čl.

36 a čl.

4 odst.

4 Listiny základních práv a svobod.

Postup Ministerstva vnitra charakterizuje jako úřednickou svévoli, následné rozhodnutí Vrchního soudu v Praze jako posvěcení této svévole, a proto se domáhá nápravy cestou ústavní stížnosti.

Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou.

Senát, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný [§ 72 odst.

1 písm. a), § 43 odst.

2 písm. a) zák. č.

182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].

Z obsahu ústavní stížnosti, spisu Vrchního soudu v Praze sp. zn.

7 A 711/98, spisu a rozhodnutí Ministerstva vnitra č. j.

OSZ-44-261-18/98 bylo zjištěno, že žádosti stěžovatelky, podané 17. prosince 1997 - o poskytnutí jednorázové peněžní částky podle zák. č.

217/1994 Sb., nebylo vyhověno s tím, že tato žádost byla podána po 31. srpnu 1995, tj. po lhůtě, vyplývající ze zákona č.

217/1993 Sb., ve znění zák. č.

77/1995 Sb.

Vrchní soud v Praze v řízení o opravném prostředku výše citované rozhodnutí dne 26. března 1999 rozsudkem č. j.

7 A 711/98-23 potvrdil.

7 A 711/98-23 potvrdil.

Jeho odůvodnění pak vyčerpávajícím způsobem hodnotí podstatné skutečnosti, na základě nichž zamítnutí žádosti, jako podané po lhůtě k tomu stanovené, bylo opodstatněné.

Soud se vyjádřil také k posouzení obsahu samotného podání, adresovaného Ministerstvu vnitra a hodnoceného jako žádost, nikoliv jako návrh na obnovu řízení, když také uvedl, v jakých lhůtách bylo možno návrh na obnovu řízení uplatnit a jak by bylo nutno nahlížet na označený nález Ústavního soudu při hodnocení důvodnosti takového návrhu.

Pokud jde o žádost, která byla stěžovatelkou podána 2. prosince 1994, této nebylo vyhověno s tím, že navrhovatelka neprokázala oprávněnost nároku, když její otec zemřel v nemocnici dne 29. května 1945, tedy nikoliv v objektu nacistické věznice.

Opravný prostředek proti rozhodnutí Ministerstva vnitra, který navrhovatelka podala k Vrchnímu soudu v Praze, však vzala zpět a řízení o něm bylo tedy zastaveno.

Pro výše uvedené, byl návrh shledán zjevně neopodstatněným, a proto v souladu s § 43 odst.

2 písm. a) zák. č.

182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnut.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. listopadu 1999