Entscheidungsdetail

II.ÚS 543/98

Gericht: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:1999:2.US.543.98
Datum: 20. 10. 1999
Textstatus: Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu II.ÚS 543/98 ze dne 20. 10. 1999 N 147/16 SbNU 93 K negativnímu rozhodnutí pozemkového úřadu ohledně vlastnictví k nemovitostem

Česká republika

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl v senátu ve věci ústavní stížnosti 1) L.B., 2) J. B., za účasti účastníka řízení Krajského soudu v Praze a vedl. účastníků 1) Okresního úřadu Praha-východ, pozemkového úřadu a 2) Obce P., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 3.11.1998, č. j. 44 Ca 334/97-22, takto: Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 3. 11. 1998, č. j. 44 Ca 334/97-22, a rozhodnutí Okresního úřadu Praha-východ, pozemkového úřadu ze dne 26.11. 1997, č. j. PÚ-R2372-4 se zrušují.

Odůvodnění

Návrhem ústavní stížnosti, která došla Ústavnímu soudu dne

29. 12. 1998, se domáhají stěžovatelé zrušení v enunciátu uvedeného rozsudku Krajského soudu v Praze, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Okresního úřadu Praha-východ, pozemkového úřadu ze dne

26.

11.

1997, č. j.

PÚ-R2372-4, o tom, že stěžovatelé nejsou vlastníky nemovitosti dle pozemkové knihy st. p. č.

46/1 s objektem hostince č. p.

19 v kat. území P.

Nárok stěžovatelů byl u pozemkového úřadu uplatněn podle ustanovení § 6 odst.

1 písm. l) zákona č.

229/1991 Sb.

Stížnost zaměřují na onu část odůvodnění rozsudku, ve kterém přezkumný soud považuje rozhodnutí pozemkového úřadu za správné, protože budovu nelze vrátit, neboť v době, kdy ji vlastnil stát, došlo u ní k zásadní přestavbě a vznikla tak překážka jejího vydání podle ustanovení § 11 odst.

4 zákona č.

229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, (dále je zákon o půdě).

Vytýkají přezkumnému soudu, že se nevypořádal s jejich námitkou, že přestavba hostince byla prováděna v minulosti v rozporu s tehdy platnými předpisy a že byla prováděna někým, kdo nebyl jakkoli oprávněn se stavbou nakládat.

Nemovitost byla v té době jako součást zemědělské usedlosti ve správě Státního statku K. a vedlejší účastník - obec P - neměla na ni žádné právo.

Stěžovatelé se odvolávají na rozhodnutí ministra zemědělství ČR ze dne 23.

1996, podle kterého se na budovu č. p.

19 a st. p. č.

46/1 v kat. území P. zákon o půdě vztahuje, a proto tvrzení krajského soudu o tom, že nelze nalézt žádnou souvislost s předmětem zemědělské výroby, je nesprávné.

Nesouhlasí se závěry přezkumného soudu a jeho kvalifikaci přestavby podle ustanovení § 11 zákona o půdě, neboť přístavba hostince byla provedena bez stavebního povolení, realizována nevlastnickým subjektem a dodnes nebyla řádně kolaudována.

Nelze ji proto subsumovat, podle názoru stěžovatelů, pod ustanovení § 11 odst.

4 zákona o půdě, neboť touto přístavbou budova neztratila svůj původní stavebně technický charakter a i nadále souvisí s předmětem zemědělské výroby.

V závěru svého návrhu stěžovatelé přiznávají vnos MNV P., jako právního předchůdce obce P., do pojednávané nemovitosti a jsou ochotni vrátit obci náhradu ve výši 162.162,-Kč.

Odvolávají se na znění zákona č.

198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu, neboť majetek, o jehož vrácení usilují, byl hned po únoru 1948, tedy v rozhodném období, státem zabaven a bezdůvodně po celou dobu využíván.

Svůj návrh zdůvodňují tím, že napadeným rozsudkem bylo porušeno jejich ústavně zaručené právo, aniž by však blíže specifikovali které.

Protože podaný návrh splňoval podmínky ustanovení § 72 zákona č.

182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, t. j. byl podán řádně a včas, Ústavní soud si vyžádal spis Krajského soudu v Praze, sp. zn.

44 Ca 334/97 a spis Okresního úřadu Praha-východ, pozemkového úřadu, sp. zn.

PÚ-R2372.

Spolu s vyžádáním spisů požádal Ústavní soud Krajský soud v Praze o jeho vyjádření k podané ústavní stížnosti.

Předsedkyně senátu JUDr.

S. navrhla zamítnutí ústavní stížnosti, neboť nesouhlasí s tvrzením, že postupem Krajského soudu v Praze bylo porušeno ústavní právo stěžovatelů vlastnit majetek.

Toto právo, jak dále uvádí, ani být porušeno nemohlo, protože stěžovatelé nejsou vlastníky nemovitostí, které byly předmětem řízení u přezkumného soudu.

Stížností napadený rozsudek se soustředil na základní otázku, proč nemovitosti nemohly být restituentům vydány, i když spolu s pozemkovým úřadem přiznávají stěžovatelům statut oprávněných osob.

Jak pozemkový úřad, tak i přezkumný soud dospěly k názoru, že nemovitosti nelze vydat proto, že je zde překážka jejich vydání podle ustanovení § 11 odst.4 zákona o půdě.

Z posudku soudního znalce Ing.

K. vyplynulo, že objem původních konstrukčních částí stavby činí 315,44 m3 a objem nově pořízených konstrukčních částí činí 517,83 m3 Z celkového objemu prvků dlouhodobé životnosti činí podíl původních částí 37,856 %, podíl nově pořízených částí 62,144 %.

Podíl nových konstrukcí v současném stavu činí u základů 67,46 %, u nosného svislého zdiva 61,42 %, u stropů a podlah 60,68 %, u schodiště 46,82 % a u krovu 61,14 %.

Ze závěru znaleckého posudku pak vyplývá, že původní zastavěná plocha stavby č. p.

19 byla 160 m2 a po rekonstrukci a přístavbě budovy činila již 544 m2.

Kritéria zásadní přestavby jsou tu zcela jistě splněna, i když zákon č.

50/1976 Sb. - stavební zákon, ve znění pozdějších předpisů, pojem "přestavby" nezná.

Podle ustanovení § 139b) odst.

3 stavebního zákona pod pojem změny dokončených staveb zařazuje a) nástavby, b) přístavby, c) stavební úpravy, při nichž se zachovává jak vnější půdorys, tak i výškové ohraničení stavby.

Nelze proto souhlasit s názorem krajského soudu, že pojem přestavba je širší než přístavba a že v sobě zahrnuje i přístavbu.

Naopak, tyto jednotlivé typy změn staveb nutno hodnotit samostatně, a to nejen co do rozsahu změn základních stavebních prvků, ale i individuálním vyhodnocováním každého případu co do jeho funkčnosti, např. u přístavby možnosti jejího oddělení od původní stavby natolik, aby mohl být zajištěn samostatný provoz oddělených částí nezávisle na sobě.

V pojednávaném případě došlo ke ztrátě původního stavebně technického charakteru stavby provedenou přístavbou, jak dovodily oba rozhodující orgány.

K naplnění obsahu ustanovení § 11 odst.

4 zákona o půdě, jak shodně uvádějí stěžovatelé i krajský soud, je však třeba splnění další podmínky, že nemovitost nesouvisí již s předmětem zemědělské výroby.

Pokud se stěžovatelé dovolávají citovaného rozhodnutí ministra zemědělství ČR, potom nutno konstatovat, že toto rozhodnutí hodnotí stav nemovitosti v době jejího přechodu na stát, kdy právě tento stav je rozhodující pro jeho subsumaci pod režim zákona č.

229/1991 Sb.

Znění § 11 odst.

4 zákona o půdě má však na mysli současný stav,vzniklý ztrátou původního stavebního charakteru stavby a její další funkčnosti s předmětem zemědělské výroby.

Původní zemědělskou usedlost, jejíž součástí byl i předmětný hostinec, původní majitelka prodala a ponechala si pouze tento hostinec.

Dlouhá léta již neměl souvislost s předmětem zemědělské výroby a tím více ji nemá v současnosti.

Nutno proto dát za pravdu jak krajskému soudu, tak i pozemkovému úřadu, že byly plně splněny podmínky § 11 odst.

4 zákona o půdě.

Stěžovatelé však vylučují možnost uplatnění překážky zásadní přestavby této nemovitosti, neboť nebyla provedena v souladu se stavebním zákonem, t. j. byla provedena bez stavebního povolení, bez kolaudace a k tomu neoprávněnou osobou.

Je nutno si uvědomit, že se jednalo o akci "Z", t. j. s plným vědomím a podporou správních orgánů.

V každém případě se však jednalo o stavbu, kterou bylo možno sankcionovat podle ustanovení § 106 stavebního zákona jako neoprávněnou stavbu, resp. bylo možno uvedené nedostatky konvalidovat.

Tyto stěžovateli namítané nedostatky nemají však vliv v projednávaném případě na změnu stavby jako takové, neboť pro účely jejího vydání se hodnotí její skutečný stav.

Ústavní soud však dospěl k závěru, že je nutno poskytnout stěžovatelům ústavní ochranu (čl.

90 Ústavy a čl.

36 odst.

1 a 2 Listiny základních práv a svobod).

Výrok napadeného rozhodnutí pozemkového úřadu stanoví (s odvoláním na § 9 zákona o půdě, aniž by blíže specifikoval odstavce tohoto paragrafu), že stěžovatelé nejsou vlastníky blíže určených nemovitostí.

Pokud nejsou vlastníky, jsou tedy vyloučena jejich práva, vztahující se a odvozená z vlastnictví.

Přitom oba rozhodující orgány souhlasně potvrdily, že stěžovatelé jsou oprávněnými osobami podle zákona o půdě a rovněž nevyvrátily žádné pochyby o osobě povinné.

Přesto, že jsou splněna všechna požadovaná kritéria, nemovitosti jim nelze vydat, neboť tomu brání překážka podle § 11 odst.

4 cit. zákona.

Ovšem sama tato skutečnost zakládá právo stěžovatelů na náhradu podle ustanovení § 14 odst.

1 zákona o půdě.

Pro uplatnění této náhrady jsou stanoveny termíny, jejichž nedodržení má za následek ztrátu tohoto práva (§16 odst.

3 zákona o půdě).

Protože rozhodnutí pozemkového úřadu nabylo právní moci dne

7. 12. 1998, kdy skončilo i přezkumné řízení u krajského soudu, stěžovatelé ztratili potřebnou lhůtu na náhradu jenom proto, že se svého restitučního práva na vydání nemovitostí domáhali u Ústavního soudu formou ústavní stížnosti. Přijetím náhrady by se této ochrany vzdávali. Nárok na náhradu za nevydané nemovitosti je řádným restitučním nárokem. Je proto nutné, aby v případě negativního rozhodnutí pozemkového úřadu ve vztahu k restituentům bylo ve výroku stanoveno, že se nemovitosti nevydávají a z jakých důvodů se nevydávají. Pouhé určení, že restituent není vlastníkem požadovaných nemovitostí znamená, m. j. určení o zániku vlastnického práva, což však § 6 zákona o půdě neupravuje (viz rozsudek Nejvyššího soudu z 27. 10. 1998, sp. zn. 28 Cdo 49/98 - Soudní rozhledy č. 3, ročník 1999, str.88). V případě kladného rozhodnutí je možno stávající dikci ponechat, t. j. že restituent je vlastníkem požadovaných nemovitostí, protože takovéto rozhodnutí se stává vkladovou listinou pro zápis do katastru nemovitostí, u negativního rozhodnutí zůstávají v platnosti zápisy původní. Ústavní soud proto rozsudek krajského soudu zrušil podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., neboť byly porušeny čl. 90 Ústavy a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod. Z důvodu procesní ekonomie zrušil Ústavní soud i rozhodnutí pozemkového úřadu. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 20. října 1999