Entscheidungsdetail

II.ÚS 495/99

Gericht: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:1999:2.US.495.99
Datum: 11.08.1999
Textstatus: Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu II.ÚS 495/99 ze dne 8. 11. 1999

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr.

Vojtěcha Cepla a soudců JUDr.

Vladimíra Paula a JUDr.

Antonína Procházky a ve věci ústavní stížnosti JUDr.

K., zastoupeného Mgr.

K., proti rozhodnutí Finančního úřadu pro Prahu 4 ze dne 26.

1998, č. j.

200266/99/004913/7042, a návrhu na zrušení ustanovení § 60 odst.

7 zák. č.

337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a § 248 odst.

2 písm. i) zák. č.

99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů, v části ...," zejména rozhodnutí finančních orgánů o úlevách na odvodech, daních a poplatcích", t a k t o : Ú s t a v n í s t í ž n o s t s e o d m í t á.

O d ů v o d n ě n í : Ústavní soud podle ustanovení § 43 odst.2 písm.a) zák. č.

182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, návrh odmítl, neboť se jedná o podání zjevně neopodstatněné.

Stěžovatel svým podáním napadá rozhodnutí Finančního úřadu pro Prahu 4 ze dne 26.

1998 (správně zřejmě 26.8.

1999, jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozhodnutí), č. j.

200266/99/004913/7042, kterým tento správní orgán na základě ustanovení § 60 odst.

1 zák. č.

337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, nevyhověl žádosti stěžovatele o posečkání s úhradou daně z příjmu fyzických osob za rok 1998, v termínu splatnosti do 31.12.

1999.

V odůvodnění svého rozhodnutí finanční úřad konstatoval, že při řízení o žádosti, předložené navrhovatelem dne 28.

1999 a doplněné dne 27.

1999, neshledal důvody, uvedené v této žádosti za opodstatněné k povolení posečkání.

Navrhovatel proti tomuto rozhodnutí zejména namítá, že o posečkání požádal z toho důvodu, když podle přiznání k DPFO za rok 1998 vykázal nedoplatek oproti zaplaceným zálohám ve výši 204.

616,- Kč.

Vzhledem k tomu, že k datu podání žádosti evidoval nezaplacené pohledávky ve výši půlmiliónu korun, domníval se, že požadavek o posečkání s úhradou doplatku je zcela adekvátní, neboť opačný případ by pro něj byl spojen s nepřiměřenou újmou a svému závazku k datu splatnosti by tak nemohl dostát.

Citované rozhodnutí finančního úřadu, pak podle jeho názoru znamená porušení práv a svobod zakotvených v čl.

1, čl.

2, čl.

4 odst.

1, čl.

26 a čl.

36 odst.

2 Listiny základních práv a svobod.

Současně se stěžovatel domnívá, že ustanovení § 248 odst.

2 písm. i) o. s. ř. pro něj znamená zkrácení jeho práva na přezkum zákonnosti citovaného rozhodnutí.

Navrhovatel dovozuje, že postup uvedeného finančního úřadu byl v rozporu i s obsahem § 2 zák. č.

337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, když citované ustanovení ukládá správci daně v řízeních o daních a poplatcích nejen chránit zájmy státu, ale dbát rovněž na zachování práv a právem chráněných zájmů daňových subjektů, jakož i osob zúčastněných na daňovém řízení.

V tomto smyslu jsou pak příslušní správci daně vázáni volit takové prostředky, které daňové subjekty nejméně zatěžují a současně jim umožňují dosáhnout cíle daňového řízení.

Stěžovatel poukazuje rovněž na neadekvátnost tohoto postupu správce daně, když v jiných skutkově totožných případech žádostem o posečkání bylo vyhověno a navíc v případě vyšších nedoplatků než byla jím nezaplacená částka.

Senát Ústavního soudu při posuzování podané ústavní stížnosti neshledal opodstatněnost námitek stěžovatele ve vztahu k namítaným porušením článku Listiny základních práv a svobod.

V případě žádosti o zmírnění tvrdosti v daňovém řízení neexistuje zákonný nárok, který by správci daně ukládal vyřídit žádost o odložení splátek kladně.

Správní orgán při hodnocení skutečnosti, odůvodňující zmírnění tvrdosti je vázán pouze obecnými principy, uvedenými především v ustanovení § 2 zák. č.

337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a je tedy zcela na jeho uvážení, které z okolností tvrzených žadatelem bude považovat za podstatné.

Tato správní rozhodnutí, omezená pouze rámcově obecnými principy zákona, nejsou zcela důvodně přezkoumatelná soudem, neboť soud nemá v takovém případě možnost správní uvážení korigovat.

K návrhu stěžovatele na zrušení části ustanovení § 248 odst.

2 písm. i) zák. č.

99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů, je pak nutno konstatovat, že návrh spojený s ústavní stížností ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu, sleduje stejný osud podané ústavní stížnosti, v daném případě tedy nebylo nutné řízení o ústavní stížnosti přerušovat, neboť ústavní stížnost byla jako zjevně neopodstatněná odmítnuta.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

Vojtěch Cepl předseda senátu ÚS V Brně dne 8. listopadu 1999