Entscheidungsdetail

I.ÚS 529/98

Gericht: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:1999:1.US.529.98
Datum: 24. 3. 1999
Textstatus: Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu I.ÚS 529/98 ze dne 24. 3. 1999

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Vladimíra Paula ve věci stěžovatele J. S., zastoupeného JUDr. J. K., advokátem, o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 9. 1998, sp. zn. 5 Co 2069/98, rozsudku Okresního soudu v Písku ze dne 11. 3. 1998, sp. zn. 5 C 190/91 a 5 C 713/95, a rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. 9. 1996, sp. zn. 3 Cdon 869/96 a 3 Cdon 877/96,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel podal návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem podáním ze dne 15.

12.

1998, které došlo Ústavnímu soudu dne 17.

12.

1998.

Ústavní stížností je napadán rozsudek Okresního soudu v Písku ze dne 11.

1998, sp. zn.

5 C 190/91 a 5 C 713/95, rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30.

1998, sp. zn.

5 Co 2069/98, a rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 10.

1996, sp. zn.

3 Cdon 869/96 a 3 Cdon 877/96, o odškodnění pracovního úrazu.

Stěžovatel sice v návrhu výroku žádá o zrušení všech tří rozsudků shora jmenovaných soudů, avšak v ústavní stížnosti se soustřeďuje pouze na rozsudek Nejvyššího soudu ČR.

Vytýká mu, že se nevypořádal se zjištěním předchozích soudů, nereagoval na podání a důkazní návrhy stěžovatele a nepovažoval ho za svobodného, rovného a důstojného účastníka řízení.

Má za to, že došlo k výraznému procesnímu pochybení obecných soudů ve smyslu ustanovení čl.

38 odst.

2 ústavního zákona č.

23/1991 Sb. a že uvedené rozsudky porušují čl.

1 ústavního zákona č.

23/1991 Sb., když právě u pracovních úrazů je přístup a vědomí subjektu hlediskem rozhodujícím.

Poukazuje-li stěžovatel na porušování ustanovení ústavního zákona č.

23/1991 Sb., je třeba konstatovat, že tento zákon, kterým se uvozuje Listina základních práv a svobod, byl schválen a platil za existence České a Slovenské Federativní republiky.

Po zániku České a Slovenské Federativní republiky se Listina základních práv a svobod podle Ústavy ČR stala součástí ústavního pořádku České republiky (usnesení předsednictva ČNR č.

2/1993 Sb.).

Podle čl.

1 Listiny základních práv a svobod jsou lidé svobodní a rovní v důstojnosti i v právech.

Základní práva a svobody jsou nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné.

Podle čl.

38 odst.

2 Listiny základních práv a svobod má každý právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům.

Veřejnost může být vyloučena jen v případech stanovených zákonem.

Z obsahu spisu sp. zn.

III.

ÚS 308/96 zdejšího soudu Ústavní soud zjistil, že již dne 6.

11.

1996 se stěžovatel ústavní stížností domáhal zrušení rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 10.

1996, sp. zn.

3 Cdon 869/96 a 3 Cdon 877/96.

Usnesením ze dne 9.

12.

1997, sp. zn.

III.

ÚS 308/96 , byla stížnost jako neopodstatněná odmítnuta.

Přitom bylo poukázáno i na skutečnost, že ústavní stížnost musí směřovat proti pravomocnému rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně ústavně zaručeného práva stěžovateli poskytuje.

Nicméně nebylo shledáno, že by postupem obecných soudů byl stěžovatel zkrácen na svém právu na spravedlivý proces.

Ani v současně podaném návrhu ústavní stížnosti, kdy stěžovatel brojí kromě výše uvedeného rozsudku Nejvyššího soudu ČR i proti rozsudkům Okresního soudu v Písku a Krajského soudu v Českých Budějovicích a namítá porušení čl.

38 Listiny základních práv a svobod, nebylo takové porušení shledáno.

Je třeba si uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z citovaného článku Listiny základních práv a svobod, jakož i z dalších ustanovení a z článku 6 odst.

1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, není možné vykládat tak, jako by se garantoval úspěch v řízení - to znamená, že by jednotlivci bylo zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí, podle jeho názoru odpovídající skutečným hmotněprávním poměrům.

Právo na spravedlivý proces znamená zajištění práva na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.

Pokud jde o dokazování v civilním soudním řízení, občanský soudní řád hovoří o právu vyjádřit se k návrhům na důkazy a ke všem důkazům, které byly provedeny (§ 123), uplatňuje zásadu tzv. volného hodnocení důkazů (§ 132) a stanoví, že soud sám rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede (§ 120).

Přitom je povinností soudu řádně odůvodnit, proč navrhované důkazy provedeny nebyly.

Ústavní soud se zabývá v té které věci činností obecných soudů jen tehdy, pokud byly porušeny zásady ústavnosti, především ty, které jsou dány Listinou základních práv a svobod.

Ústavní soud v postupu soudů v tomto případě porušení čl.

38 ani čl.

1 Listiny základních práv a svobod neshledal.

Vzhledem ke skutečnosti, že z návrhu ústavní stížnosti nevyplývá, že by napadenými rozsudky došlo k porušení ústavních práv stěžovatele, je třeba návrh pokládat za zjevně neopodstatněný.

Proto senát Ústavního soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením podle § 43 odst.

2 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh ústavní stížnosti odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. března 1999 JUDr.

Vojen Güttler předseda I. senátu Ústavního soudu