Entscheidungsdetail

I.ÚS 497/98

Gericht: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:1999:1.US.497.98
Datum: 05.11.1999
Textstatus: Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu I.ÚS 497/98 ze dne 11. 5. 1999

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr.

Vojena Güttlera a soudců JUDr.

Ivy Brožové a JUDr.

Vladimíra Paula o ústavní stížnosti stěžovatele K.

B., zastoupeného advokátem JUDr.

K., proti průtahům v řízení Krajského soudu v Ostravě ve věci vedené pod sp. zn.

33 T 8/97, t a k t o : Ústavní stížnost se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í : Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že byl vzat usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 2.

1996 do vazby, přestože již tehdy žádný vazební důvod neexistoval.

Všechny jeho žádosti o propuštění z vazby byly Krajským soudem v Ostravě, Vrchním soudem v Olomouci a Nejvyšším soudem ČR zamítnuty.

V době podání ústavní stížnosti byl tedy již 30 měsíců ve vazbě, což považuje za lhůtu nelogickou a nadbytečnou a svědčící o bezdůvodném protahování trestního řízení.

Tím prý byla porušena jeho základní práva a svobody, zakotvená v čl.

5 odst.

3 a v čl.

6 odst.

1 (bez uvedení právního předpisu), dále v čl.

38 odst.

2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v § 2 odst.

2 (presumpce neviny) a odst.

4 (povinnost orgánů činných v trestním řízení projednávat trestní věci co nejrychleji a při zachování občanských práv) a v §§ 71 a 72 trestního řádu.

Proto stěžovatel Ústavní soud žádá, aby jeho věc byla projednána bez zbytečných průtahů (čl.

38 odst.

2 Listiny), spravedlivě a v přiměřené lhůtě (čl.

6 odst.

1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod) a aby jeho vazební věc byla vyřízena přednostně s největším urychlením (§§ 71 a 72 trestního řádu).

K ústavní stížnosti se vyjádřil účastník řízení - Vrchní soud v Olomouci.

Ve svém vyjádření zejména uvedl, že k porušení základních práv a svobod stěžovatele (a tedy k průtahům v řízení) nedošlo a stručně zrekapituloval hlavní momenty průběhu řízení v této trestní věci: dne 2.

1996 bylo stěžovateli sděleno obvinění pro trestný čin, za který byl později pravomocně odsouzen, téhož dne byl zadržen a vzat do vazby z důvodů uvedených v ustanovení § 67 písm. a), b) a c) trestního řádu.

Stěžovatele původně zastupoval Mgr.

P., dne 27.

1997 udělil plnou moc Mgr.

S. a dne 24.

1998 JUDr.

Ve dnech 25. - 28.

11.

1997 projednal Krajský soud v Ostravě věc v hlavním líčení a pod č.j.

33 T 8/97-800 ze dne 28.

11.

1997 vyhlásil vůči stěžovateli a dvěma spoluobžalovaným odsuzující rozsudek.

Tento rozsudek byl stěžovateli doručen dne 31.

12.

1997.

Na den 28.

1998 nařídil Vrchní soud v Olomouci ve věci veřejné zasedání k projednání odvolání obžalovaných, leč stěžovatel změnil obhájce, a proto bylo řízení proti němu ze společného řízení vyloučeno k samostatnému projednání.

Vrchní soud v Olomouci citovaný odsuzující rozsudek Krajského soudu v Ostravě zrušil a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí.

Krajský soud v Ostravě vydal dne 14.

1998, č.j.

33 T 8/97-1060, odsuzující rozsudek nový.

Proti tomuto rozsudku se stěžovatel opět odvolal a vrchní soud nařídil veřejné zasedání na den 25.

11.

1998.

Obhájce stěžovatele se však z tohoto jednání ze zdravotních důvodů omluvil a proto muselo být řízení proti stěžovateli opět vyloučeno ze společného řízení k samostatnému projednání.

Nové veřejné zasedání o odvolání stěžovatele bylo - s ohledem na zdravotní stav jeho obhájce - nařízeno na 2.

1999 a téhož dne bylo odvolání stěžovatele zamítnuto (č.j.

4 To 109/98-25).

Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho posláním je ochrana ústavnosti (čl.

83 Ústavy ČR).

Není tedy součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší ani přehodnocovat řízení, před nimi vedená, pokud v nich nejsou porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.

Stěžovatel v podstatě namítá, že v jeho trestní věci došlo k nedůvodným průtahům, takže celé řízení je protiústavní.

Tento názor Ústavní soud - vycházeje z příslušného soudního spisu - nesdílí.

Ústavní soud v souzené věci shledal, že trestní řízení proti stěžovateli bylo zahájeno dne 2.

1996 a již dne 28.

11.

1997 byl (byť nepravomocně) citovaným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 6 roků.

S ohledem na složitost souzené věci lze tedy stěží tvrdit, že by již v přípravném řízení trestním došlo ke zbytečným průtahům ve smyslu čl.

38 odst.

2 Listiny.

Podle přesvědčení Ústavního soudu ani v řízení před soudem k zbytečným průtahům nedošlo.

V tomto směru lze odkázat zejména na podrobné a přesvědčivé vyjádření Vrchního soudu v Olomouci, které je reprodukováno na jiném místě tohoto usnesení.

Ústavní soud poukazuje na to, že původně odsuzující rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 28.

11.

1997 Vrchní soud v Olomouci zrušil a Krajský soud v Ostravě musel tedy tuto věc znovu projednat a rozhodnout.

Rovněž proti novému rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14.

1998, č.j.

33 T 8/97-1060, podal stěžovatel odvolání, o němž rozhodl Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 2.

1999, sp. zn.

4 To 109/98, tak, že je zamítl.

Rovněž nelze přehlédnout, že stěžovatel a další spoluobžalovaní opakovaně podávali stížnosti proti dalšímu trvání vazby a rovněž o nich příslušné soudy rozhodovaly.

Tvrzení o průtazích v trestním řízení tedy nekorespondují s obsahem příslušného soudního spisu a s průběhem trestního řízení.

Navíc - jak vyplývá z výše uvedeného - i sám stěžovatel tím, že důsledně využíval svého ústavního a zákonného práva vybrat si (a změnit) svého obhájce - což učinil třikrát - i jeho obhájce tím, že se omluvil z veřejného zasedání, částečně ovlivnili i rychlost řízení v dané trestní věci.

Ústavní soud nemohl přehlédnout ani skutečnost, že již v době podání ústavní stížnosti (tj. dne 30.

11.

1998) byl stěžovatel (nepravomocně) citovaným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 14.

1998 odsouzen za trestný čin podvodu podle ustanovení § 250 odst.

1 a 4 trestního zákona k trestu odnětí svobody v délce trvání 6 roků (poznámka: v době rozhodování Ústavního soudu o ústavní stížnosti již bylo toto rozhodnutí pravomocné).

Jednání před Vrchním soudem v Olomouci bylo nařízeno na 25.

11.

1998, ale protože obhájce stěžovatele se z tohoto jednání telegramem ze dne 24.

11.

1998 ze zdravotních důvodů omluvil, bylo řízení proti stěžovateli opětovně vyloučeno ze společného řízení k samostatnému projednání a nové veřejné zasedání v této věci bylo právě s ohledem na zdravotní stav stěžovatelova obhájce odloženo na pozdější termín.

To znamená, že zejména v době podání ústavní stížnosti žádné průtahy v řízení neexistovaly a Vrchnímu soudu v Olomouci nelze vytýkat, že důsledně respektoval stěžovatelovo právo na obhajobu a že proto s rozhodnutím ve věci vyčkal na dobu, kdy se bude stěžovatelův advokát moci k líčení dostavit.

Ze všech uvedených důvodů proto Ústavní soud shledal, že základní práva a svobody, jichž se stěžovatel dovolává, porušeny nebyly.

Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst.

2 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 11.

1999 JUDr.

Vojen Güttler předseda senátu Ústavního soudu