Entscheidungsdetail

I.ÚS 494/99

Gericht: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:1999:1.US.494.99
Datum: 11.10.1999
Textstatus: Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu I.ÚS 494/99 ze dne 10. 11. 1999

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Paula ve věci stěžovatele R. M., zastoupeného Mgr. J. K., advokátem, o návrhu ústavní stížnosti proti rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 12. 5. 1999, sp. zn. 4 T 53/99, a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. 7. 1999, sp. zn. 10 To 277/99,

takto:

Návrh ústavní stížnosti se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel podal návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem podáním ze dne 5.

10.

1999, které došlo Ústavnímu soudu dne 7.

10.

1999.

V návrhu ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 20.

1999, sp. zn.

10 To 277/99, jímž byl odsouzen pro trestné činy krádeže podle § 247 odst.

1, 2 tr. zákona a poškozování cizí věci podle § 257 odst.

1 tr. zákona k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců se zařazením do věznice s ostrahou a k trestu zákazu řízení motorových vozidel na dobu tří roků.

Stěžovatel je toho názoru, že shora uvedeným rozsudkem Krajského soudu v Praze byla porušena jeho ústavně zaručená práva na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení čl.

8 odst.

2 Listiny základních práv a svobod a čl.

6 odst.

1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a dále ustanovení § 2 odst.

5 trestního řádu, podle něhož mají orgány činné v trestním řízení postupovat tak, aby byl zjištěn bezpečně skutkový stav věci v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí.

Svá výše uvedená tvrzení stěžovatel odůvodňuje především tím, že v řízení proti němu byl uplatněn jediný důkaz svědčící o tom, že provedl vloupání do vozidel a z nich odcizil autorádia, která byla u něj nalezena, přičemž orgány činné v trestním řízení neprováděly další důkazy a zamítly jeho návrhy na provedení dokazování, jež by podpořily jeho obhajobu.

Při posuzování předmětné ústavní stížnosti Ústavní soud vycházel z již ustálené judikatury, podle které neposuzuje celkovou zákonnost rozhodnutí, ale zjišťuje, zda nebylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.

Z obsahu vlastní ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel pouze opakuje námitky, které vznášel již v řízení před obecnými soudy, přičemž podstata ústavní stížnosti spočívá v tom, že obviňuje odvolací soud z toho, že ho uznal vinným a odsoudil ho na základě jím zpochybněné shora uvedené důkazní situace.

Ohledně těchto námitek Ústavní soud z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20.

1999, sp. zn.

10 To 277/99, zjistil, že v řízení byly provedeny řádným způsobem všechny důkazy, které mohly přispět k objasnění věci a že byly náležitě zhodnoceny.

Ohledně námitek stěžovatele na jeho usvědčení ze spáchání trestného činu nutno uvést, že bylo prokázáno, že v inkriminované době, kdy byla ze tří vozidel odcizena autorádia, byl přes svůj pokus o útěk zadržen policejní hlídkou nedaleko míst činů a v jeho vozidle nalezena odcizená autorádia.

Jeho obhajoba v tom směru, že autorádia koupil od známého a peníze na ně mu půjčil bratr, se jevila nevěrohodnou, navíc v případě půjčení peněz ji použil až u hlavního líčení, takže soudy důvodně takové doplnění dokazování nepovažovaly za potřebné.

Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti není další odvolací instancí proti rozhodnutí obecných soudů a hodnocením důkazů, které byly obecnými soudy provedeny, jakož i zjišťováním skutkového stavu nezbytného pro jejich rozhodnutí, se zabývá zpravidla jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak právo na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení čl.

36 odst.

1 a 2 a čl.

38 odst.

2 Listiny základních práv a svobod.

Výše zmíněná porušení z napadeného rozsudku Krajského soudu v Praze však nevyplývají.

Pokud jde o zjišťování skutkového stavu věci a hodnocení důkazů, pak platí obecná zásada, že domáhat se svého práva lze pouze způsobem stanoveným v zákoně (čl.

36 odst.

1 a 4 Listiny základních práv a svobod), resp. že soudům je svěřeno, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům (čl.

90 Ústavy ČR).

Jinak jsou soudci při výkonu své funkce nezávislí (čl.

82 Ústavy ČR).

V trestním řízení platí zákonem stanovená pravidla pro hodnocení důkazů --ustanovení § 2 odst.

6 a § 125 trestního řádu.

Zásada volného hodnocení důkazů znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti ani váhu jednotlivých důkazů.

Význam jednotlivých důkazů a jejich váha se objeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu.

Při tomto zhodnocení nemůže soud postupovat libovolně, jeho vnitřní přesvědčení o správnosti či nesprávnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.

Vnitřní přesvědčení musí být tedy odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí a být jejich logickým důsledkem.

Přitom při přezkoumávání rozsudku v odvolacím řízení lze zkoumat pouze to, zda při vytváření svého názoru soud postupoval správně.

Ústavní soud se podrobně zabýval meritem ústavní stížnosti, nicméně nezjistil, že při rozhodování obecného soudu došlo k porušení ústavních procesních práv stěžovatele, a musel proto považovat ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou.

Ze shora uvedených důvodů senátu Ústavního soudu nezbylo než návrh ústavní stížnosti podle ustanovení § 43 odst.

2 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítnout.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. listopadu 1999 JUDr.

Vladimír Klokočka předseda I. senátu Ústavního soudu