Entscheidungsdetail

I.ÚS 426/98

Gericht: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:1999:1.US.426.98
Datum: 01.12.1999
Textstatus: Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu I.ÚS 426/98 ze dne 12. 1. 1999

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu

I. ÚS 426/98

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENI

Ústavního soudu České republiky Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Paula a JUDr. Vladimíra Klokočky ve věci ústavní stížnosti Ing. P. K. a L.K., zastoupených advokátem JUDr. K. D., proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. 10. 1997, sp. zn. 3 Cdon 679/96, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. 9. 1995, č. j. 9 Co 115/95-75, a rozsudku Okresního soudu v Lounech ze dne 18. 11. 1994, sp. zn. 7 C 324/92-59, takto: Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelé se svým návrhem domáhali zrušení v záhlaví uvedených rozsudků obecných soudů. Namítali, že postupem soudů došlo k porušení jejich základních práv a svobod zakotvených v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v článcích 90 a 95 odst. 1 Ústavy. Toto své tvrzení zdůvodnili tím, že dovolací soud dle jejich názoru převzal závěry odvolacího soudu, aniž tyto závěry měly oporu v provedených důkazech. 1

I. ÚS 426/98

Předmětem řízení a dokazování u obecných soudů byly okolnosti, zda jsou splněny podmínky restitučního nároku ve smyslu ustanovení § 6 odst. 1 písm. g) zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších změn a doplňků. Okresní soud v Lounech zamítl rozsudkem ze dne 18. 11. 1994 žalobu, jíž se stěžovatelé domáhali, aby Nemocnici s poliklinikou v Lounech (dále jen vedlejšímu účastníku), byla stanovena povinnost vydat jim dům č. 1710 v B. ulici v Lounech se stavební parcelou č. 557, o výměře 374 m2, a zahradou, parcelní č. 556, o výměře 1883 m2. Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že stěžovatelé se stali vlastníky předmětných nemovitostí na základě kupních smluv z let 1957 a 1967. V roce 1979 se stěžovatelé dozvěděli o skutečnosti, že byl zpracován koncept územního projektu výstavby, v rámci kterého se uvažovalo i o výkupu jejich výše uvedených nemovitostí. V témž roce se proto stěžovatelé rozhodli svou bytovou situaci řešit výstavbou nového domu. V roce 1980 prodali stěžovatelé své nemovitosti vedlejšímu účastníku, a to za cenu, která činila na základě znaleckého ocenění 274 830,- Kč. Vzhledem k okolnosti, že prodávaný dům byl s přihlédnutím ke své velikosti dle tehdy platné právní úpravy domem nájemním, byla stěžovatelům ze strany bývalého Okresního národního výboru v Lounech, finančního odboru, přiznána na jejich žádost výjimka, týkající se zvýšení kupní ceny. Bez povolení této výjimky by cena za dům činila cca 50.000,- Kč. Dne 12. 12. 1980 byl zkolaudován nový dům stěžovatelů. K demolici jejich původního domu na B. ulici však nedošlo, neboť Ministerstvo výstavby udělilo souhlas pouze k některým demolicím, mezi které původní dům stěžovatelů, včetně příslušenství, nebyl zařazen. Soud prvního stupně konstatoval, že stěžovatelé požádali o vydání nemovitostí v zákonem stanovené lhůtě. Zároveň dovodil, že kupní smlouvu na

I. ÚS 426198

předmětné nemovitosti uzavřeli stěžovatelé ve stavu tísně, neboť se oprávněně domnívali, že dům bude podléhat demolici. Nebyla však v daném případě splněna podmínka "nápadně nevýhodných podmínek". Nařízený znalecký posudek, týkající se ocenění předmětných nemovitostí, prokázal pouze nepodstatný rozdíl mezi původním oceněním nemovitostí a skutečně realizovanou kupní cenou, a to ve výši cca 5.000,- Kč. Protože nebyla splněna podmínka nápadně nevýhodných podmínek obsažená v ustanovení § 6 odst. 1 písm. g) zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, soud prvního stupně žalobu zamítl. Stěžovatelé proti tomuto rozsudku podali včas odvolání. Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 8. 9. 1995, sp. zn. 9 Co 115/95, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Proti svému rozsudku připustil dovolání s odůvodněním, že rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, pokud jde o posouzení a výklad pojmu "nápadně nevýhodné podmínky". Proti tomuto rozsudku podali stěžovatelé dovolání, nebot' mají za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá v nesprávném právním posouzení věci. Dovolací soud přezkoumal dovoláním napadený rozsudek a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné. Tento svůj právní závěr odůvodnil dovolací soud relativní odděleností stavu tísně a nápadně nevýhodných podmínek. Předpoklad tísně představuje především vztah subjektivní a předpoklad "nápadně nevýhodných podmínek" představuje zejména objektivní skutečnosti dané v konkrétní situaci. Přitom jde o podmínky kumulativní. Ústavní soud po přezkoumání všech předložených listinných důkazů a posouzením právního stavu, dospěl k závěru, že stížnost stěžovatelů není možno považovat za důvodnou.

I. ÚS 426/98

Ústavní soud souhlasí s tvrzením stěžovatelů, že neadekvátnost peněžitého plnění mohla vyplývat z tehdejšího dělení vlastnictví na osobní a soukromé, směřující k diskriminaci jednotlivých skupin vlastníků. Jak vyplývá z judikatury Ústavního soudu, pojem "nápadně nevýhodné podmínky" je třeba posuzovat vždy podle okolností konkrétního případu. V daném restitučním případě se však jednalo o prodej soukromého domu za kupní cenu, kterou v kontextu k tehdejším podmínkám, za kterých se realizovaly výkupy nemovitostí za účelem jejich demolice, rozhodně nelze považovat za nápadně nevýhodnou. Podle tehdy platné právní úpravy by v případě nesouhlasu stěžovatelů s prodejem předmětných nemovitostí, pokud by mělo skutečně dojít k demolici domu, připadal v úvahu institut vyvlastnění předmětných nemovitostí - a to pravděpodobně za cenu domu v soukromém vlastnictví, tzn. za cenu několikanásobně nižší. "Nápadně nevýhodné podmínky" ve smyslu ustanovení § 6 odst. 1 písm. g) citovaného zákona nelze na daný případ aplikovat. S přihlédnutím k popsanému skutkovému stavu lze shrnout, že "nevýhodné podmínky" byly obecným produktem tehdejší doby a postihovaly každého, kdo tehdy nemovitost prodával. Stěžovatelé však sami využili veškeré dostupné legislativní možnosti, požádali o výjimku z ceny, a proto své nemovitosti neprodali v tehdejší době nevýhodně, resp. za nápadně nevýhodných podmínek. Zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, nelze chápat tak, že generelně ruší tehdejší stav a tehdejší dobu se všemi křivdami, ale že pouze usiluje o zmírnění křivd, které nelze nikdy zcela napravit. Ústavní soud shledává oprávněným názor vyslovený v rozsudcích obecných soudů. V případě aplikace ustanovení § 6 odst. 1 písm. g) musí být splněny současně podmínky obě. Jak podmínka stavu tísně, tak i nápadně nevýhodných podmínek. Vzhledem k okolnosti, že v daném případě se tak nestalo, neboť o

I. ÚS 426/98

nápadně nevýhodné podmínky se nejednalo, dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatelů je zjevně neopodstatněný, a proto jej ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl. Poučen.- Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 12. ledna 1999 JUDr. Vojen Güttler Předseda I. senátu Ústavního soudu