Entscheidungsdetail

I.ÚS 370/98

Gericht: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:1999:1.US.370.98
Datum: 05.11.1999
Textstatus: Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu I.ÚS 370/98 ze dne 11. 5. 1999

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr.

Vojena Güttlera a soudců JUDr.

Vojtěcha Cepla a JUDr.

Vladimíra Paula o ústavní stížnosti stěžovatelky Obce P., zastoupené advokátem JUDr.

H., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31.

1998, č.j.

35 Co 442/97-203, 35 Co 443/97, t a k t o: Ústavní stížnost se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í : Stěžovatelka se včas podanou ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedeného rozsudku Městského soudu v Praze, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 25.

1997, č.j.

8 C 323/93-117 (ve znění opravného usnesení ze dne 30.

1997, č.j.

8 C 323/93-153), ve vztahu ke stěžovatelce tak, že jí podané odvolání se odmítá.

Městský soud v Praze tak rozhodl s ohledem na skutečnost, že žaloba o vydání věci vůči stěžovatelce byla v celém rozsahu zamítnuta, takže bylo rozhodnuto v její prospěch.

Stěžovatelka tedy nebyla oprávněna k podání odvolání, a proto je odvolací soud podle ust. § 218 odst.

1 písm. b) občanského soudního řádu odmítl, aniž bylo třeba zabývat se v něm uplatněnými námitkami.

V ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze (zejména postupem soudů obou stupňů) byla poškozena na svých majetkových právech, čímž došlo k porušení jejích základních lidských práv a svobod, konkrétně podle čl.

11 odst.

1 Listiny základních práva a svobod (dále jen "Listina") v návaznosti na čl.

3 Ústavy.

V této věci došlo na základě návrhu Y.

H., H.

V., I.L., A.

P., I.

S., E.

B., Dr.

B. k rozhodnutí, že prvý žalovaný - P., st. podnik v Praze, je povinen vydat žalobcům H., V., P. a S.

5/7 části poz. parcely č.

608/2, a další části poz. parcel specifikované ve výroku napadeného rozsudku.

Tyto pozemky však formou privatizace řádně nabyla stěžovatelka, neboť šlo o zastavěné pozemky, kdy oprávněné osoby mají nárok pouze na finanční náhradu, nikoli však na "zvrácení" provedené privatizace, jak k tomu v tomto případě došlo.

Akceptací právního názoru vysloveného nalézacím soudem, který odvolací soud přejal, prý došlo k bezprecedentnímu vyvlastnění stěžovatelčina majetku.

Stěžovatelka proto navrhla, aby byl napadený rozsudek Městského soudu v Praze zrušen.

K ústavní stížnosti se vyjádřil Městský soud v Praze.

Uvedl, že "vzhledem k tomu, že proti stěžovateli byla žaloba zamítnuta, nebyla mu takovýmto výrokem způsobena žádná újma na jeho právech, když pouze výrok rozhodnutí soudu je způsobilý přivodit účinky, které zákon spojuje s právní mocí a vykonatelnností".

Pokud stěžovatelka brojí proti důvodům napadeného rozhodnutí, nemá k nim Městský soud v Praze co doplnit a v plném rozsahu na ně odkazuje.

Obvodní soud pro Prahu 8 ve svém vyjádření uvedl, že na sporných pozemcích byla v době podání výzvy k jejich vydání prokazatelně pouze skládka panelů.

Tento objekt soud nepovažuje za stavbu ve smyslu ust. § 10 odst.

4 zák. č.

403/1990 Sb., s ohledem na jeho relativně časově omezený charakter.

Navíc byl tento objekt ještě před vyhlášením rozsudku z pozemků odstraněn.

Pokud stěžovatelka namítá, že soud neoprávněně přezkoumával rozhodnutí o privatizaci, není tato námitka důvodná.

Soud nepřezkoumával rozhodnutí o privatizaci státního podniku P. jako takové a zabýval se pouze zákonností převodu sporných pozemků učiněných v rámci této privatizace.

V tomto směru dospěl k závěru, že převod pozemků byl učiněn v rozporu s ust. § 22 odst.

1 zák. č.

403/1990 Sb., který znemožňuje povinným osobám disponovat s odňatými věcmi, jejich součástmi a příslušenstvím od účinnosti tohoto zákona, tj. od 1.

11.

1990.

Právní úkon, kterým byly předmětné pozemky převedeny na jiný subjekt, byl učiněn v rozporu s tímto zákonem a je tedy neplatný podle ust. § 39 obč. zák.

Neplatnost právního úkonu podle § 39 obč. zák. je vždy absolutní neplatností, takže stěžovatelka vlastnická práva ke sporným pozemkům nabýt nemohla.

Proto se nemůže jejich ochrany domáhat.

Vedlejší účastníci, a to I.

S., A.

P., I.

L., E.

B. a Dr.

B., ve společném vyjádření k ústavní stížnosti uvedli, že v daném případě existují k nemovitému majetku domněle dva vlastníci. jeden z nich opírá svůj vlastnický titul o napadené rozsudky a druhý opírá svůj vlastnický titul o rozhodnutí o privatizaci.

Podle názoru vedlejších účastníků stěžovatelce nic nebrání, nemůže-li prokázat, že je vlastníkem věci, podat proti vedlejším účastníkům žalobu o vydání věci nebo o určení vlastnictví u obecných soudů a tak se domáhat svého práva.

Jestliže stěžovatelka, proti níž byla žaloba zamítnuta, nevyčerpala všechny zákonném možnosti soudní ochrany, mají vedlejší účastníci za to, že ústavní stížnost podle ust. § 75 odst.

1 zák. č.

182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, není důvodná.

Navíc z téhož důvodu nemá stěžovatelka oprávnění ústavní stížnost podat [§ 72 odst.

1 písm. a) cit. zákona].

Vedlejší účastníci dále zdůraznili, že v držení státu, resp. prvého žalovaného státního podniku P., byl podíl ve výši 5/7 nemovitostí, když podíl ve výši 2/7 byl ve vlastnictví fyzických osob.

Jestliže privatizační projekt zahrnul i toto soukromé vlastnictví, pak by podle názoru vysloveného stěžovatelkou vlastníci 5/7 nemovitostí ani neměli právo obrátit se "s požadavkem ochrany" na soud.

Další vedlejší účastnice Y.

H. a H.

V. se společně k ústavní stížnosti vyjádřily tak, že stížnost je nedůvodná, neboť jí napadený rozsudek Městského soudu v Praze stěžovatelce neukládá žádnou povinnost.

Ukládá ji jinému subjektu, žalovanému st. podniku P., který v této věci podal dovolání.

Ochranu podle čl.

11 odst.

1 Listiny nelze upírat nikomu, ale je zcela nepochybné, že se tato ochrana vztahuje pouze na toho vlastníka, který nabyl vlastnictví oprávněně, tj. v souladu se zákonem.

Stěžovatelka však nabyla v rámci privatizace předmětné pozemky v důsledku předchozího porušení zákona, a to dvojího porušení.

Poprvé zprivatizováním již privátních ideálních 2/7 těchto pozemků a podruhé porušením zákona č.

403/1990 Sb.

Stěžovatelka a další žalovaní před schválením privatizačního projektu pochybili, když správně nezjistili a nezajistili oprávněné nároky uvedených soukromých osob.

Ústavní soud po posouzení všech výše uvedených skutečností poukazuje na to, že podle ustálené judikatury mu zpravila nepřísluší přezkoumávat zákonnost rozhodnutí vydaných obecnými soudy v řízeních, v nichž byly dodrženy zásady plynoucí z Listiny (její hlavy páté); stěžovatelka ani netvrdí, že by řízení před obecnými soudy bylo postiženo takovými procesními vadami, které by zasáhly do jejích ústavně zaručených práv, takže nebylo potřebné v tomto směru napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze přezkoumávat.

Pokud se stěžovatelka dovolává porušení čl.

11 odst.

1 Listiny, podstatná část jí uváděných důvodů spočívá v polemice s rozhodovacími důvody obecných soudů.

Z hlediska ochrany ústavně zaručeného základního práva plynoucího z čl.

11 odst.

1 Listiny, neshledal Ústavní soud důvod, aby se odchýlil od své ustálené judikatury, podle níž právo vlastnit majetek podle čl.

11 odst.

1 Listiny se vztahuje pouze na vlastnictví již nabyté, existující, a nikoli pouze na tvrzený nárok na ně (srov. např. nález sp. zn.

ÚS 299/96 , Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení - sv.

9, Vydání 1.

Praha, C.

Beck 1998, str.

237).

Pouhý spor o vlastnictví tedy ústavně chráněn není a ani být nemůže.

Ústavní soud dále konstatuje, že stěžovatelka napadla odvoláním rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 25.

1997, č.j.

8 C 323/93-117, ačkoli žaloba o vydání sporných pozemků byla vůči ní zamítnuta.

Odvolací soud zaujal stanovisko, že i když zákon přímo nestanoví, že by v takovém případě nebylo odvolání přípustné, přesto z logiky věci vyplývá, že oprávnění k podání odvolání chybí účastníku, kterému výrokem rozhodnutí nebyla způsobena určitá újma.

Proto podle ust. § 218 odst.

1 písm. b) občanského soudního řádu odvolání odmítl, neboť bylo podáno účastníkem, v jehož prospěch bylo rozhodnuto, takže nebyl k odvolání oprávněn.

I když tato argumentace odvolacího soudu není (se zřetelem na povahu konkrétní věci) zcela jednoznačná - neboť stěžovatel se za povinnou osobu považuje a dovozuje, že sporné nemovitosti přešly do jeho vlastnictví a že poškozen byl - nelze v ní podle názoru Ústavního soudu spatřovat porušení dosahující takové ústavněprávní intenzity, na něž by bylo třeba v projednávané věci brát zřetel.

Ústavní soud proto neshledal, že by byla napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze porušena základní práva nebo svobody stěžovatelky, zakotvená v ústavních zákonech nebo mezinárodních smlouvách podle čl.

10 Ústavy.

Ze všech výše uvedených důvodů rozhodl senát Ústavního soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků tak, že ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle ust. § 43 odst.

2 písm. a) zák. č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.

Po u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. května 1999 JUDr.

Vojen Güttler předseda senátu Ústavního soudu