Entscheidungsdetail

I.ÚS 281/98

Gericht: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:1999:1.US.281.98
Datum: 22. 9. 1999
Textstatus: Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu I.ÚS 281/98 ze dne 22. 9. 1999

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Paula ve věci stěžovatelů E. a K. D., obou zastoupených JUDr. Y. K., advokátkou, o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 6 Co 306/98, ze dne 30. 4. 1998 a rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. Nc 303/91, ze dne 16. 10. 1997, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelé svou včas podanou ústavní stížností napadli rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp. zn.

6 Co 306/98, ze dne 30.

1998, a rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích, sp. zn.

Nc 303/91, ze dne 16.

10.

1997.

Rozsudkem okresního soudu byla nařízena ústavní výchova u nezletilé E.

D., dcery obou stěžovatelů.

Krajský soud po odvolacím řízení rozsudek soudu I. stupně potvrdil.

Oba rodiče však s těmito rozhodnutími nesouhlasí a domnívají se, že byli zkráceni na svých právech zaručených Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Tvrdí, že bylo porušeno jejich právo podle čl.

32 odst.

4 Listiny, podle něhož péče o děti a jejich výchova je právem rodičů, děti mají právo na rodičovskou výchovu a péči.

Dále tvrdí, že byla porušena některá ustanovení Úmluvy o právech dítěte, konkrétně pak čl.

3 odst.

2, čl.

5, čl.

8, čl.

9, čl.

14 odst.

2, čl.

18 a čl.

27 odst.

4 této úmluvy.

Stěžovatelé se domnívají, že jejich dceři není v dětském domově poskytována potřebná zdravotní péče a potřebná výživa.

Nesouhlasí s tím, že soud jejich dceru ponechal v ústavní výchově s poukazem na možnost indukce matčinou chorobou, neboť její choroba je již 15 let stabilizovaná.

V běžném životě matka prakticky zvládá všechny práce v domácnosti, takže jí nic nebrání v péči o dceru.

Vadu v řízení spatřují stěžovatelé především v tom, že soud nenechal vyhotovit nový pedopsychiatrický posudek.

Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že v dětském domově vedou dítě k nerespektování a k znevažování rodičů.

Soud se podle nich nevypořádal s tím, že rodiče nezletilé spolu žijí jako manželé od roku 1984, když manželství uzavírali po tříleté známosti.

Pracovní posudky na otce jsou založeny v soudním spisu a jsou velmi pozitivní od počátku řízení až do současné doby.

Od roku 1991 má matka živnostenský list na překladatelství a stará se řádně o domácnost.

Rodina je hmotně zabezpečena, má rodinné zázemí, zajištěné sociální vazby a dlouhodobost těchto faktorů svědčí jednoznačně pro rodiče.

Jak zjistil Ústavní soud, o nařízení ústavní výchovy nezletilé dcery stěžovatelů bylo rozhodnuto poprvé již v roce 1994.

Protože od původního rozhodnutí soudu a vypracování znaleckého posudku uplynula značná doba, za kterou mohlo dojít ke změně poměrů, zejména pokud jde o zdravotní stav matky, nechal soud vypracovat další znalecký posudek z oboru psychologie a psychiatrie.

Na základě těchto posudků potom opět rozhodl o nařízení ústavní výchovy nezletilé.

Ve věci nařízení ústavní výchovy nezletilé E.

D. již jednou probíhalo řízení před Ústavním soudem, a to na základě ústavní stížnosti manželů D., která směřovala proti rozhodnutí soudu o zamítnutí návrhu na zrušení předběžného opatření o nařízení ústavní výchovy jejich dcery.

V této věci rozhodl Ústavní soud usnesením, sp. zn.

II.

ÚS 76/98 , ze dne 27. dubna 1998, tak, že ústavní stížnost odmítl pro její zjevnou neopodstatněnost, neboť neshledal, že by postupem soudů byla porušena základní práva a svobody stěžovatelů.

Podle obecných soudů je důvodem nařízení ústavní výchovy u nezletilé dcery navrhovatelů skutečnost, že z provedených důkazů vyplynulo, že dítě je vážně ohroženo na svém psychickém i fyzickém vývoji, pokud by nadále vyrůstalo v rodině.

Podle názoru soudních znalců by byla nezletilá pod vlivem choroby své matky, která trpí paranoidní schizofrenií, a hrozilo by nebezpečí indukce matčinou chorobou.

Soudy vycházely také z názoru samotné nezletilé, která si v rodině vyzkoušela prázdninový pobyt, ale žít v rodině nadále nechce.

Oba soudy pak dospěly k závěru, že nutnost ústavní výchovy vyvolává právě duševní choroba matky nezletilé, u níž hrozí podle názoru znalců přenesení chorobných představ matky na dítě.

Tato okolnost podle jejich názoru limituje výchovnou způsobilost matky vůči nezletilé a otec není schopen tento nepříznivý stav eliminovat.

Konstatovaly, že z provedených důkazů, především však z posledního znaleckého posudku, bylo zjištěno, že situace na straně matky se nezlepšila, že její choroba přetrvává a tímto způsobem je limitována ve své výchovné činnosti ve vztahu k nezletilé dceři.

Za této situace znalci nedoporučili, aby žila v rodině matky, kde by byla ohrožena na svém psychickém vývoji nikoliv snad úmyslným jednáním, ale právě pod vlivem matčiny choroby a nesoudnosti.

Zejména by hrozila indukce matčinou chorobou.

V daném případě soudy shledaly důvody pro nařízení ústavní výchovy podle § 45 odst.

3 zákona o rodině.

K ústavní stížnosti se vyjádřily oba obecné soudy.

Předseda senátu Krajského soudu v Českých Budějovicích uvedl, že i odvolací soud si byl vědom, že možnost odejmutí nezletilého dítěte z péče rodičů je krajním opatřením, které pro svou závažnost musí být podloženo takovými skutkovými okolnostmi, které dovolují učinit závěr, že dítě je v rodině ohroženo.

S takovým opatřením počítá i čl.

9 odst.

1 Úmluvy o právech dítěte a odpovídá mu i právní úprava zákona o rodině v ustanovení § 45 ve znění před poslední novelou.

Bylo pak věcí konkrétního případu, zda byly naplněny předpoklady, se kterými lze takový zásah do práv rodičů i dítěte provést.

To pak bylo již věcí hodnocení provedených důkazů, které během několikaletého soudního řízení byly prováděny.

Závěrečné hodnocení odvolacího soudu vychází především z výsledků znaleckého dokazování.

Vzhledem k citlivosti celého případu a k postoji rodičů bylo vyžádáno několik znaleckých posudků, aby učiněné závěry jedněch znalců bylo možné ověřit jinými na sobě nezávislými odborníky.

Teprve poté soudy přistoupily k vydání definitivního rozhodnutí ve věci.

Předsedkyně senátu Okresního soudu v Českých Budějovicích k věci pouze uvedla, že situace v rodině je velmi složitá a situace dítěte nepříznivá.

Ústavní soud po přezkoumání spisového materiálu dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Především je nutné konstatovat, že nařízení ústavní výchovy je na zvážení soudu, který o aplikaci tohoto institutu výlučně rozhoduje.

Jestliže soud shledá, že jsou naplněny zákonné podmínky pro uplatnění institutu ústavní výchovy, rozhodne, že se tento institut v rámci sociálně právní ochrany a systému náhradní výchovy jeví jako nejvhodnější.

Ústavní soud již v řadě rozhodnutí judikoval, že mu v zásadě nepřísluší zásadní přehodnocování dokazování provedeného obecnými soudy.

Úkolem Ústavního soudu je především zkoumat, zda napadenými rozhodnutími orgánů veřejné moci nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvená v ústavních zákonech nebo v mezinárodních smlouvách podle čl.

10 Ústavy ČR.

Odůvodnění ústavní stížnosti je však ve své podstatě pouhou polemikou se stanoviskem obecných soudů a se závěry soudních znalců, na jejichž základě soudy rozhodly o nařízení ústavní výchovy nezletilé E.

D..

Z ústavního principu nezávislosti soudů podle čl.

82 Ústavy ČR vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů, která je vyjádřena v § 132 občanského soudního řádu a odůvodňuje postup soudu předvídaný v § 120 odst.

1 věta druhá občanského soudního řádu.

Proto obecný soud je povinen a současně také oprávněn zvažovat, v jaké fázi řízení které důkazy je potřeba provést, zda a nakolik je potřeba dosavadní stav dokazování doplnit? provedené důkazy potom soud hodnotí podle své úvahy, a to jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemné souvislosti.

Jak zjistil Ústavní soud z příslušného soudního spisu, obecné soudy se věcí nezletilé E.

D. zabývaly od roku 1991.

Obsáhlý spisový materiál vypovídá o pečlivosti, s jakou obecné soudy k celé záležitosti přistupovaly.

V jejich postupu Ústavní soud neshledal porušení práv rodičů ani jejich nezletilé dcery E..

Rozsáhlé dokazování, skládající se z posudků soudních znalců z oboru psychologie a psychiatrie, zprávy školy o vztahu matky ke školním povinnostem dcery a další důkazy svědčí o narušeném rodinném prostředí pro výchovu dítěte.

Soudy provedly dokazování také lékařskými zprávami o zdravotním stavu nezletilé E., zprávou Dětského domova S. atd.

Na základě vyhodnocení všech důkazů potom rozhodly o nařízení ústavní výchovy.

Tímto rozhodnutím nebylo porušeno právo zaručené čl.

32 odst.

4 Listiny, podle něhož "péče o děti a jejich výchova je právem rodičů", neboť práva rodičů byla omezena a nezletilé dítě bylo od rodičů odloučeno proti jejich vůli "rozhodnutím soudu na základě zákona", tedy v souladu s Listinou i Úmluvou o právech dítěte.

Na základě všech uvedených skutečností Ústavní soud tedy dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná dle ustanovení § 43 odst.

2 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění posledních předpisů, a proto mimo ústní jednání usnesením ústavní stížnost odmítl.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není dovolání přípustné.

V Brně 22. září 1999 Prof.

JUDr.

Vladimír Klokočka, DrSc. předseda I. senátu Ústavního soudu