Entscheidungsdetail

IV.ÚS 273/97

Gericht

Ústavní soud

ECLI

ECLI:CZ:US:1998:4.US.273.97

Datum

02.06.1998

Textstatus

Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu IV.ÚS 273/97 ze dne 6. 2. 1998

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti K.Š., zastoupeného advokátkou JUDr. J.K., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 5. 1997, sp. zn. 3 To 24/97, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 1. 1997, sp. zn. 1 T 28/96, za účasti Vrchního soudu v Praze, zastoupeného předsedou senátu JUDr. M.J., jako účastníka řízení,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavnímu soudu byla dne 28.

7.

1997 doručena včas podaná ústavní stížnost, která směřuje proti výše uvedeným rozhodnutím s tvrzením, že došlo k porušení čl.

8, čl.

38 odst.

2, čl.

39 a čl.

40 odst.

2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 30.

1.

1997, sp. zn.

1 T 28/96, byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání trestného činu padělání a pozměňování peněz podle § 140 odst.

1 a 3 písm. b) trestního zákona a za to odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 10 let, pro jehož výkon byl za použití § 39a odst.

3 tr. zákona zařazen do věznice s ostrahou.

Zároveň mu byl uložen peněžitý trest ve výši Kč 200 000,- s náhradním trestem odnětí svobody v trvání 4 měsíců a dále mu byl uložen trest propadnutí věci.

Vrchní soud v Praze v rámci odvolacího řízení odvolání stěžovatele jako nedůvodné podle § 256 trestního řádu zamítl, když dospěl k závěru, že skutková zjištění odpovídají provedeným důkazům a po procesní stránce neshledal žádné vady.

Pokud jde o právní kvalifikaci zjištěné trestné činnosti, konstatoval, že odpovídá zákonu a stejně tak byl shledán správným i výrok o trestu.

Stěžovatel v obsáhlé ústní stížnosti nejdříve poukazuje na to, že ve fázi přípravného řízení byl nezákonným způsobem za použití nedovoleného nátlaku získán protokol o podání vysvětlení sepsaný dne 12.

10.

1995 bezprostředně po jeho zadržení, který byl následně zařazen do vyšetřovacího spisu.

Tento důkaz proto považuje z hlediska trestního řízení za absolutně neúčinný.

Stěžovatel v této souvislosti namítá, že státní zástupce podal žalobu v rozporu s ustanovením § 177 písm. d) tr. řádu, neboť ji postavil právě na uvedeném protokolu, a proto jeho postup je v rozporu s presumpcí neviny, zaručenou v čl.

40 odst.

2 Listiny, a s vyhledávací zásadou uvedenou v § 2 odst.

5 tr. řádu.

Porušení uvedených zásad spatřuje rovněž při projednávání trestní věci před Krajským soudem v Plzni, neboť skutečnosti uváděné v odůvodnění rozsudku nemají podle stěžovatele oporu v žádném z provedených důkazů.

Porušení čl.

38 odst.

1 Listiny, který zaručuje právo na zákonného soudce, shledává stěžovatel v proceduře při projednávání trestní věci před soudem I. stupně, když uvádí, že Krajský soud v Plzni pověřil projednáváním věci soudce Okresního soudu v Sokolově, který byl před zahájením jednání jmenován soudcem Krajského soudu v Plzni, avšak projednávání věci probíhalo v budově Okresního soudu v Sokolově.

Pokud jde o průběh odvolacího řízení, stěžovatel namítá, že s ohledem na složitost trestní věci proběhlo naprosto formálně, aniž by se soud vypořádal s námitkami obsaženými v odvolání.

Navíc předseda senátu v rozporu s trestním řádem přednesl jeho odvolání sám.

Stěžovatel dále namítá, že odsuzující rozsudek porušuje čl.

39 Listiny, neboť byl vydán v rozporu s trestněprávní úpravou, když soud ho uznal vinným na základě nezákonného rozšiřování podmínek trestní odpovědnosti.

K tomu uvádí, že za důkaz v jeho trestní věci lze považovat svědecké výpovědi šesti osob, které vyvrátily tvrzení obžaloby.

Obsahem těchto výpovědí se pak podrobně zabývá.

Obsahem těchto výpovědí se pak podrobně zabývá.

Stěžovatel pak v další části ústavní stížnosti se snaží na skutkových okolnostech dokázat, že nevěděl a ani nemohl vědět, že jde o padělky.

Všechna zjištění v otázce zavinění považuje za naprosto nedostatečná, připouštějící možnost jiného výkladu.

Stěžovatel se proto domáhá vydání nálezu, kterým by byla obě napadená rozhodnutí zrušena a zároveň navrhuje, aby podle ustanovení § 79 odst.

2 zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, byla odložena vykonatelnost napadeného rozhodnutí.

V souladu s postupem stanoveným v ustanovení § 42 odst.

3 zákona č.

182/1993 Sb. si soudce zpravodaj vyžádal vyjádření od Vrchního soudu v Praze a Vrchního státního zastupitelství.

Předseda senátu Vrchního soudu v Praze ve svém vyjádření poukázal na to, že z obsahu argumentace ústavní stížnosti lze dovodit, že se jedná v podstatě o polemiku se závěry soudů obou stupňů a opakování argumentů odvolání, aniž by bylo možno shledat porušení ústavních práv.

Plně tedy odkazuje na mimořádně podrobné a vyčerpávající odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Plzni, ze kterého plyne, že nebylo přihlíženo k žádným poznatkům, které by byly získány neprocesním způsobem a nenabyly by tudíž váhu důkazu.

V ústavní stížnosti nastíněná otázka důvodnosti či nedůvodnosti podání samotné obžaloby a správnosti či nesprávnosti postupu státního zastupitelství pak souvisí podle vyjádření předsedy senátu s hodnocením řady důkazů, které soudy obou stupňů hodnotily v rámci svých rozhodovacích pravomocí a na základě ustanovení § 2 odst.

6 tr. řádu.

Stěžovatelovy námitky ohledně odvolacího řízení považuje předseda senátu za neobjektivní.

V rámci podání zprávy o věci byl přednesen i opravný prostředek, neboť je součástí spisu a je důvodem, proč se soudní jednání o něm vůbec koná.

Po skončení zprávy o věci neměly strany návrhy na doplnění zprávy o věci a obžalovaný pak mohl sám své odvolání přednést, což učinil prostřednictvím své obhájkyně, jak je patrné z protokolu.

Obžalovaný může pak přednes svého obhájce kdykoliv doplnit podle svého.

Předseda senátu má za to, že podaná ústavní stížnost není důvodná, a proto ji navrhuje zamítnout.

Vedlejší účastník, Vrchní státní zastupitelství, se svého postavení vedlejšího účastníka vzdal.

Jak Ústavní soud uvedl již v řadě svých rozhodnutí, není soudem nadřízeným soudům obecným, a proto mu nepřísluší posuzovat celkovou zákonnost či správnost napadených rozhodnutí.

To však nemění nic na jeho oprávnění zjišťovat, zda napadeným rozhodnutím nebylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod.

Jinak řečeno, úkolem Ústavního soudu je zjistit, zda důkazy ve prospěch či neprospěch obžalovaného byly prezentovány způsobem zajišťujícím spravedlivý proces a ujistit se o tom, že tento proces byl veden ústavním způsobem.

V těchto intencích tedy posuzoval Ústavní soud námitky uvedené v ústavní stížnosti.

Podstatu ústavní stížnosti lze shrnout do konstatování, že soud I. stupně hodnotil nesprávným způsobem důkazy, což se podle stěžovatele projevilo zejména v tom, že nebylo prokázáno naplnění zákonných znaků skutkové podstaty uvedeného trestného činu a nebylo prokázáno zavinění ve formě úmyslu.

Ústavní soud dospěl k závěru, že stěžovatelovo tvrzení v tomto ohledu nemá opodstatnění.

Ústavní soud dospěl k závěru, že stěžovatelovo tvrzení v tomto ohledu nemá opodstatnění.

Z uvedených námitek totiž vyplývá, že stěžovatel, resp. jeho právní zástupkyně, považují Ústavní soud za další soudní instanci, když v mnohém opakují námitky vyjádřené v předchozím řízení a opětovně polemizují s učiněnými zjištěními a závěry obecných soudů.

Za daných okolností nezbývá než připomenout zásadu volného hodnocení důkazů, která je výrazem ústavního principu nezávislosti soudu, a proto není věcí Ústavního soudu, aby toto hodnocení přehodnocoval.

Z napadených rozhodnutí nelze tedy usuzovat na to, že by orgány činné v trestním řízení porušily vůči stěžovateli princip presumpce neviny ve smyslu čl.

40 odst.

2 Listiny.

Pokud jde o stěžovatelovo tvrzení ohledně porušení práva na zákonného soudce, je třeba uvést, že stěžovatelova trestní věc byla projednávána soudem příslušným podle zákona, stejně tak i příslušným soudcem.

Ústavní záruku na zákonného soudce je nutné spatřovat v konkrétní osobě soudce, od něhož se vyžaduje právě podmínka nestrannosti v projednávané věci.

Jestliže tedy stěžovatel tvrdí, že věc projednával soudce Krajského soudu v Plzni, avšak jednání probíhalo v budově Okresního soudu v Sokolově, potom takové tvrzení nemá z hlediska ústavnosti opodstatnění.

Ústavní soud proto po posouzení všech uvedených skutečností nepovažuje námitky vznesené stěžovatelem za takové, které by prokazovaly překročení mezí ústavnosti v tom směru, že řízení jako celek by nemělo spravedlivý charakter.

Za této situace je proto třeba považovat ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou.

Proto byla podle ustanovení § 43 odst.

1 písm. c) zákona č.

182/1993 Sb. odmítnuta, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. února 1998 JUDr.

Pavel Varvařovský soudce zpravodaj