Entscheidungsdetail

III.ÚS 180/98

Gericht: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:1998:3.US.180.98
Datum: 11.12.1998
Textstatus: Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu III.ÚS 180/98 ze dne 12. 11. 1998 U 68/12 SbNU 517 K nepřípustnostnosti opravného prostředku

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Jurky a členů JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka o ústavní stížnosti navrhovatelů S.Z. a J.Z., oba zastoupeni advokátem JUDr. J.H., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. února 1998, sp. zn. 2 A 410/98, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 2. prosince 1997, sp. zn. 29 Ca 148/97, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění :

Dne 17. dubna 1998 podali navrhovatelé ústavní stížnost, která směřovala proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. února 1998, čj.

2 -A 410/98-21, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 2.,prosince 1997, čj.

29 Ca 148/97-9, s tvrzením, že jimi byla porušena jejich základní práva.

Ústavní soud si vyžádal spis Krajského soudu v Brně, sp. zn.

29 Ca 148/97 a z něj zjistil, že Vrchní soud v Olomouci svým usneseními ze dne 16. února 1998, čj.

2A 410/98-21, zastavil řízení o odvolání proti citovanému usnesení Krajského soudu.

Krajský soud napadeným usnesením zastavil řízení o žalobě navrhovatelů podle § 9 odst.

6 zákona č.

229/1991 Sb., o půdě, ve znění pozdějších předpisů, proto, že navrhovatelé nezaplatili ve stanovené lhůtě soudní poplatky.

Proti tomuto rozhodnutí podali navrhovatelé včas ústavní stížnost, v níž namítali, že postupem soudu byla porušeno jejich právo na soudní ochranu a spravedlivý proces, jakož i zásady čl.

6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Namítali, že krajský soud zastavil řízení, kterým se domáhali přezkoumání rozhodnutí O.Ú., okresního pozemkového úřadu, ze dne 4. dubna 1997, vydaného podle § 9 odst.

4 zákona č.

229/1991 Sb., a to proto, že nezaplatili soudní poplatek ve stanovené lhůtě.

Soud zároveň vyslovil poučení, že proti tomuto rozhodnutí nejsou přípustné opravné prostředky.

Navrhovatelé mají za to, že proti rozhodnutí o zastavení řízení v důsledku nezaplacení soudních poplatků musí být přípustné odvolání, neboť na zmíněnou problematiku je třeba použít ustanovení § 9 zákona č.

549/1991 Sb., o soudních poplatcích.

Tento názor, podle navrhovatelů, podporuje i ust. § 3 citovaného zákona, podle kterého ve věci poplatků v řízení o žalobách nebo o opravných prostředcích proti rozhodnutí správních orgánů rozhoduje soud, který rozhoduje v prvním stupni.

Postupem soudu proto bylo, podle jejich názoru, porušeno právo navrhovatelů na soudní ochranu a spravedlivý proces.

Navíc, jestliže soud vyměřil poplatek v nesprávné výši, musejí mít účastníci právo bránit se proti nesprávnosti odvoláními.

Jinak by účastníci správního řízení byli zbaveni možnosti dosáhnout nápravy nesprávného rozhodnutí.

Vrchní soud v Olomouci, jako účastník řízení, ve svém vyjádření ze dne 22. května 1998 uvedl, že mu nebyla svěřena kompetence rozhodovat o odvolání proti rozhodnutím soudů, která jsou vydávána podle části páté, hlavy druhé a třetí o.s.ř.

K porušení čl.

36 Listiny proto napadeným rozhodnutím nedošlo.

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nutno odmítnout, a to z těchto důvodů: Pokud stížnost směřuje proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2. prosince 1997, sp. zn.

29 Ca 148/97, je nepochybně podána po lhůtě stanovené v § 72 zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Usnesení bylo navrhovatelům doručeno dne 29.

12.

1997, přičemž ústavní stížnost byla podána Ústavnímu soudu osobně dne 17.

1998.

Jedná se tedy o návrh, který byl ve smyslu § 43 odst.

1 písmeno b) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění novel, podán po lhůtě stanovené pro jeho podání zákonem.

Pokud jde o namítané porušení práva na soudní ochranu, Ústavní soud konstatoval, že navrhovatelům nebylo bráněno, aby se obrátili na nezávislý soud a požadovali projednání své věci.

Skutečnost, že pak soud řízení zastavil proto, že navrhovatelé nesplnili svou zákonem stanovenou povinnost zaplatit soudní poplatky, nemůže být přičítána k tíži soudu, ani nemůže být chápána jako porušení základních práv a svobod navrhovatelů.

K zastavení řízení totiž došlo výhradně v důsledku nečinnosti navrhovatelů, byt' byli soudem k zaplacení soudních poplatků řádně vyzváni.

Ústavní soud sdílí názor obecných soudů, podle nichž správní soudnictví je řízením jednoinstančním, ve kterém je podání opravných prostředků vyloučeno (§ 250j odst.

4, § 250s o.s.ř.).

Není přitom určující, zda rozhodnutí vydané soudem v řízení podle části páté o.s.ř. je rozhodnutím ve věci samé či rozhodnutím jiným, neboť ani zákonná úprava zmíněná speciální ustanovení tohoto smyslu nemá, a to ani ve vztahu k tzv. rozhodnutím incidenčním.

Proto skutečnost, že k zastavení řízení došlo nikoliv podle procesních ustanovení o.s.ř., ale podle zákona o soudních poplatcích, nemůže způsobit, že by opravný prostředek byl připuštěn.

Předmětem řízení je totiž i v takovém případě věc spadající do správního soudnictví.

Vrchní soud tedy nemohl rozhodnout jinak, než že řízení o odvolání proti usnesení krajského soudu odmítl.

Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. § 43 odst.

2 písmeno a) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavními soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný, odmítnout.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. listopadu 1998 JUDr.

Vladimír Jurka předseda senátu