Entscheidungsdetail

IV.ÚS 313/96

Gericht

Ústavní soud

ECLI

ECLI:CZ:US:1997:4.US.313.96

Datum

08.05.1997

Textstatus

Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu IV.ÚS 313/96 ze dne 5. 8. 1997

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu

IV. ÚS 313/96

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu České republiky Ústavní soud ČR rozhodl o ústavní stížnosti M.Š., zastoupeného advokátem JUDr.

P.B., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR, sp. zn.

3 Cdon 847/96, ze dne 29.8.1996, t a k t o Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í : Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá zrušení usnesení Nejvyššího soudu ČR, sp. zn.

3 Cdon 847/96, ze dne 29.8.1996, kterým bylo odmítnuto jeho dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Plzni, čj.

11 Co 559/94-24, ze dne 4.4.1995.

Rozsudkem Krajského soudu v Plzni byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Chebu, sp. zn.

8 C 86/94, ze dne 28.9.1994, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti žalované České republice, Ministerstvu spravedlnosti ČR, na zaplacení náhrady škody za vykonaný trest odnětí svobody, který byl stěžovateli uložen v délce 10 měsíců rozsudkem Okresního soudu v Chebu, sp. zn.

5 T 25/82, ze dne 25.3.1982.

Tento trest byl stěžovateli uložen rozsudkem Okresního soudu v Chebu jako trest úhrnný za trestný čin výtržnictví podle § 202 odst.

1 trestního zákona a trestný čin hanobení národa, rasy a přesvědčení podle 198 písm. b) trestního zákona, jichž se 2 - IV.

ÚS 313/96 podle uvedeného rozsudku dopustil tím, že dne 28.

1.

1982, kolem 20. hodiny, v Ch., v podnapilém stavu hrubě napadal slovními výroky V.S., mezi jiným i pro jeho členství v KSČ, přičemž jeho jednání bylo sledováno více osobami.

Usnesením téhož soudu, sp. zn.

2 Rt 1174/91, ze dne 16.1.1992, pak bylo v řízení podle oddílu třetího zákona č.

119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, rozhodnuto o zrušení shora označeného odsuzujícího rozsudku pouze ve výroku o trestu, z důvodů uvedených v ustanovení § 14 odst.

1 písm. f) zákona č.

119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, a dalším usnesením téže sp. zn.

2 Rt 1174/91, ze dne 19.5.1993, bylo pak trestní stíhání zastaveno z důvodu amnestie prezidenta republiky z 1.1.1990.

Stěžovatel ve svém podání Ústavnímu soudu v podstatě uvádí, že rozhodnutím soudů obou stupňů i Nejvyššího soudu ČR, které mu nepřiznaly odškodnění za vykonaný trest odnětí svobody, došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv a svobod, zakotvených v čl.

5 odst.

5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a protokolů na tuto Úmluvu navazujících, preambule Ústavy ČR a čl.

4 a 10 Ústavy ČR.

Podle č1.

5 odst.

5 Úmluvy má každý, kdo byl obětí zatčení nebo zadržení v rozporu s ustanoveními tohoto čl.

5, nárok na odškodnění.

Články 4 a 10 Ústavy ČR pak zaručují ochranu základních práv a svobod soudní mocí, přičemž mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách, jimiž je ČR vázána, jsou bezprostředně závazné a mají přednost před zákonem.

Podle názoru stěžovatele nešlo v jeho případě o zákonné uvěznění ve smyslu č1.

5 odst.

1 písm. a) Úmluvy, neboť trest původním rozsudkem mu uložený byl zrušen.

1 písm. a) Úmluvy, neboť trest původním rozsudkem mu uložený byl zrušen.

Tím došlo k dotčení jeho základního práva na osobní svobodu, a má proto právo na odškodnění za vykonaný trest.

Podle jeho názoru bylo povinností kteréhokoliv obecného soudu, včetně Nejvyššího soudu ČR, tato jeho základní práva a svobody zajišťovat a ochraňovat, a tedy uspokojit jeho nárok na odškodnění jako základní právo, které je zakotvené v mezinárodní smlouvě podle čl.

10 Ústavy ČR, mající přednost před právní úpravou obsaženou v zákonu.

Ústavní soud ČR si k návrhu připojil soudní spisy Okresního soudu v Chebu, sp. zn.

8 C 86/94 a 2 Rt 1174/91, a zabýval se 3 - IV.

ÚS 313/96 posouzením případného porušení ústavně zaručených základních práv a svobod.

Stěžovatel v podání namítá dotčení Úmluvy jako mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách ve smyslu čl.

10 Ústavy ČR, mající přednost před zákonem, a to v jejím čl.

5 odst.

5, zaručujícím každému, kdo byl obětí zatčení nebo zadržení v rozporu s ustanoveními předmětného článku, nárok na odškodnění.

Dotčení základních práv a svobod v případě stěžovatele je však třeba v souvislosti s provedenou soudní rehabilitací posuzovat pouze v mezích její právní úpravy, což se týká i podmínek a rozsahu hmotného odškodnění.

Nároku na odškodnění ve smyslu čl.

5 odst.

5 Úmluvy se v případě provedené soudní rehabilitace lze nepochybně domáhat pouze v mezích stanovených zákonem o soudní rehabilitaci č.

119/1990 Sb.

Tento postup ostatně stanoví i sama Úmluva v čl.

3 jejího protokolu č.

7, z něhož plyne, že pokud dojde k pozdějšímu zrušení konečného rozsudku v trestní věci, má být osoba, na níž byl vykonán trest podle tohoto rozsudku, odškodněna podle zákona nebo praxe platných v příslušném státu.

V tomto směru pak postupu obecných soudů v případě stěžovatele protiústavnost vytýkat nelze.

V dané věci je třeba mít na zřeteli, že stěžovatel v rehabilitačním řízení prováděném podle oddílu třetího zákona č.

119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, v platném znění, nebyl zcela úspěšný.

Svůj návrh na zrušení původního odsuzujícího rozhodnutí Okresního soudu v Chebu v přezkumném řízení odůvodňoval ustanovením § 14 odst.

1 písm. d) citovaného zákona, přitom usnesením Okresního soudu v Chebu, sp. zn.

2 Rt 1174/91, ze dne 16.1.1992, byl s odkazem na ustanovení § 14 odst.

1 písm. f) citovaného zákona zrušen pouze výrok o trestu, nikoliv tedy i výrok o vině napadeného rozsudku, přitom stěžovatel proti tomuto usnesení opravný prostředek nepodal.

Po zrušení výroku o trestu v odsuzujícím rozsudku nebyl stěžovateli uložen trest nový, neboť usnesením Okresního soudu v Chebu, sp. zn.

2 Rt 1174/91, ze dne 19.5.1993, došlo k zastavení trestního stíhání z důvodu amnestie prezidenta republiky.

Ani proti tomuto usnesení o zastavení trestního stíhání z důvodu amnestie prezidenta republiky stěžovatel opravný prostředek, který mu příslušel, nepodal, a to přesto, že jak je patrno z jeho následných podání, s použitím čl.

V písm. a) amnestie prezidenta republiky z .1.1.1990 - 4 - IV.

V písm. a) amnestie prezidenta republiky z .1.1.1990 - 4 - IV.

ÚS 313/96 nesouhlasil, když podle jeho názoru měl v jeho případě soud správně postupovat podle čl.

II. odst.

2 této amnestie, tedy uložit trest a poté vydat rozhodnutí o amnestii uloženého trestu.

Stěžovatel nevyužil ani svého dalšího práva a nepodal žádost, aby bylo v trestním řízení pokračováno.

Při pokračování v trestním řízení by soud, za přiměřeného použití ustanovení § 227 trestního řádu, změnil výrok o trestu původního odsuzujícího rozsudku a nic by tak již nebránilo soudu, rozhodujícímu o nároku stěžovatele na odškodnění, v aplikaci ustanovení § 23 odst.

3 věta třetí zákona č.

119/1990 Sb., v platném znění.

Pokud však stěžovatel v průběhu rehabilitačního řízení naznačený postup nezvolil, pak postupu obecných soudů, které v souladu s pravidlem stanoveným v čl.

3 Protokolu č.

7 Úmluvy, vycházely ze zásad stanovených zákonem o soudní rehabilitaci, protiústavnost vytýkat nelze.

Ústavní soud z uvedených důvodů neshledal v rozhodnutích obecných soudů tvrzené dotčení stěžovatelových ústavně zaručených základních práv a svobod, jejichž základ stěžovatel spatřoval v porušení čl.

5 odst.

5 Úmluvy, a proto ústavní stížnost stěžovatele podle § 43 odst.

1 písm. c) zákona č.

182/1993 Sb. odmítl.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. srpna 1997 JUDr.

Eva Zarembová soudce zpravodaj