Entscheidungsdetail

IV.ÚS 294/96

Gericht

Ústavní soud

ECLI

ECLI:CZ:US:1997:4.US.294.96

Datum

16. 1. 1997

Textstatus

Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu IV.ÚS 294/96 ze dne 16. 1. 1997

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu

IV. ÚS 294/96

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu České republiky Ústavní soud České republiky rozhodl dne 16. ledna 1997 ve věci ústavní stížnosti K.S., zastoupeného advokátkou JUDr.

H.A., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 5.

8.

1996, čj.

16 Co 251/96-154, t a k t o Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í : Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému rozsudku Krajského soudu v Ostravě, potvrzujícímu rozsudek Okresního soudu v Opavě ze dne 13.

2.

1996, čj.

8 C 17/91-105, pokud jím návrh na zaplacení částky Kč 77 006,64 byl zamítnut, stěžovatel uvádí, že tímto rozhodnutím byly porušeny jeho základní práva a svobody uvedené v článcích 28, 31, 35 odst.

2 a 3 a 38 odst.

2 Listiny základních práv a svobod.

Stalo se tak zejména proto, že nesprávným posouzením počátku běhu promlčecí lhůty bylo stěžovateli znemožněno prokázat, že žalovaný hrubou - 2 - IV.

ÚS 294/96 nedbalostí, nebo dokonce úmyslně, jej nechal pracovat v rizikovém prostředí bez potřebných technických, zdravotně organizačních a zdravotně preventivních opatření, jež by zabránily vzniku, těžce jej postihující a značné společenské a finanční škody mu způsobující, nemoci z povolání.

Ačkoli informace o pravém stavu pracovního prostředí byly žalovaným úmyslně zatajovány, byl počátek subjektivní lhůty pro uplatnění nároku na náhradu škody posouzen právě ve prospěch toho, kdo zákonem uložené povinnosti porušoval.

Z těchto, jakož i z dalších důvodů, stěžovatel navrhuje zrušení napadeného rozsudku.

Ústavní soud není soudem nadřízeným soudům obecným, není vrcholem jejich soustavy, a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod.

V tomto směru zjistil Ústavní soud z obsahu spisu 8 C 17/91 Okresního soudu v Opavě, že stěžovatel uplatnil u tohoto soudu podáním, došlým dne 22.

1.

1991, nárok na náhradu za ztrátu na výdělku za dobu od 1.

10.

1981 do 31.

1.

1989 ve výši Kčs 49 011,--, na zaplacení nákladů spojených s léčením ve výši Kčs 22 503,-- a náhradu za ztížení společenského uplatnění ve výši Kčs 28 000,--.

Okresní soud v Opavě citovaným rozsudkem řízení ohledně částky Kč 15 640,-zastavil, jinak v něm odpůrci uložil povinnost zaplatit stěžovateli částku Kč 2 617,40, zatímco ohledně částky Kč 77 006,64 návrh zamítl.

K odvolání stěžovatele rozhodl Krajský soud v Ostravě napadeným rozsudkem tak, že rozsudek Okresního soudu v napadené části potvrdil.

V důvodech svého rozhodnutí Krajský soud v Ostravě uvádí, že okresní soud správně nepřiznal stěžovateli ty dílčí nároky na věcnou škodu, které mu vznikly před rokem 1988 v souvislosti s pořízením naslouchacích přístrojů, neboť stěžovatel uplatnil tyto nároky teprve po uplynutí dvouleté subjektivní promlčecí lhůty uvedené v ustanovení § 263 odst.

3 zákoníku práce a žalovaný vznesl námitku promlčení.

Stejně tak je promlčen i stěžovatelem nárokovaný doplatek náhrady za ztížení společenského uplatnění vzhledem k tomu, že zdravotní stav stěžovatelův se v souvislosti s nemocí z povolání ustálil již v roce 1983.

Pokud jde - 3 - IV.

Pokud jde - 3 - IV.

ÚS 294/96 o uplatněný nárok na náhradu za ztrátu na výdělku za dobu od 1.

10.

1981 do 31.

1.

1998 ve výši Kčs 49 011,--, opírající se o tvrzení, že škoda na zdraví byla stěžovateli způsobena výhradně porušením předpisů k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, krajský soud odchylně od soudu prvého stupně uvedl, že předmětem řízení u Okresního soudu v Ostravě ve věci sp. zn.

20 C 343/82 byl nárok stěžovatele na náhradu za ztrátu na výdělku pouze v tzv. redukované výši a že stěžovatel v tomto sporu ani netvrdil, že by k této škodě došlo výhradně porušením předpisů k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci.

V projednávané věci uplatnil tedy stěžovatel jiný právní nárok, tj. nárok na náhradu za ztrátu na výdělku pro tvrzené porušení bezpečnostních předpisů.

I tento nárok stěžovatelův je však vzhledem k ustanovení § 261 odst.

1 a § 263 odst.

3 zákoníku práce promlčen.

U škod na zdraví běží totiž vždy jen dvouletá promlčecí subjektivní lhůta počítaná ode dne, kdy se poškozený doví o tom, že škoda vznikla, a o tom, kdo za ni odpovídá.

Uvedené závěry Krajského soudu v Ostravě jsou i podle názoru Ústavního soudu správné, a proto lze stěží souhlasit s tvrzením stěžovatele, že napadeným rozhodnutím byla porušena jeho ústavně zaručená práva.

K těmto tvrzením stěžovatele naopak třeba dodat, že zásah do redukce náhrady za ztrátu na výdělku ve smyslu stěžovatelem uplatňovaného nároku byl proveden již zákonem č.

153/1969 Sb., kterým se mění a doplňuje zákoník práce, takže bylo jen na stěžovateli samotném, aby svůj tvrzený nárok uplatnil včas.

Vědomost o škodě nelze totiž, podle názoru Ústavního soudu, spojovat s nahodilostí uváděnou stěžovatelem, že teprve v dubnu 1992 se dozvěděl o znaleckém posudku z oboru bezpečnosti práce, vypracovaném dne 21.

4.

1989, a to ve sporu vedeném jeho bývalým spolupracovníkem.

Stěžovatel mohl sám vědět, v jakém prostředí pracuje, a na toto vědomí měl včas a adekvátním způsobem procesně reagovat.

Všechny uvedené skutečnosti a závěry jsou natolik evidentní, že Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst.

1 písm. c) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítnout. - 4 - IV.

ÚS 294/96 Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 16. ledna 1997 prof.

JUDr.

Vladimír Čermák soudce zpravodaj