Entscheidungsdetail

II.ÚS 368/96

Gericht: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:1997:2.US.368.96
Datum: 17. 9. 1997
Textstatus: Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu II.ÚS 368/96 ze dne 17. 9. 1997

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Sp. zn. II. ÚS 368/96

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu České republiky Ústavní soud České republiky rozhodl v právní věci ústavní stížnosti společnosti Š., zastoupené advokátem JUDr. B.M., proti rozhodnutí Městského soudu v Praze, sp. zn. 28 Ca 413/95, ze dne 27. 9. 1996, ve spojení s platebním výměrem ČS, čj. ČSSZ-800-St-6003/20.4., ze dne 4. 5. 1994, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení, t a k t o : Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Navrhovatelka napadla ústavní stížností rozhodnutí Městského soudu v Praze, sp. zn.

28 Ca 413/95, ze dne 27.

1996, kterým byl zamítnut opravný prostředek proti platebnímu výměru ČS, čj.

ČSSZ-800-St-6003/20.4., ze dne 4.

5.1994.

Předmětem soudního řízení byla žádost o vrácení přeplatku pojistného na sociální zabezpečení ve výši 594.496,- Kč, neboť podle názoru stěžovatelky se maximální vyměřovací základ pojistného na sociální zabezpečení musí vztahovat nejen na osoby samostatně výdělečně činné, jak tvrdí vedlejší účastník, nýbrž i na zaměstnance.

Tím je podle názoru stěžovatelky porušen čl.

1 Listiny základních práv a svobod (dále jen. "Listina"), neboť zákonem ČNR č.

589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů, dochází ke zvýhodnění osob samostatně výdělečně činných na úkor zaměstnanců.

Toto zvýhodnění spočívá v tom, že je jim stanoven maximální vyměřovací základ pro výpočet pojistného na sociální zabezpečení.

Zaměstnanci při souběhu příjmů ze zaměstnání a ze samostatné výdělečné činnosti takový základ nemají, čímž dochází k porušení jejich rovnosti ve vztahu k samostatně výdělečně činným osobám.

Dále je podle stěžovatelky porušen čl.

4 odst.

1 Listiny, podle kterého mohou být povinnosti ukládány jen na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod, čl.

4 odst.

3 Listiny, podle kterého zákonná omezení základních práv a svobod musí platit stejně pro všechny případy, a čl.

4 odst.

4 Listiny, podle kterého při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu.

To konkrétně podle stěžovatelky znamená, že maximální vyměřovací základ pro sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti by měl být stanoven pro všechny druhy příjmů, popř. i při jejich souběhu shodně.

Podle právní úpravy však tornu tak není.

Navíc napadla i tu skutečnost, že takový maximální základ není stanoven ve vztahu k zaměstnancům, kteří dosahují vyšších příjmů.

Svou ústavní stížnost stěžovatelka spojila s návrhem na zrušení ustanovení § 5 odst.

1 zákona ČNR č.

589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů.

Ke stížnosti se vyjádřil účastník i vedlejší účastník.

Oba shodně navrhli zamítnutí stížnosti, přičemž vedlejší účastník se svého postavení vzdal.

Ústavní stížnost byla podána prostřednictvím advokáta a byla podána včas.

Ústavní soud proto přezkoumal další podmínky přípustnosti návrhu ústavní stížnosti.

Podle § 72 odst.

1 zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, je ústavní stížnost oprávněna podat právnická osoba podle čl.

87 odst.

1 písm. d) Ústavy ČR, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl.

10 Ústavy ČR.

Z tohoto ustanovení vyplývá, že ústavní stížnost sice může podat i právnická osoba, ovšem jen za podmínky, že bylo zasaženo bezprostředně do jejích základních práv nebo svobod.

V daném případě se však stěžovatelka jako zaměstnavatel domáhá ochrany před zásahem do rovnosti v právech podle čl.

1 Listiny a do rovnosti při zákonném omezení základních práv a svobod podle čl.

4 odst.

3 Listiny, dále při stanovení povinností podle čl.

4 odst.

1 a zachování podstaty a smyslu základních práv a svobod podle čl.

4 odst.

Zásah spočívá podle jejího názoru v tom, že zákon činí neodůvodněné rozdíly mezi zaměstnanci, popř. zaměstnanci vyvíjejícími též samostatnou výdělečnou činnost, a osobami samostatně výdělečně činnými, popř. mezi zaměstnanci s vyššími příjmy, a osobami samostatně výdělečně činnými.

Porušení rovnosti tedy nespatřuje v zásahu do svého postavení zaměstnavatele ve vztahu vůči někomu jinému, nýbrž se dovolává zásahu do postavení svých některých zaměstnanců s vyššími příjmy.

Z ústavní stížnosti však nevyplývá, že by se stěžovatelka domáhala ochrany před bezprostředním zásahem do svých vlastních základních práv a svobod.

Sama stěžovatelka zaměstnancem není a dovolává se proto ochrany základních práv a svobod pro subjekt od ni odlišný.

Na tom nemůže změnit to, že domnělý zásah směřuje proti fyzickým osobám, které jsou vůči stěžovatelce v zaměstnaneckém poměru, ani to, že stěžovatelka sama je rovněž podle ustanovení § 5 odst.

1 písm. b) zákona ČNR č.

589/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, poplatníkem pojistného.

Ve vztahu k jiným organizacím ve smyslu ustanovení § 3 odst.

1 písm. a) či malým organizacím ve smyslu ustanovení § 3 odst.

1 písm. b) tohoto zákona jako poplatníkům pojistného se porušení svých základních práv nedovolává.

Je poplatníkem v částce odpovídající úhrnu vyměřovacích základů svých zaměstnanců a to nikterak nezasahuje do základních práv a svobod, kterých se ve své stížnosti dovolává.

V případě předmětného podání proto stěžovatelka nesplňuje podmínky pro podání ústavní stížnosti, a tím ani návrhu na zrušení zákona.

Podle výše uvedených ustanovení zákona o Ústavním soudu ve spojení s jeho § 43 odst.

1 písm. d) jde o návrh podaný právnickou osobou, která k jeho podáni není aktivně legitimována.

Jedná se proto o návrh podaný někým zjevně neoprávněným.

V tomto případě se jedná o vadu návrhu, kterou není možno odstranit.

Proto se již dále Ústavní soud nezabýval splněním dalších podmínek pro podání ústavní stížnosti, zejména nezkoumal, zda se lze dovolávat rovnosti v právech podle čl.

1 Listiny, když se v daném případě jedná o stanovení povinnosti platit pojistné na sociální zabezpečeni a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, a zda došlo k porušení čl.

4 odst.

3 Listiny z hlediska toho, zda zaměstnanci a osoby samostatně výdělečně činné spadají do stejné kategorie plátců pojistného, kteří "splňují stanovené podmínky" z hlediska svého postavení, zdroje příjmů, vlastního rizika, které při jeho dosažení nesou, zdrojů, které k dosažení příjmů ze svého vynakládají atd., popř. zda ke stanovení povinnosti došlo mimo kautely uvedené v č1.

4 odst.

1 Listiny nebo zda při omezení základních práv a svobod nebylo šetřeno jejich povahy a smyslu.

Podle § 43 odst.

1 písm. d) zák. č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh podaný někým zjevně neoprávněným.

Podmínky tohoto ustanovení jsou naplněny, soudci zpravodaji proto nezbylo, než návrh odmítnout.

Z těchto důvodů nejsou splněny podmínky pro postup podle § 78 odst.

1 téhož zákona a návrh zrušení ustanovení § 5 odst.

1 zákona ČNR č.

589/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů jako akcesorický sdílí osud návrhu jako celku.

P o u č e n í: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. září 1997 Vojtěch Cepl soudce Ústavního soudu