Entscheidungsdetail

I.ÚS 3/95

Gericht: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:1996:1.US.3.95
Datum: 19. 8. 1996
Textstatus: Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu I.ÚS 3/95 ze dne 19. 8. 1996

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu

I. ÚS 3/95

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu České republiky Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů B.K. a B.K., obou zastoupených advokátem JUDr.

J.K., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze, sp. zn.

2 Cdo 73/94, ze dne 25.

10.

1994, o určení vlastnického práva, za účasti Vrchního soudu v Praze jako účastníka řízení a vedlejších účastníků: T L., jako právního nástupce BH, a MUDr.

J.S. a I.K., t akt o : Ústavní stížnost se o d m í t á.

O d ů v o d n ě n í : Svou ústavní stížností navrhovatelé napadají rozsudek, Vrchního soudu v Praze, sp. zn.

2 Cdo 73/94, ze dne 25.

10.

1994, 1 jímž bylo zamítnuto dovolání navrhovatelů uplatněné proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18.

10.

1993, sp. zn.

9 Co 289/93.

Citovaným rozhodnutím bylo potvrzeno prvoinstanční zamítavé rozhodnutí Okresního soudu ve Svitavách, sp. zn.

7 C 1113/92, ze dne 6.

1993, přičemž ve výroku potvrzujícího rozsudku byla vyslovena přípustnost dovolání.

Předmětem řízení byla žaloba navrhovatelů na určení vlastnického práva k bytu a nebytovým prostorám v domě v L.

Stěžovatelé tvrdí, že rozhodnutí obecných soudů v uvedené občanskoprávní věci o určení vlastnického práva k bytu a nebytovým prostorám jsou v rozporu s čl.

11 odst.

1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Domnívají se, že rozhodnutími obecných soudů je jim odpíráno právo vlastnit majetek.

Poukazují na to, že vlastnictví k bytu i nebytovým prostorám v domě v L. nabyli na základě kupních smluv z roku 1989 a 1990.

Kupní smlouva z 27.

1990 pak byla sepsána formou notářského zápisu, proto státní orgán měl být garantem zákonnosti zvoleného postupu prodeje.

Dále namítají stěžovatelé, že dle jejich názoru lze posuzovat místnosti nesloužící k bydlení jako samostatnou věc ve smyslu ustanovení § 118 o. z.

V takovém případě podle stěžovatelů, pokud neexistoval v rozhodné době právní předpis, který by převod vlastnických práv k místnostem nesloužícím k bydlení zakazoval, bylo lze jej uskutečnit.

Ústavní stížnost splňuje formální náležitosti, stanovené zák. č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu.

Z hlediska své obsahové náplně pouze polemizuje s právními závěry obecných soudů, pokud zamítavým výrokem nevyhověly žalobě na určení vlastnického práva k bytu a nebytovým prostorám.

Tato polemika je zcela shodná s tvrzeními obou navrhovatelů v průběhu celého řízení před obecnými soudy.

Právní podstata návrhu spočívá v tom, že navrhovatelé ve smyslu ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř. uplatnili žalobu na určení, že jsou vlastníky třípokojového bytu v prvním patře, dvou místností nesloužících k bydlení v přízemí a ze 65 procent 2 společných prostor domu č.

398 v L.

Naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva dovodili z výsledku sporu, který proběhl u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn.

7C 124/91.

V této věci bylo vyhověno žalobě MUDr.

S. a I.K., proti BH na vydání věci podle zákona č.

403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd.

Žalovanému v tomto sporu byla stanovena povinnost uzavřít s žalobkyněmi dohodu o vydání právě těch prostor, které byly prodány oběma stěžovatelům v roce 1989 a 1990.

Rozsudek Okresního soudu ve Svitavách, sp. zn.

7C 124/91, ze dne 2.

1992, nabyl právní moci 7.

10.

1992.

Oba stěžovatelé v tomto řízení vystupovali jako vedlejší účastníci na straně žalovaného.

V důsledku výsledku citovaného sporu vznikl na straně stěžovatelů naléhavý právní zájem na určení jejich vlastnického práva.

V řízení bylo zcela nesporně prokázáno, že v domě čp.

398 v L., nebytové prostory, které koupili stěžovatelé kupní smlouvou z 27.

1990, užíval V., a. s.

Tyto nebytové prostory do 30.

1992 sloužily jako archív a to na základě hospodářské smlouvy uzavřené dle § 438 HZ a vyhl. č.

156/1975 Sb., o přenechání nebytových prostor do dočasného užívání.

V., a. s., takto užíval uvedené prostory od 1.

1972.

Před tímto datem od 1.

1958 užíval prostory bývalý MěNV L., a to podle § 5 v1. nař. č.

15/1959 Sb. a vyhl. min. financí č.

88/1959 Ú.1. o opatřeních, týkajících se některých věcí, užívaných OSS.

Rozhodnutím ze dne 25.

1961 bývalého ONV ve S., sp. zn.

Fin/3-700/1961, přešly nemovitosti zapsané ve vložce č.

398 pro k. ú.

L. do vlastnictví čs. státu do správy bývalého MěNV.

Stěžovatelé se domáhali určení svých vlastnických práv žalobou u Okresního soudu ve Svitavách.

Ten však rozsudkem ze 6.

1993, č.j.

7 C 1113/92-21, žalobu v celém rozsahu zamítl a uvedl, že kupní smlouvy, o které se stěžovatelé opírají, jsou neplatné.

Pokud jde o uvedený byt v tomto domě, byla smlouva shledána neplatnou podle ustanovení § 1 odst.

2 vyhl. č.

47/1978 3 Sb., neboť v domě se nacházely nebytové prostory, které jako archív využíval V., a. s.

Druhá kupní smlouva pak byla shledána neplatnou, neboť vlastníkem místností nesloužících k bydlení může být jen vlastník bytu v témže domě (§ 7 odst.

3 zák. č.

52/1966 Sb. ve znění zákona č.

30/1978 Sb.) K odvolání stěžovatelů potvrdil Krajský soud v Hradci Králové rozsudek okresního soudu, který dovodil, že žalobci sice vzhledem k registraci kupních smluv BSN byli v dobré víře, že jsou oprávněnými držiteli sporných místností (a to až do právní moci rozsudku Okresního soudu ve Svitavách z 2.

1992, č. j.

7 C 124/91-20, kde vystupovali jako vedlejší účastníci), nicméně oprávněná držba žalobců netrvala 10 let, a proto nemohli nabýt vlastnického práva vydržením.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci včas dovolání, které odůvodnili tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241 odst.

2 písm. d) o. s. ř.].

Vrchní soud v Praze v dovolacím řízení však potvrdil stanovisko krajského soudu při posuzování platnosti kupních smluv.

Rozsudek Vrchního soudu v Praze napadli stěžovatelé pak i ve své ústavní stížnosti.

K ústavní stížnosti se vyjádřil Vrchní soud v Praze, a to přípisem z 23.

1995, který poukázal na to, že rozhodnutí BSN ohledně registrace kupní smlouvy nezakládá překážku věci rozsouzené ve vztahu k řízení o vyslovení neplatnosti registrované smlouvy.

Ve zbytku pak odkázal Vrchní soud v Praze na obsah svého dovolacího rozhodnutí.

Závěrem navrhl ústavní stížnost zamítnout.

T L, se vyjádřily k obsahu ústavní stížnosti přípisem z 28.

1995, v němž se zcela ztotožnily se závěry rozhodnutí obecných soudů, a navrhly ústavní stížnost zamítnout.

Dne 18.

1996 se vyjádřily k obsahu ústavní stížnosti i obě zbývající vedlejší účastnice, zdůraznily, že se osobně řízení před Ústavním soudem nezúčastní, a proto si ani nezvolily právního zástupce.

Ztotožnily se se závěry obecných soudů a navrhly ústavní stížnost zamítnout.

II.

Kupní smlouva, týkající se bytu, byla uzavřena 28.

1989 a téhož dne byla registrována.

Kupní smlouva, týkající se nebytových prostor, byla uzavřena 27.

1990 a rovněž téhož dne registrována.

Dle § 1 odst.

2 vyhl. č.

47/1978 Sb. z prodeje do osobního vlastnictví jsou vyloučeny byty v domech, ve kterých jsou nebytové prostory užívané tzv.

SO nebo domovní vybavení, sloužící i jiným subjektům, než uživatelům bytů v příslušném obytném domě.

Dle § 7 odst.

3 zák.

52/1966 Sb. ve znění zák. č.

30/1978 Sb. vlastníkem místností nesloužících k bydlení může být jen vlastník bytu v témže domě.

Právě proto, že prokazatelně v době uzavření obou kupních smluv (1989, 1990) nebytové prostory v domě užívala organizace V., a. s., nebylo lze platně tyto kupní smlouvy uzavřít, a to s poukazem na shora citované právní předpisy.

Obě kupní smlouvy z toho důvodu je nutno posuzovat jako absolutně neplatné ve smyslu ustanovení § 39 o. z.

Tento závěr zcela jednoznačně vyplynul i z dovolacího řízení, jehož výsledkem je ústavní stížností napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze.

Toto rozhodnutí správně poukazuje na podstatu celého sporu, jímž je posouzení platnosti kupní smlouvy podle právního předpisu platného v době, kdy byla tato smlouva uzavřena.

Zcela správně rovněž dovolací soud dovodil, že převody majetku do vlastnictví občanů upravoval v době uzavření kupních smluv zák. č.

109/1964 Sb. (hospodářský zákoník), a to konkrétně v ustanovení § 69 odst.

3 tak, že "...jiné převody vlastnictví k věcem, které jsou v národním majetku, jsou možné, jen pokud to připouštějí prováděcí předpisy...".

Těmito prováděcími předpisy tehdy byly shora citovaný zák. č.

52/1966 Sb. ve znění zák. č.

30/1978 Sb. a vyhl. č.

47/1978 Sb.

Mylně tedy dovozují stěžovatelé, že pokud neexistoval v rozhodné době právní předpis, který by převod vlastnických práv k místnostem nesloužícím k bydlení zakazoval, bylo možno jejich převod uskutečnit.

Stejně mylný je i pokus stěžovatelů interpretovat nebytový prostor jako samostatnou věc v právním slova smyslu.

V daném případě je nesporné, že nebytové prostory tvoří součást domu a jsou tedy z právního hlediska součástí věci, jejíž osud sdílejí.

S poukazem na tato shora uvedená zjištění vyvodily obecné soudy správný právní závěr, pokud nevyhověly žalobě na určení vlastnického práva k bytu a nebytovým prostorám a s odkazem na ustanovení § 39 o. z. dovodily absolutní neplatnost obou kupních smluv uzavřených stěžovateli.

Jak již uvedeno shora, podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice navrhovatelů s právními závěry rozhodnutí obecných soudů.

Zde Ústavnímu soudu nezbývá, než přisvědčit správnosti závěrů dotčeného orgánu veřejné moci (Vrchního soudu v Praze), totiž že jde o námitky, jimiž se obecné soudy, zejména pak i dovolací soud, zabývaly a v odůvodnění svého rozhodnutí se s nimi také vypořádaly.

Principy svobody, rovnosti a ochrany vlastnictví jsou součásti pojmu materiálního právního státu.

V daném případě dospěly obecné soudy ve svých zjištěních k závěru, že kupní smlouvy uzavřené navrhovateli jsou absolutně neplatné ve smyslu ustanovení § 39 o. z.

Nemůže proto obstát navrhovateli tvrzený odkaz na rozpor s čl.

11 odst.

1 Listiny, neboť tímto ustanovením je chráněno vlastnické právo jako takové, vlastnické právo již konstituované a tedy již existující, a nikoli pouze tvrzený nárok na ně.

Ústavní soud závěrem poukazuje na to, že není oprávněn zasahovat generelně do jurisdikční činnosti obecných soudů, není totiž vrcholem jejich soustavy a nemůže si proto přisvojovat právo neomezeného přezkumného dohledu nad jejich činností s výjimkou ochrany ústavnosti dle č.

83 a násl.

Ústavy.

Vzhledem k tomu, že obsah spisu Okresního soudu ve Svitavách, sp. zn.

7 C 1113/92, svědčí o tom, že obecné soudy při 6 rozhodování sporu na základě občanského zákoníku, zák. č.

52/1966 Sb. ve znění zák. č.

30/1978 Sb. a vyhl. č.

47/1978 Sb., respektovaly zásady obsažené v článcích 36, 37 a 38 Listiny, nelze ani z tohoto hlediska jejich rozhodnutí nic podstatného vytknout.

Z uvedených důvodů nezbylo ústavnímu soudu než ústavní stížnost dle § 43 odst.

1 písm. c) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítnout jako zjevně neopodstatněnou, neboť napadenými rozhodnutími obecných soudů nebyla porušena ústavně zaručená práva stěžovatelů.

P o u č e n í: Proti rozhodnutí Ústavního soudu České republiky není odvolání přípustné.

V Brně 19. srpna 1996 JUDr.

Vladimír Klokočka, DrSc. soudce Ústavního soudu ČR