Entscheidungsdetail

I.ÚS 205/95

Gericht: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:1996:1.US.205.95
Datum: 20. 6. 1996
Textstatus: Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu I.ÚS 205/95 ze dne 20. 6. 1996

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu

I. ÚS 205/95

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu České republiky Ústavní soud České republiky rozhodl v právní věci navrhovatele Z.Č., zastoupeného advokátem JUDr.

M.H., proti pravomocnému rozsudku Krajského soudu v Praze, sp. zn.

14 Co 336/94, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu Praha-západ, sp. zn.

6 C 191/90, kterým byla zamítnuta žaloba na zaplacení částky 7.748,-Kčs, t a k t o : Návrh se odmítá .

O d ů v o d n ě n í : Z.Č. podal dne 7.

1995 k Ústavnímu soudu ústavní stížnost proti výše uvedenému rozsudku Krajského soudu v Praze, jímž tento soud potvrdil rozsudek Okresního soudu Praha-západ, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatele na zaplacení částky 7.748,- Kčs, požadované od žalovaných J. a J.H.

Žalobu zdůvodnil tím, že oba žalovaní znečistili vodu v jeho studni, neboť začali používat odpadní jímku, která byla nedostatečně odizolovaná a tím docházelo k průniku odpadní vody z jímky do vody ve studni žalobce.

Stěžovatel podal svoji stížnost na základě ustanovení § 72 odst.

1 písm. a) zák. o ústavním soudu č.

182/1993 Sb., dle něhož ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická osoba podle čl.

87 odst.

1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručená ústavním zákonem.

1 Výše uvedené rozhodnutí krajského soudu nabylo právní moci 21.

1995.

Ústavní stížnost byla podána v předepsané lhůtě a všechny formální náležitosti ústavní stížnosti byly splněny.

V odůvodnění ústavní stížnosti navrhovatel uvedl, že oba soudy zamítly jeho žalobu na zaplacení částky 7.748,- Kčs J. a J.H., kteří svým zaviněným jednáním znečistili obě dvě jeho studny fekáliemi, neboť podle názoru obou soudů žalobce neprokázal, že ke znečištění vody v jejich studni došlo v příčinné souvislosti s jednáním žalovaných.

Dle stanoviska navrhovatele však jednáním obou soudů došlo k porušení jeho základního práva na spravedlivé rozhodnutí orgánů povolaných k nalézání práva, práva na rovnost všech před zákonem i právo vlastnit majetek a na to, aby vlastnického práva nebylo zneužito na újmu práv druhých nebo v rozporu se zákonem a jeho výkon nepoškozoval lidské zdraví, přírodu a životní prostředí, obsažené v čl.

11 odst.

1, 2, a 3 Listiny základních práv a svobod.

Uvedená práva byla oběma soudy porušena tím, že tyto soudy ke zjištění objektivní pravdy neprovedly stěžovatelem navržené důkazy, a to vyžádání stavební dokumentace jímky žalovaných (z níž by bylo zjištěno, že jímka žalovaných neměla zákonem předepsaných 5 vrstev izolace) a dále nebyli vyslechnuti navrhovaní dva svědci - J.B. a O.D.

Provedené řízení tak bylo neúplné a nedostatečné a vytvořilo základ k vynesení rozsudku, jímž byla porušena základní lidská práva navrhovatele.

Okresní soud Praha-západ v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že po provedení důkazů výslechem svědků, listinnými důkazy včetně dvou znaleckých posudků dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

Podle § 420 odst.

1 a 2 občanského zákoníku občan odpovídá za škodu, kterou způsobil porušením právní povinnosti, přičemž odpovědnosti se může zprostit, jestliže prokáže, že škodu nezavinil.

Předpoklady odpovědnosti za škodu jsou tedy 2 protiprávní úkon, vznik škody a příčinná souvislost mezi nimi a konečně zavinění ve formě úmyslu nebo nedbalosti.

Předpoklady vzniku škody s výjimkou zavinění jsou podmíněny objektivně a jejich existenci prokazuje poškozený.

Soud vzal za prokázané, že zhruba od roku 1985 došlo ke zhoršení kvality pitné vody žalobce tak, že ji nemohli používat a museli ji donášet z jiného zdroje.

Pokud však šlo o příčiny znečištění vody, soud vycházel zejména ze dvou znaleckých posudků, jejichž závěry byly téměř shodné.

Oba znalci vyloučili jako možnou příčinu prvotního i současného znečištění vody ve studni žalobců nedostatky nebo závady v kanalizačním odpadním systému žalovaných včetně jímky.

Oba znalci dospěli k závěru, že pokud jde o jiné příčiny znečištění studny, nelze je jednoznačně určit.

Oba připustili možnost vzniku znečištění v důsledku jednorázového vylití fekálií žalovanými na jejich pozemek, ale současně připustili i existenci celé řady dalších možných příčin znečištění vody navrhovatele.

Jde zejména o polohu studny, geologické podmínky v dané lokalitě, o stav studny, která neodpovídala ČSN, možnost průniku nečistot z nedalekého potoka a v neposlední řadě i z hospodářsky využívaného dvora navrhovatele, na němž se studna nachází.

I přes připuštěnou možnost částečného znečištění vody jednorázovým vylitím fekálií žalovanými byla zde řada dalších zdrojů znečištění, a proto dle názoru soudu nebylo v daném případě prokázáno, že by žalovaní zaviněným porušením povinností zapříčinili vznik škody, tj. znečištění vody ve studni navrhovatele.

Nebylo tedy prokázáno, že vylití fekálií na pozemek žalovanými bylo jednou z příčin vzniklé škody, tato možnost byla pouze připuštěna.

Soud byl přesvědčen, že pokud se na znečištění vody podílely i jiné zdroje, jak vyplývá ze znaleckých posudků, nemůže být shledána příčinná souvislost mezi jednáním žalovaných a vznikem škody.

Voda by byla znečištěna již z jiného zdroje a již tím znehodnocena.

Uvedené závěry jsou i v souladu s dalšími provedenými důkazy, zejména šetřením stavební komise bývalého MNV, výpovědí žalovaných i kolaudačním rozhodnutím.

3 Navrhovatel tedy neunesl důkazní břemeno, neboť neprokázal, že ke znečištění vody v jeho studni a tedy ke vzniku škody došlo v příčinné souvislosti s protiprávním jednáním žalovaných, a proto soud žalobu zamítl.

Další dokazování soud nepovažoval za nutné provádět, neboť by bylo nadbytečné zvláště s ohledem na dva téměř shodné znalecké posudky.

Krajský soud v Praze potvrdil rozsudek okresního soudu s odůvodněním, že tento soud provedl velmi obsáhlé dokazování a z něho poté dovodil věcně správné závěry, s nimiž se krajský soud ztotožnil a vzal tedy rovněž za prokázané, že není dána příčinná souvislost mezi jednáním žalovaných a vznikem škody.

Navrhovatel tedy neunesl důkazní břemeno, tak jak má na mysli ustanovení § 420 obč. zákoníku před novelou, dle něhož bylo nutno věc posuzovat vzhledem k tomu, že se jednalo o období od roku 1985.

Ani odvolací soud nepovažoval za nutné doplňovat řízení dalšími důkazy, neboť skutkový stav byl objasněn náležitým a vyčerpávajícím dokazováním a navržené důkazy by nemohly na uvedených závěrech nic změnit.

Krajský soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti plně odkázal na odůvodnění rozsudku, okresní soud se ke stížnosti nevyjádřil.

Vedlejší účastníci J. a J.H. ve svém vyjádření uvedli, že dvěma znaleckými posudky byla prokázána nezávadnost jejich odpadní jímky, ale naopak studna navrhovatele není již několik let vyvážena, je neizolovaná a v její blízkosti je vykopána hluboká jáma, kde zahnívá voda.

Navíc navrhovatel používá fekálie ze své jímky k zalévání své zahrady, kde je umístěna studna, a tyto skutečnosti jsou s největší pravděpodobností skutečným zdrojem znečištění jeho vody.

Dále poukázali na rozsáhlé dokazování provedené soudem při plném respektování procesních zásad, a proto navrhli ústavní stížnost zamítnout.

4 Ústavní soud po zhodnocení všech důkazů, zejména obsahu spisů Okresního soudu Praha-západ a Krajského soudu v Praze, dospěl k závěru, že stížnost není důvodná.

Oba soudy poskytly navrhovateli náležitou ochranu, neboť provedly řízení v souladu s procesními předpisy.

Provedly celou řadu důkazů, daly možnost navrhovateli účastnit se řízení, podávat návrhy a vyjadřovat se k jednotlivým skutečnostem, v tomto ohledu nebyl navrhovatel nijak omezen či diskriminován.

Po provedeném dokazování dospěly oba soudy po zhodnocení provedených důkazů k závěrům, které v rozsudcích řádně zdůvodnily.

Postupem obou soudů tedy nebylo porušeno právo navrhovatele na soudní ochranu dle čl.

36 odst.

1 Listiny základních práv a svobod ani právo zaručující všem rovnost před zákonem dle č1.

1 Listiny.

Ústavní soud není další odvolací instancí, ale respektuje hodnocení důkazů provedené obecnými soudy a jeho úkolem je posoudit, zda napadeným rozhodnutím došlo k zásahu do základních lidských práv a svobod zaručených ústavním zákonem a do jejich ústavních procesních záruk.

Pokud jde o porušení čl.

11 odst.

1, 2 a 3 Listiny základních práv a svobod, tedy právo na ochranu vlastnictví a výkon vlastnických práv a zákaz zneužívání a poškozování těchto práv, jak z výše uvedeného vyplývá, oba soudy se nedopustily ani tohoto porušení, neboť vlastnická práva a jejich ochranu provedeným řízením i vydanými rozsudky neporušily a usilovaly o ochranu vlastnických práv obou účastníků v řízení prováděním navrhovaných důkazů i jejich nezávislým hodnocením a rozhodováním.

Z provedeného dokazování Ústavní soud nezjistil, že by oba obecné soudy jakýmkoliv způsobem poškodily některé z uvedených základních práv navrhovatele.

5 Vzhledem ke všem výše uvedeným skutečnostem dospěl Ústavní soud k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný a ústavní stížnost navrhovatele Z.Č., proto odmítl (§ 43 odst.

1 písm. c) zákona o Ústavním soudu).

P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu České republiky není odvolání přípustné.

V Brně 20. června 1996 JUDr.Vladimír Klokočka, DrSc. soudce Ústavního soudu