Entscheidungsdetail

IV.ÚS 94/95

Gericht: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:1995:4.US.94.95
Datum: 08.02.1995
Textstatus: Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu IV.ÚS 94/95 ze dne 2. 8. 1995

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu

IV. ÚS 94/95

Ústavní soud České republiky rozhodl dne 1. srpna 1995 ve věci ústavní stížnosti 1) R.

L., 2) H.

C., obou zastoupených advokátem JUDr.

M.S., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 17.

11.

1994, čj.

13 Co 803/92-75, t a k t o : Ústavní stížnost se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í : Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému rozsudku Krajského soudu v Ostravě, potvrzujícímu rozsudek Okresního soudu v Karviné ze dne 27.

1992, čj.

29 C 53/92-24, zamítající návrh, aby odpůrci RK byla uložena povinnost uzavřít se stěžovateli dohodu o vydání hotelu D., se stavební parcelou č.

281 a parcelou č.

254 kat. úz.

D., stěžovatelé uvádějí, že obecné soudy vyřešily nesprávně otázku, zda jejich nároky je možno posoudit podle zákona č.

87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích.

K odnětí nemovitostí, na které uplatňují restituční nároky, původním vlastníkům, došlo po 25. únoru 1948 a stát tyto nemovitosti převzal za situace, kdy nebylo řádným způsobem provedeno a ukončeno správní řízení podle § 1 odst.

4 dekretu č.

108/1945 Sb., bez právního důvodu.

I kdyby však takový právní důvod existoval, bylo by nutno vzít v úvahu, že šlo o akt politické perzekuce ve smyslu ustanovení § 2 odst.

2 písm. b) zákona č.

87/1991 Sb., a to i v případě, že by konfiskace byla provedena v plném souladu s dekretem č.

108/1945 Sb.

I když tento dekret byl a dosud je součástí našeho právního řádu, nemění to nic na tom, že jeho aplikace v konkrétním případě může být v rozporu s obecně sdílenými hodnotami lidství a základními lidskými právy a svobodami.

Tak je tomu v případech, v nichž jediným důvodem použitých sankcí je národnost osoby, vůči které tyto sankce směřují, jak tomu bylo právě v posuzovaném případě.

V projednávané věci se navíc postupovalo v rozporu s duchem a celkovým zaměřením konfiskačních dekretů, neboť původní spoluvlastníci nemovitostí se chovali způsobem zcela nezávadným a naopak sami byli v době okupace předmětem diskriminace pro židovský původ Š.

Stěžovatelé proto navrhují, aby jejich ústavní stížnosti bylo vyhověno pro porušení článku 11 odst.

1 a článku 36 odst.

1 Listiny základních práv a svobod a napadený rozsudek byl zrušen.

Výtkám stěžovatelů nelze upřít oprávnění, pokud poukazují na neudržitelnost názoru krajského soudu o tom, že nutnost vydání správního aktu podle § 1 odst.

4 dekretu č.

108/1945 Sb. nastala pouze tehdy, stalo-li se posouzení konkrétního případu pochybným.

Tento názor je totiž ve zjevném rozporu nejen se zněním ustanovení § 1 odst.

4 citovaného dekretu, ale i se současnou judikaturou.

V této souvislosti možno poukázat např. na nález Ústavního soudu ČR ze dne 22.

1995, sp. zn.

IV.

ÚS 56/94 , v němž s poukazem na rozsudek Městského soudu v Praze publikovaný pod č.

16/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 30.

12.

1994, sp. zn.

4 Cdo 174/94, je konstatováno, že ke konfiskaci majetku podle dekretu č.

108/1945 Sb. docházelo sice ex lege, nicméně při splnění všech, tímto dekretem stanovených, podmínek, mezi které náleželo i pravomocné rozhodnutí správního orgánu o tom, že jsou splněny podmínky pro konfiskaci podle tohoto dekretu (§ 1 odst.

4).

Vzhledem k uvedenému nemůže obstát ani názor krajského soudu, že projednávaný nárok nelze v žádném případě uplatnit s poukazem na zákon č.

87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, neboť zcela pomíjí skutečnost, že správní řízení o konfiskaci bylo skončeno teprve k 31.

1951, tedy již v tzv. rozhodné době.

Ani tyto nedostatky v rozhodování krajského soudu však v projednávané věci evidentně neposkytují důvod ke stěžovateli sledovanému záměru, totiž ke zrušení napadeného rozhodnutí.

Ze skutkových zjištění Okresního soudu v Karviné, a dokonce i z výpovědí stěžovatelů samotných, totiž plyne, že výměrem bývalého ONV ze dne 17.

10.

1946, čj.

VIII-1926, bylo vysloveno, že u manželů R. a Š.

L. v D., jsou splněny podmínky pro konfiskaci podle § 1 odst.

1 č.

2 dekretu č.

108/1945 Sb., a že se proto konfiskuje v uvedeném výměru dále vymezený jejich majetek, a že o konfiskaci, vzhledem k odvoláním podaným manželi Š. a P.

L., jakož i Š.

L., bylo s konečnou platností rozhodnuto rozhodnutím bývalého KNV ze dne 31.

1951, čj.

U III-553/51.

Jakkoli tedy rozhodnutí o tom, jsou-li splněny podmínky pro konfiskaci ve smyslu ustanovení § 1 odst.

4 dekretu č.

108/1945 Sb., spadá do tzv. rozhodného období, nebyla jeho vadnost či nesprávnost ničím doložena.

Vadnost citovaných správních aktů nelze vyvozovat ani z toho, že jediným důvodem použitých sankcí byla národnost těch, vůči kterým tyto sankce směřovaly.

V této souvislosti Ústavní soud odkazuje na svůj nález ze dne 8. března 1995, sp. zn.

Pl.

ÚS 14/94 , v němž všechny aspekty související s problematikou dekretu č.

108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a FNO, byly řešeny, a to i v tom směru, že citovaný dekret vycházející z vyvratitelné domněnky odpovědnosti osob německé národnosti, nemá, vzhledem ke všem, v nálezu uvedeným, skutečnostem, diskriminační povahu.

Stejně tak Ústavní soud sdílí závěr krajského soudu, vycházející z ustanovení § 2 odst.

5 dekretu o tom, že v projednávané věci podléhal konfiskaci majetek celý, neboť byl konfiskován spoluvlastnici, jejíž majetkový podíl v době konfiskace činil více než jednu polovinu.

Ústavnímu soudu proto nezbylo, než, s ohledem na posléze uvedené skutečnosti, ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst.

1 písm. c) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 2. srpna 1995 prof.

JUDr.

Vladimír Čermák soudce zpravodaj