Entscheidungsdetail

II.ÚS 53/95

Gericht: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:1995:2.US.53.95
Datum: 27. 9. 1995
Textstatus: Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu II.ÚS 53/95 ze dne 27. 9. 1995 N 53/4 SbNU 59 Pojem "nápadně nevýhodných podmínek" podle zákona o mimosoudních rehabilitacích

Česká republika

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti M. K. proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne

22.

12.

1994, čj.

8 Co 1113/94-92 t a k t o: Ústavní stížnost se z a m í t á.

O d ů v o d n ě n í Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému rozsudku Krajského soudu v Ostravě, potvrzujícímu rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 18.

1994, čj.

32 C 326/91-81, ve znění rozsudku ze dne 29.

1994, čj.

32 C 326/91-86, jimiž byl zamítnut návrh na uložení povinnosti vedlejšímu účastníku uzavřít dohodu o vydání věcí, opírající se o tvrzení, že stěžovatelka uzavřela kupní smlouvu ze dne 17. října 1960 s vedlejším účastníkem v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek, vytýká stěžovatelka Krajskému soudu v Ostravě nesprávný výklad podmínek jejího restitučního nároku podle zák. č.

87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, totiž podmínek tísně a nápadně nevýhodných podmínek.

Navíc zdůraznila, že postup N. h. i orgánů státní moci a správy při uzavírání kupní smlouvy ze dne 17. října 1960 odporoval zásadám demokratické společnosti, respektující práva občanů, vyjádřená Chartou OSN a Všeobecnou deklarací lidských práv, tak jak má na mysli ustanovení § 1 cit. zák.

Dále ve svém návrhu uvedla, že uzavřená kupní smlouva byla ovlivněna politickými motivy - zatlačovat příslušníky tzv. maloburžoazie (ke kteréžto vrstvě ona a její rodina náležela) a omezovat tak její moc zabavováním jejího majetku.

Dále poukázala na okolnost, že k uzavření kupní smlouvy došlo v době, kdy byla manželka jejího bratra těhotná, a skutečnost, že v důsledku nuceného uzavření kupní smlouvy se nápadně zhoršily životní podmínky celé rodiny.

Konečně zdůraznila, že nebýt nátlaku a tím i vyvolané tísně, která byla odůvodněna obavou z vyvlastnění nemovitosti bez finanční náhrady a dále obavou z dalších represí, k uzavření kupní smlouvy by nedošlo.

Napadeným rozhodnutím byla tedy porušena základní lidská práva a svobody, obsažená v Listině základních práv a svobod (dále jen Listina) a to konkrétně v čl.

11 odst.

1 a čl.

10 odst.

2 Listiny.

K porušení čl.

10 odst.

2 Listiny uvedla, že skutečnost, aby rodina žila v rodinném domě společně, byla pro ni i pro ostatní členy rodiny velmi důležitá.

Ohledně podmínky, týkající se tísně, zdůraznila, že ustanovení § 6 odst.

1 zák. č.

87/1991 Sb. nevyžaduje, aby tíseň působila přímo na prodávajícího.

V závěru své ústavní stížnosti konstatovala porušení i čl.

1 věty druhé Listiny a navrhla zrušení citovaného rozsudku Krajského soudu v Ostravě.

Krajský soud v Ostravě ve svém vyjádření k návrhu - ústavní stížnosti stěžovatelky zdůraznil, že věc je právně jednoduchá, rozhodnutí záviselo vysloveně na zjištění skutkového stavu, přitom k hodnocení důkazů již krajský soud nemá, co by dodal a považuje jeho odůvodnění za vyčerpávající.

N. h., a. s., v O,, jako vedlejší účastník řízení, uvedla, že právo vlastnit dle čl.

11 Listiny nemohlo být porušeno, jestliže nebyly splněny podmínky na vydání dle zák. č.

87/1991 Sb., totiž podmínka tísně chápaná jako stav, který doléhá na osobu uzavírající smlouvu, neboť stěžovatelka potvrdila, že s pracovníky národního výboru o kupní smlouvě nejednala, jednání se zúčastnil pouze její otec a stejně tak i podmínka nápadně nevýhodných podmínek, neboť nebylo prokázáno porušení ekvivalentnosti vzájemných plnění, když cena byla stanovena v souladu s cenovými předpisy a stěžovatelce byly poskytnuty tři nové byty I. kategorie, které byly vyměněny za ty byty, jež si sama vyhlédla v blízkosti vykoupeného domu a byly to byty taktéž I. kategorie, navíc v jednom domě se nacházející.

Dále vedlejší účastník zdůraznil, že jestliže nebyly splněny podmínky zák. č.

87/1991 Sb., důsledně vzato nemohlo být napadenými rozhodnutími zasaženo ani do soukromého a rodinného života.

Ústavní soud, jak již vyslovil ve svých dřívějších nálezech, není soudem nadřízeným soudům obecným a za předpokladu, že tyto při své činnosti postupují v souladu s principy upravenými v hlavě páté Listiny, není oprávněn do jejich rozhodovací činnosti zasahovat.

V dané věci z obsahu připojeného spisu Okresního soudu v Ostravě, sp. zn.

32 C 326/91, nebylo zjištěno nic, co by nasvědčovalo tomu, že by v případě stěžovatelky byly porušeny ústavní principy, zakotvené v hlavě páté Listiny.

Podstata ústavní stížnosti i argumenty v ní uvedené v zásadě opakují námitky, uváděné stěžovatelkou v jejím odvolání proti rozsudku soudu prvého stupně, s nimiž se Krajský soud v Ostravě ve svém rozhodnutí vypořádal.

Ke stěžovatelkou namítanému porušení vlastnického práva ve smyslu čl.

11 odst.

1 Listiny dojít nemohlo už proto, že by musel být v projednávané věci nepochybně prokázán jak stav tísně, tak nápadně nevýhodných podmínek, jak předpokládá § 6 odst.

1 písm. g) zák. č.

87/1991 Sb.

Přitom pokud jde o nápadně nevýhodné podmínky, muselo by se ukázat nepochybným, že zde byl porušen ekvivalent smluvených vzájemných plnění, popřípadě, že poskytnuté plnění stěžovatelce ji ve svých důsledcích v porovnání s předsmluvním vztahem významně a zjevně znevýhodňovalo (viz rozsudek Vrchního soudu v Praze z 5.

1993, 3 Cdo 47/92, uveřejněný pod č.

36/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Okolnosti, že kupní smlouva byla ovlivněna politickými motivy (tj. omezovat a zatlačovat příslušníky maloburžoazie zbavováním ji jejího majetku), obavou z vyvlastnění nemovitosti bez finanční náhrady a z dalších represí nijak neumožňuje usoudit na neadekvátnost poskytnutých plnění ze smlouvy a tím i na existenci nápadně nevýhodných podmínek.

Oba soudy se právě otázkou ekvivalence smluvených vzájemných plnění zabývaly a dospěly k závěru, že sice bydlení všech tří rodin v poměrně prostorném vilovém domě s příslušenstvím, zahradou, garážemi muselo být výhodnější než bydlení v náhradních bytech, nacházejících se v jednom vchodu domu o osmi bytových jednotkách, přitom však ve stejné lokalitě, nicméně, že nelze tuto nevýhodnost kvalifikovat jako nevýhodnost takové intenzity, že by se stala nápadnou, zejména byly-li náhradní byty vyhlédnuty rodinou stěžovatelky (manželem).

Současně byl vzat zřetel i na výši 104.871,- Kčs kupní ceny.

Právě posledně uvedené skutečnosti týkající se ekvivalence vzájemných plnění a také nikým nezpochybněný fakt, že předmětná nemovitost byla v roce 1960 určena jako objekt mateřské školy na základě shody okolností a nikoliv záměrně, vylučuje, že by mohlo jít o situaci spadající pod § 2 odst.

1 písm. c) ve spojení s § 6 odst.

2 zák. č.

87/1991 Sb., tj. o politickou persekuci nebo postup porušující obecně uznávaná lidská práva a svobody.

S ohledem na shora uvedené má Ústavní soud za to, že obecné soudy postupovaly zcela v souladu s ustanoveními § 120, § 132 o.s.ř., upravujícími průběh dokazování i hodnocení důkazů v jeho rámci provedených a respektovaly tím zásady, uvedené v hlavě páté Listiny a z toho důvodu, jak již bylo konstatováno, nedošlo k porušení jejich práva, upraveného v čl.

11 odst.

1 Listiny a ani čl.

10 Listiny, neboť rodina i nadále žila pohromadě, i když nikoliv již v rodinném, nýbrž činžovním domě.

Pokud tedy nebylo shledáno porušení základních práv, upravených v čl.

11 a čl.

10 Listiny, nepřichází pojmově v úvahu porušení ani čl.

1 věty druhé Listiny.

Vycházeje z těchto úvah, považuje Ústavní soud ústavní stížnost za neopodstatněnou a proto ji podle ustanovení § 82 odst.

1 zák. č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, zamítl.

P o u č e n í : Proti nálezu Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 27.

1995