Entscheidungsdetail

II.ÚS 135/93

Gericht: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:1994:2.US.135.93
Datum: 15. 9. 1994
Textstatus: Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu II.ÚS 135/93 ze dne 15. 9. 1994 N 43/2 SbNU 41 Ochrana práv dle č. 90 Ústavy - přezkoumatelnost rozsudků

Česká republika

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud ČR rozhodl v senátě ve věci ústavní stížnosti navrhovatele P. S., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne ll. 8. 1993 čj. 10 Ca 136/93-21 ve spojení s rozhodnutím Okresního pozemkového úřadu v T. ze dne 6. 4. 1993 čj. PÚ-Pr/2211/93-Ku za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích jako účastníka řízení t a k t o : Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11.

1993 čj.

10 Ca 136/93-21 se z r u š u j e .

O d ů v o d n ě n í Navrhovatel se svým návrhem domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11.

1993 čj.

10 Ca 136/93-21 s odůvodněním, že toto rozhodnutí porušuje čl.

1, čl.

3 a čl.

11 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listiny), neboť ačkoliv na jedné straně Krajský soud neměl pochybnosti o persekuční povaze konfiskačních rozhodnutí, vydaných ohledně majetku navrhovatele, podle dekretu presidenta republiky č.

12/1945 Sb. a č.

108/1945 Sb. současně mimo jiné shledal, že s ohledem na požadavky § 2 zák. č.

243/92 Sb., který se vztahuje pouze na případy vracení státního občanství, nelze tento předpis vztáhnout na majetek čs. státních občanů, neboť tito občané nesplňují podmínku vrácení státního občanství.

To vše pak s tím důsledkem, že právě pro nesplnění tohoto požadavku nelze ani v dané věci majetek podle zákona č.

243/92 Sb. vydat.

Navrhovatel zdůraznil, že s tímto právním názorem nelze souhlasit, neboť by znamenal, že dle § 2 zák. č.

243/92 Sb. je oprávněnou osobou pouze ten, kdo pozbyl a pak znovu nabyl občanství a nikoliv ten, kdo občanství vůbec nepozbyl.

Dále sám vyslovil právní názor, že výkladem "a maiore ad minus" nutno dovodit, že vrací-li se majetek těm, kteří pozbyli občanství a znovu ho nabyli, musí být tím spíše vrácen těm, kteří občanství vůbec nepozbyli.

Jiný výklad by odporoval principům restitučních zákonů, které směřují k nápravě křivd zejména občanům tohoto státu, a i tomu, že účelem restitučních zákonů je náprava majetkových křivd a nikoliv odškodňování za ztrátu občanství.

Krajský soud v Českých Budějovicích ve svém vyjádření navrhl zamítnutí ústavní stížnosti navrhovatele.

V odůvodnění svého stanoviska poukázal na dekrety presidenta republiky č.

12/1945 Sb. a č.

108/1945 Sb., dle nichž nemovitosti přešly do vlastnictví státu s tím, že restituční nárok navrhovatele se pak řídí zákonem č.

243/1992 Sb. v novelizovaném znění.

Ten stanoví jako jednu z podmínek, které musí splňovat oprávněná osoba, vrácení státního občanství ve smyslu některého ze zákonů o nabývání státního občanství, uvedených v ustanovení § 2 cit. zák.

Z tohoto dále krajský soud dovodil, že zákon č.

243/92 Sb. se vztahuje toliko na majetek Němců a Maďarů a nezahrnuje majetek dalších osob, neboť účelem citovaného zákona je vrátit majetek těm Němcům a Maďarům, kteří se neprovinili proti Čsl. státu a bylo jim vráceno občanství.

Za této situace pak krajský soud dospěl k závěru, že nedošlo k porušení čl.

3 a čl.

11 Listiny.

Okresní pozemkový úřad v T. jako vedlejší účastník řízení ve svém vyjádření k návrhu sdělil, že majetek navrhovatele byl původně v podílovém spoluvlastnictví R. a R.

S., přičemž majetek připadající na R.

S. byl konfiskován dle dekretu presidenta republiky č.

12/1945 Sb. a majetek R.

S. dle dekretu presidenta republiky č.

108/1945 Sb.

Dále uvedl, že na případy, kdy majetek přešel do rukou státu dle těchto dekretů, se vztahuje speciální zákon č.

243/1992 Sb., podle něhož R.

S. nesplňuje podmínku trvalého žití na území ČR, neboť zemřel v emigraci a navíc ani podmínku, že mu české státní občanství bylo vráceno zpět.

Stejně tak nesplňuje tuto druhou podmínku ani R.

S..

Závěrem však vyslovil názor, že u restitučních nároků, kde došlo k účelovému použití dekretů po únoru 1948, by mělo dojít k vydání nemovitostí.

Státní rybářství, s.p. v T. jako vedlejší účastník navrhl zamítnutí návrhu navrhovatele s odůvodněním, že pokud by měl být správný názor navrhovatele, že napadeným rozhodnutím byl porušen čl.

1, 3 a 11 Listiny, musel by být v rozporu s těmito články Listiny samotný zákon č.

243/1992 Sb.

Současně zdůraznil, že rozsah nápravy křivd určuje zákonodárce a vzhledem k tomu, že stoprocentní náprava možná objektivně není, upravil pouze některé otázky a jiné nikoliv, tedy ani všechny případy, kdy došlo ke ztrátě majetku na základě dekretů presidenta republiky č.

12/1945 Sb. a 108/1945 Sb.

Vedlejší účastník Pozemkový fond se k návrhu písemně nevyjádřil a stejně tak se ani ve smyslu § 28 odst.

2 zák. č.

182/1993 Sb. svého postavení vedlejšího účastníka nevzdal.

Vedlejší účastník K.

R. ve svém vyjádření uvedl, že napadené rozhodnutí je v rozporu s čl.

1 a 3 Listiny, neboť dle zák. č.

243/1992 Sb. pouze původní vlastník musí trvale žít na území ČR a pokud nežije, citovaný zákon již neupravuje pro další osoby podmínky, za kterých se mohou po zemřelém o vrácení majetku ucházet, navíc Ústavní soud již podmínku trvalého pobytu při jiné příležitosti zrušil.

Dále uvedl, že dekrety č.

12/1945 Sb. a č.

108/1945 Sb. se vztahovaly i na osoby, mající národnost českou a československé státní občanství a měly celorepublikovou působnost, což znamená, že nelze přistoupit na názor krajského soudu, že by se zák. č.

243/1992 Sb. vztahoval pouze na občany německé a maďarské národnosti.

Konečně dovodil, že požadavek vrácení čs. občanství nelze chápat jinak, než tak, že osoba, které má být majetek vrácen, musí být občanem ČR, neboť jiný výklad by byl v rozporu jak s Listinou, tak s principy restitučních zákonů.

Ústavní soud při projednání včas podaného návrhu navrhovatele respektoval, že není součástí soustavy obecných soudů (čl.

91 Ústavy) a nemůže tudíž vykonávat přezkumné pravomoci, to vše však za předpokladu, že napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl.

10 Ústavy.

Vzhledem k tomu, že navrhovatel uplatnil námitky, spočívající právě v porušení základních práv a svobod a to konkrétně čl.

1, čl.

3 a čl.

11 Listiny, nezbylo Ústavnímu soudu než přezkoumat napadené rozhodnutí i řízení mu předcházející.

Za tímto účelem si Ústavní soud vyžádal spisy Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn.

10 Ca 136/93 a sp. zn.

10 Ca 147/93.

Ústavní soud pak v této souvislosti zjistil, že navrhovatel se domáhal schválení uzavřené dohody o vydání nemovitostí ze dne 23.

11.

1992 ve smyslu ustanovení § 9 odst.

1 zák. č.

229/1991 Sb. s osobou povinnou, tj.

Státním rybářstvím T.

Krajský soud, který rozhodoval o odvolání proti negativnímu rozhodnutí Okresního pozemkového úřadu v T. ze dne 6.

1993 čj.

PÚ-Pr/2211/93-Ku, pak sice dospěl k závěru, že konfiskační rozhodnutí vydaná podle dekretů č.

12/1945 Sb. a č.

108/1945 Sb. mají perzekuční povahu, avšak současně věc právně posoudil podle zák. č.

243/92 Sb., ve znění pozdějších předpisů.

Což znamená, že ačkoliv krajský soud z hlediska skutkového dospěl k závěru, že by mohlo jít o situaci, která je upravena v § 6 odst.

1 písm. r) zák. č.

229/1991 Sb. ve znění pozdějších předpisů, přesto aplikoval zák. č.

243/1992 Sb. ve znění pozdějších předpisů, když v rozporu se zásadami, upravenými v § 6, § 120 a § 153 odst.

1 o.s.ř., které ukládají spolehlivé zjištění skutkového stavu věci, přistoupil na formální posouzení provedených důkazů v tom smyslu, že rozhodl, jako by šlo o konfiskaci dle citovaných dekretů a nikoliv o perzekuci, jak ji ale sám připustil v odstavci 2 str.

5 svého rozhodnutí, kde poukazuje na celkovou situaci v obci, tomu odpovídající novinové články, výsledky trestního řízení a i samotné odůvodnění konfiskačních rozhodnutí.

Tak se stalo napadené rozhodnutí nejen nepřezkoumatelné (§ 157 odst.

2; § 221 odst.

1 písm. c) o.s.ř.), ale navíc i v rozporu s čl.

90 Ústavy, který soudům ukládá stanoveným způsobem, tedy v souladu s § 6, § 120 a § 153 odst.

1 o.s.ř. poskytovat ochranu právům a dále i s čl.

36 odst.

1 Listiny, který zaručuje každému právo stanoveným způsobem, tedy v souladu s o.s.ř., domáhat se svého práva, a konečně ve svých důsledcích zakládá toto rozhodnutí možnost porušení čl.

11 odst.

1 Listiny.

Pokud tedy skutkově krajský soud naznal, že šlo o politickou perzekuci a nikoliv o situaci upravenou v dekretech, pak aktem této perzekuce byly výměry z 1.

1948 a 11.

1948, které se pouze pod pláštík dekretů, tzn. formálně, schovaly.

Jinými slovy, je-li povinností soudu rozhodovat na základě spolehlivě zjištěného skutkového stavu, nelze se spokojit s formálním hodnocením důkazů, tj. omezením se na zjištění aplikace dekretů bez dalšího, protože tyto zejména po 25. únoru 1948 mohly být pouze formou neboli prostředkem k politické perzekuci ve smyslu § 6 odst.

1 písm. r) zák. č.

229/1991 Sb., jež pak už jen došla výrazu ve výměrech.

Stejně tak nelze akceptovat rozhodnutí, které sice z hlediska skutkového konstatuje stav perzekuce, ale formálně věc posoudí jako by šlo o situaci upravenou v dekretech.

Jak vyplývá ze shora uvedeného, krajský soud nedostál svým povinnostem, vyplývajícím z čl.

90 Ústavy, čl.

36 odst.

1 Listiny základních práv a svobod, a proto nezbylo Ústavnímu soudu než nálezem napadené rozhodnutí dle § 82 odst.

1-3 zák. č.

182/1993 Sb. zrušit.

Na krajském soudu nyní bude, aby znovu pečlivě zhodnotil každý důkaz jednotlivě a všechny v jejich vzájemné souvislosti s přihlédnutím ke všemu, co vyšlo v řízení najevo včetně toho, co uvedli účastníci (§ 132 o.s.ř.) a poté znovu rozhodl, zda jsou tu splněny podmínky pro rozhodnutí o restitučním nároku navrhovatele dle toho předpisu, který odpovídá co nejspolehlivěji zjištěnému skutkovému stavu (§ 6; § 120; § 153 odst.

3 o.s.ř.).

Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že nepostupoval dle § 78 odst.

2 zák. č.

182/1993 Sb. jak navrhl stěžovatel, neboť nedospěl k závěru, že by byl zák. č.

243/1992 Sb. jednoznačně aplikován.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 15.

1994